L Zůstanu...

10. únor 2010 | 17.27 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

"Takže opravdu odjíždíš?"

Drahomířin hlas se zachvěje. Zachvělo se však i její srdce? Snad ano, snad ne, to ví kromě Drahomíry jedinný, na nebesích sídlicí.

Václav mlčky přikývne. A svěsí hlavu. Opět se v matčině přítomnosti cítí nesvůj. Ten pocit zná, jak červená nit se vine jeho dětstvím. Tuší, odkud pramení. Oba slouží odlišným Pánům. Drahomíra následuje modly, satana, odvrácenou stranu světa, stranu temnoty a nenávisti. Vše, co Václavův Pán, Živý Bůh, odmítá,vše, co se bouří proti Stvořiteli. Drahomířin pán vyvolává ve Václavovi pocity, které jej vedou od matky.

"Proč?"

"Mí blízcí soudí, že nám tu hrozí nebezpečí..."

"Ode mne? Ty si myslíš, že bych ti ublížila?"

"Ty, anebo ti, kdo si myslí, že vládnou skrze tebe..."

"Máte rukojmí," praví Drahomíra, "Boleslav se Spytihněvem, mí synové, jsou teď jako rukojmí na Tetíně. To tvým blízkým nestačí? Odevzdala jsem je, srdce mi to trhalo, nechala jsem je jet. A nežádala jsem rukojmí od vás, i když mi bylo nabídnuto. A víš proč? Abych se setkala s tebou..."

Drahomíra přistoupí ke svému synu. Václav se jí musí podívat so očí. Jiskří v nich, leskne se v nich upřímnost, svítí v nich opravdovost. Ale i něco jiného, něco temnějšího.

"Mami, když se na mne upřeš svůj zrak, nevidíš jenom svého potomka, že ne?"

Drahomíra klopí oči.

"Ne..."

"Co ještě pozoruješ?"

"Tvého otce, Václave... I tvou bábu Ludmilu, i..."

"I?"

"Toho, komu sloužíš. Vidím Jeho oheň, Václave. Vidím Jeho boj. Můj otec již dlouho bojuje se tvými souvěrci, se Sasy a Franky, s Bavory, kteří šíří tu tvoji víru. Pamatuji si, to mi bylo asi sedm nebo osm let, jsme s otcem projížděli hradištěm, který byl dobyt křeťany... Mnoho povražděných mužů, žen i dětí, slyšeli jsme pláč... Viděla jsem ženu držící zabitého synka v náručí, která se naopak pořád jenom smála. A otec mi říkal: Dívej se kolem sebe a pamatuj si jméno, ve kterém se vše událo... Když jsem si brala tvého otce, kněz mne pokropil vodou. Říkal tomu křest, ale mne ta voda pálila na kůži, jako roztavené železo..."

Teď je to Václav, kdo uhýbá pohledem. Co na to říci? Kázaní Ježíše ohněm a mečem, jaký protimluv, jaký paradox.

"Neodjížděj, Václave... Co chceš, abych udělala? Mám se vzdát Radslava? Radslav je můj věrný přítel, podporoval mne, když mne tvůj otec uvěznil, on mne navštěvoval tehdy, když mí synové na mne zapomněli... Vozil mi mé jedinné dítě, které jsem mohla v těch letech samoty spatřit. Mám ho poslat pryč, abys ty zůstal? Věz, že i on pojede ve vojsku, které shromažďujeme pro Arnulfovu pomoc..."

Drahomířina slova, všechna, která dnes vyslovila, kněžin úpěnlivý pohled, to vše zasahuje Václavovu duši. Duši, která přes všechnu vyzrálost a samostatnost, ke které byl celý život veden a vychováván, patří přeci jenom i chlapci, který ještě ani nedovršil čtrnácti let. Chlapci, který mnohokrát zatoužil po mateřské něze.

"Zůstanu..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře