Otče náš...

8. březen 2010 | 19.33 |

Vy se modlete takto: Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno... Matouš 6,9.

Dnes se, po kratší přestávce, můžeme opět vrátit k našemu seriálu z Kázání, či učení, na Hoře. Ježíše jsme opustili ve chvíli, kdy učil své následovatele modlitbě. Ukázal nám, že nemáme modlitbu považovat za divadlo k ohromení druhých, že se jedná o intimní rozhovor, dále, že se nemáme modlit naprázdno, bezduše opakovat stále dokola ty samá slova, ale také, že se nemáme snažit Boha "ukecat", aby skákal podle toho, jak si zrovna zapískáme.

Dnes se přestává vymezovat, co modlitba není, a naopak začíná ukazovat pozitivně, co modlitba vlastně je.

Za prvé si musíme všimnout, že naše modlitby mají směr a cíl. Neplavou jenom tak vzduchem jako rádiové vlny toužící, aby je nějaký přijímač na náhodném místě zachytil. Ne. Naše slova mají adresáta. Osobnost. Která také vnímá, rozhoduje se. Má své plány. Kterým my nemusíme rozumět ani je celé pojmout. Ale jedním si můžeme být jisti: Že nás miluje.

Prorok Izajáš v 55 kapitole svého proroctví vyznává těmito slovy: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.

Někdy můžeme mít pocit, že se modlíme a ono se nic neděje. Že nás nikdo nevidí a neslyší. Ale potom se ještě jednou obrátíme zpátky a uvědomíme si, že vše prostě je jinak. Že Bůh skutečně uslyšel vše, co jsme mu řekli. Bůh má svůj čas. A On ví, co je pro nás dobré. Někdy se podobáme malým dětem kříčící uprostřed obchoda, že chceme čokoládku, laskominku, nebo jinou sladkost, dupeme si nožičkama a trváme si na svém a nechápeme, proč nám to třeba rodič teď nechce zrovna koupit. Ale jak dospíváme, a podíváme se do zadu, tak poznáváme, že ne vše, co chceme, prospívá. Bůh se na náš život dívá z větší perspektivy a v celistvějším kontextu, než jsme kdy schopni my. Právě obdobně jako rodiče, kteří mají, na rozdíl od svých tří, čtyř letých dětí, přehled o tom, co je dobré a co ne, kteří mají svůj plán, jak nás vychovávat k dobrému, jak nám předat hodnoty, které jsou důležité pro život. Zde se nabízí otázka: Kdo je nám Otcem?

Ježíš tuto osobnost nazývá "Naším Otcem." Je to jedinné místo v evangeliích, ve kterém Ježíš hovoří o Bohu jako o "Našem Otci." Vždy pojmenovává buď "Můj Otec," anebo "Váš Otec." Teď zde, tedy, Ježíš používá sousloví "Náš Otec."

"Otče Náš." Toto oslovení neznamená pouze vyjádření víry Boha, jako Stvořitele.

Jedná se o něco mnohem hlubšího. Bůh je tvůrce lidí, obdobně, jako je sochař tvůrce soch. To je ono: "Váš Otec." Avšak Ježíše nestvořil, ale stalo se něco jiného. Bible hovoří o tom, že jej "Zplodil." Víte, když pes zplodí potomka, potomek je vždy pes. Ještě se nenašel pes, který by zplodil něco jiného, než psa. Taktéž člověk plodí jenom člověka. Osobnost, které předává svoji DNA, své geny. A pak výchovou i mnohdy svou povahu, zvyky, zlozvyky, v tom dobrém případě i hodnoty a morálku. Žádný člověk nezplodí méně, ale ani více než člověka.

Stejně tak i Bůh. Ani Bůh nemůže zplodit nic jiného než Boha. Podrobněji to rozebírám v těchto článcích: http://bohu-a.svetu.cz/15100-proc-nejsem-muslimem-ii.html a http://bohu-a.svetu.cz/15841-proc-nejsem-jehovista-plne-bozstvi-jezise-krista.html. Toto se skrývá, když Ježíš hovoří o Bohu jako o "Svém Otci."

Zde tedy k Bohu voláme - společně s Ježíšem - Otče náš! Jak to chápat, jak tomu rozumět? My, křesťané, jsme totiž součástí Kristova Těla. Kristus je Naší Hlavou. V těle nám koluje Krev Kristem prolévaná na Golgotském kříži, při Večeři Páně přijímáme Tělo Kristovo za nás Lámané a obětované. Jsme oblečeni v Tělo Ježíše Krista, koluje nás Krev Ježíše Krista. Stáváme se tedy přímo pokrevnými příbuznými Boha - Otce. Voláme k Bohu "Ve Jménu Ježíše Krista." Tím nám Ježíš dává moc "stát se Božími dětmi..."  

Být v Kristu však neznamená pouze nějaký liturgický obřad, anebo vyznání. Naopak. Skrývá se za tím Život. Celý Život. Znamená to Dívat se na svět Očima Ježíše Krista, naslouchat Světu Sluchem Ježíše Krista, mít ruce rukama Ježíše Krista, nohy nohama Ježíše Krista. Jedná se o Cestu Cestou Ježíše Krista, Ježíšem Kristem. Podrobněji a pochopitelněji vysvětleno v článku: Dům Šimona Malomocného...

Naše modlitby tedy směřují ke konkrétní osobě, k Otci, který prodlévá na konkrétním místě: Jenž je v Nebesích. V Duchovním světě. Který se prolíná do světa fyzického. Tam vystoupil i Pán Ježíš, aby usedl po Jeho Pravici. Modlitby nesměřují chaoticky od jednoho místa ke druhému, doufaje, že dojdou k cíli. Ne. Jdou na konkrétní místo ke konkrétní Osobnosti. Jako zapečetěný a poslaný dopis, v obálce s přesnou adresou.

Avšak rozhodně si nemysleme, že pouze my posíláme dopisy Bohu. I Bůh mluví k nám. Se stejnou adresností. Mluví k nám, konkrétně ke mně a konkrétně Tobě, ať už jsme na místě A, nebo na místě B. Mluví toužebně, vroucně. S veškerou Láskou a Péči. Volá nás. Skrze Písmo, skrze své svědky, skrze události našich životů, i skrze neznámé, a třeba i nevěřící, lidi. Neexistuje člověk, ke kterému Bůh nikdy nepromluvil, existují pouze lidé, kteří si před Jeho Slovem zacpávají uši, aby neslyšeli, a zavírají oči, aby neviděli.

Kéž Milostivý Bůh se nad námi všemi smiluje, odstraní špunty z našeho sluchu a klapky z našeho zraku, závoj hříchu z naší duše a tvrdost kamene z našich srdcí! Amen...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře