O duchovním boji...

29. srpen 2010 | 05.00 |

Tvoji proroci pro Tebe viděli klam a nesmysly; neodhalili tvoji vinu, aby změnili Tvůj úděl. Viděli pro Tebe klamné a svůdné výnosy. Pláč 2,14.

V minulém článku jsme si dávali pozor na "své proroky." Jednak na to, abychom si "své proroky" nevolili sami, jednak na to, abychom se sami jimi nestali druhým.  Dnes bychom se zase podívali na to, v čem jsou tito "sví proroci" nebezpeční. Neodhalují "naši vinu", abychom nezměnili "náš úděl."

 My, křesťané, často mluvíváme o tom, že nás Bůh přijímá takoví, jací jsme. Hříšní, špinaví, viní. Bůh jako ten otec marnotratného syna nám běží na proti, aby nás objal a opět přijal za syna. A je to jistě tak. Nemusíme se napřed měnit, abychom si zasloužili Boží přijetí. Je to pravda, ale je to jen částečná pravda.

Jistě. Bůh nás přijímá takoví, jací jsme. Avšak zároveň nás zve k duchovnímu boji. Boží přijetí neznamená konzervaci, že do nás náš hřích zakonzervuje jako potraviiny do konzervy. Né. Bůh nás zve, abychom se s naší hříšností pustili do boje. Bůh nám říká: Buďte dokonalí, buďte svatí, neboť já jsem dokonalý, já jsem svatý. (Mt 5,48).

Všichni máme problém. Ne pouze alkoholici, drogově závislí, homosexuálové, sadisté, vrazi. Ne. Všichni máme problém. Tím problémem je náš hřích, naše hříšnost, naše vina. Jestliže člověk neví, že má problém, tak má ještě větší problém, protože se svým problémem nemůže nic udělat a tudíž slepě jde do zkázy. Připomeňme si, co zrovna o době autora knihy Pláč prorokoval prorok Izajáš, zabývali jsme se tím ve článku "Co je sen a co skutečnost?"

Bude to však, jako když lačný má sen: zdá se mu, že jí, a když procitne, má prázdnou duši. Nebo jako když má sen žíznivý: zdá se mu, že pije, a když procitne, je ochablý a jeho duše prahne. Iz 29,8

 Když hladovému se zdá, že se najedl, že je sytý, pak se nenají a hrozí mu smrt hladem. Když žíznivý neví, že má problém, že má žízeň, ale zdá se mu, že se již napojil, pak je v nebezpečí smrti žízní. Všichni máme problém. Když však nevíme, nechceme vědět, anebo se nám dokonce zdá, že žádný problém nemáme, pak máme problém ještě větší, neboť s naším problémem nic nemůžeme, nebo nechceme udělat.

Bůh nás však nezve k rezignaci. K zavření očí. Ne. Zve nás k boji. K proměně, k pokání. K lítosti nad naším stavem a k přeměně smýšlení. Aby hřích, který se nám do dnešních dnů zdál sladký, aby se nám z něj zvedal žaludek, abychom z něj zvraceli hnusem. Když nám někdo k napití nabídne sladkou čokoládu, mnohdy neodoláme. Avšak když nám k napití nabídne sklenici močůvky, tak zcela jistě naše odmítnutí nebude tak těžké.

Bůh však nikde neříká, že náš boj bude jednoduchý. Bůh za nás náš boj nevede, Bůh jej vede spolu s námi. Bůh za nás nebojuje, on bojuje spolu s námi. To jsou dvě různé věci. A nikde neslibuje, že ten boj bude procházka růžovou zahradou, bezbolestný, laciný, jednoduchý.

Ježíš v kázání na hoře prohlásil například toto: Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Mt 5,10...  Kým pronásledování? To už Ježíš nespecifikoval. Zajisté, například lidmi. Ale kdo stojí za těmito lidmi? Žádný člověk sám o sobě nezačne pronásledovat církev. Ne. Vždy jej k tomu někdo navnadí, někdo jej pošle. Za pronásledováním vždy stojí satan. Avšak, píšu Vám, satan nemá k dispozici pouze lidi. Ne. Ale i armádu démonů, našich zvyků a závislostí. A jak píše apoštol Pavel, nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem temna a nadzemským duchům zla.

Každý z nás žil pod vládou satanovou x let. Někdo dobu delší, někdo dobu menší. Každý z nás si sebou neseme nejrůznější zvyky a závislosti z tohoto období života. A satan na nás útočí i skrze ně. A zbavit se našich starých zvyků a závislostí, to není nic snadného. Čím déle má strom čas růst v té či oné půdě, tím hlubší má kořeny. Tím nesnadněji se dá přesadit do půdy jiné. A skrze tyto zvyky, závislosti, kocoviny, abstinenční přízraky, skrze toho k nám satan stále přistupuje a útočí. Jindy nás může pronásledovat nemocemi, nešťestími, nehodami, nešťastnými náhodami a tak dále a tak dále.

Ano, Bůh nás volá do duchovního boje s hříšností, to však neznamená, že nikdy nezakopneme a nespadneme, že nikdy nezhřešíme. Ale když už zpadneme, tak bychom se neměli na zemi válet, ale vstát a jít dále. Nesmíme rezignovat a smířit se se svou hříšností, i kdyby to z našeho pozemského pohledu vypadalo jako boj s větrnými mlýny. Don Quichot De La Mancha nasedl na svou Rozinantu a rytířsky střemhlav napadl obry, kteří týrali okolí. A že ti obři z našeho pohledu vypadají jako větrné mlýny, to není problémem dona Quichota, ale nás, naší zaslepenosti, naší slepoty.

V našem duchovním boji si můžeme připadat, jako bychom vedli boj marný, donkichotský. Ale opak je pravdou. Navlékáme si rytířskou  zbroj a sedáme si na koně né z vlastního rozhodnutí, ale z povolání Božího. Není na nás vybírat so svého nepřítele, spekulovat, jestli náš útok je marný, nebo není. Toto jsou otázky pro velitele, ne pro řadové bojovníky. Rytíři jedoucí v řadě do útoku nemají ani čas si podobné otázky klást.

Už tím, že bojujeme, konáme Boží Vůli. Vítězství není na nás, to je Boží Džob. Na nás je, abychom šli a bojovali. Abychom se nesmířovali s naším Nepřítelem, abychom před ním nerezignovali, ale abychom stáli v boji s ním tam, kde nás On povolává. Třeba v manželství procházející těžkou krizí, nebo u postiženého dítěte, nebo s démonem alkoholu, či s vlastní nerudnou nebo cholerickou povahou, s vlasntím já.   

Každý máme své bojiště a každý máme svůj kříž. Kristus nás volá k oběti. K oběti sebe samého. Ale zaslibuje nám, že cokoliv ztratíme pro Něj, On nám mnohonásobně vrátí. Ať už nás On volá, abychom se třeba vzdali čehokoliv,my nikdy ztratní nebudeme. I kdyby nás to třeba teď bolelo, On naší bolest nese spolu s námi. V takové bolesti nikdy nejsme sami. Sami jsme tehdy, když do ní vstupujeme sami, svévolně. Když však tou či onou situací procházíme z Kristova pověření, On tam jde s námi.  


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře