X Šťastná, obdarovaná...

23. březen 2010 | 08.12 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Leží při něm. Štastná, obdarována. Hlavu pokládá na jeho hruď, rukou jej hladí. Slyší jej, jeho dech, jeho srdce. Odpočívají. Naráz si Drahomíra uvědomuje, že místnost, ve keré strávila tolik měsíců, je útulná, plná světla, zdobená obrazy. Že postel, na které prospala tolik nocí, je měkká, s čistými, dennodenně měněným povlečením. Vlastně až na tu samotu ji nic nechybělo. A i ta samota byla v podstatě výsledkem její vzpoury. Po boku milého se svět stává krásnějším.

"Jak se ti to stalo?"

"Rána mečem... Mstina byl hbitější než já..."

"Zaplatí za to! A Václav také..."

"Václav? Ty o tom nevíš?"

"O čem?"

"Před pár dny se jej někdo pokusil zabít. Teď leží těžce zraněn, možná mrtev..."

"Václav? Můj maličký Václav?"

Drahomíru opět přemůžou slzy. Zlé vzpomínky, nezvány, vyplívají na povrch...

"Patří mu to..."

"Víš, co je zvláštní Drahomíro? Zachránil mi život, dal mi svobodu..."

"Václav?"

"Ano, Václav... Víš, byl jsem ošetřován ranhojičem samotného krále Jindřicha, on se chodil na mne často dívat, staral se o mé potřeby, abych dostal vydatné jídlo, abych měl dost spánků, aby mne nikdo nerušil, anebo naopak, abych měl společnost. Když jsem se ho zeptal, proč se o mne stará, řekl mi, že král Ptáčník na rámě svatého Víta slíbil Václavovi, že nikoho, kdo mu bude skrze Václavův úskok vydán do rukou, nepřipraví ani o život, ani o svobodu, ani o statky... Mnohokrát myslím na to, proč si Václav vyžádal takovýto slib... Jistě, chápu, kdyby takto chtěl zajistit své poddané, své lidi, ale proč mne? Vždyť musel vědět, že jsem byl nepřítelem jeho otci a že budu i jeho... Proč se přimlouval za svého nepřítele? To nechápu..."

"Já zase nechápu, proč zabil vlastního bratra, ještě v lůně své matky!" Odsekává Drahomíra...

"Václav? To mi nejde vůbec do hlavy... Víš, teď v zimě, mi o něm často Přibyslava povídala... O tom, jak se jí zastal, proti jeho otci... Byl ochoten nechat se zbít, než aby dopustil, aby ji Vratislav ublížil... Vyprávěla mi, co ji říkal o Kristu, o utrpení, o zapření sebe sama... Nevěřím, že by byl sprostý vrah...Ani můj démon mi nic takového neříká... Zvláštní, vůbec se o něm nezmiňuje. Vůbec nikdy. Všechny pomlouvá, na všechny nadává, ale o Václavovi mlčí..."

"Mnoho křesťanů se z upřímné víry stalo vrahy a násilníky," odpovídá Drahomíra, "já z důvěryhidného zdroje vím, že to byl Václav,kdo mi vzal dítě... Kdo NÁM vzal dítě, NAŠE dítě..."

Drahmíra se otočí k Radslavovi zády a naplno se rozbrečí. Radslav se k ní přitočí, obejme ji, ale Drahomíra se nedá utišit...

"Vzali mi jej..."

Radslav si myslí, že Drahomíra mluví o jejich nenarozeňátku, ale kněžna pokračuje: "Vzali mi Václava... Proč? Z mého synka udělali mnicha, mého miláčka učinili mým nepřátelem... Sedm hodin jsem ho rodila, sedm hodin jsem pro něj trpěla, sedm hodin plný bolesti jsem mu věnovala... A on? Stal se vrahem... Proč ho nemůžu milovat? Proč ho musím nenávidět? Kdo mi jej sebral?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře