XXXIV: Proč zrovna On?

24. duben 2009 | 08.05 |
› 

"Ty už si mluvil s otcem, že?"
Na tuto otázku se Václav vůbec netěšil. Kvůli ní se mu nechtělo ráno z postele, myšlenka na ni mu brala veškerou chuť k jídlu při snídani. Přibyslava ho mlčky pozorovala a všechno jí došlo.
Václav mlčky přikývne.
"Nedal se přesvědčit?"
"Nedal..." 
"Co ti řekl?"
"Že již zítra pojedeš na Kouřim a do týdne bude svatba..."
"Ale já ho přeci nechci..."
"Otec na tom trvá..."
"Proč zrovna já?"
"Jsi knížecí dcera..."
"Na to ti já kašlu! To se raději zabiji, než bych řekla své ano takovému..."
Na tato svá slova si malá princeznička ještě dupne. Ruce založené na hrudi a smělý bojovný pohled letí Václavovi vstříc. Celým svým postojem říká Přibyslava své: Nikdy.
Václav neváhá. Chytá sestřičku za paži a vyvádí ji z paláce ven. "Pojď, půjdeme se projít," říká ji, "něco ti ukážu."
Pevný Václavův stisk mladou kněžnu zabolí. Nemůže se mu vytrhnout, ráda by kněžicovi kladla odpor, ale on je moc silný. Vede ji přes nádvoří do kostela Panny Marie. Vcházejí dovnitř. Poklekají před oltářem, pokřižují se. Na Václavův pokyn se Přibyslava podívá na velký masivní dřevěnný kříž vypinájící se přímo před nimi.

Dubový Kristus na kříží visící je vytesán takřka do životní velikosti. Jeho oči promlouvají. Značí bolest, utrpení.

"Proč zrovna On?" Ptá se Václav své sestry.

"Myslíš si, že Pán Ježíš chtěl takto umírat? Že ho těšilo, když jej bičovali, mučili, když jej křižovali? Proč On neřekl: Na to já vám kašlu?"

Kněžinka klopí zraky.

"Proč se na to nevykašlal? Protože miluje, tebe, mne, otce, matku. Miluje každého z nás osobně. Boží Hněv se na Něj snesl za tebe, za babičku, za nás za všechny. Slyšíš? Obětoval se, protože tě miluje, obětoval se za tebe. Proto, že On zemřel, ty můžeš žít. Věčně žít, tam s Bohem. Ježíš, Syn Boží, člověk bez hříchu, položil za tebe svůj život, pro tebe se vzdal všeho, co má. A co jsi ochotna obětovat ty? Nic. Chceš pohrdat Kristovu Lásku a Jeho Obět pro tebe odmítnout a vyhodit do hnoje? Protože právě to se stane, když se sama zabiješ. Popliveš jeho lásku. On zemřel místo nás, řekl Bohu své ano. A ty?"
Václav nabere dech. Pak pokračuje:
"Už ti babička vypravovala o vojnách? Víš, co se v časech války stává s dívkami jako jsi ty? Dávají se vniveč divým zvířatům, aby je roztrhaly na cucky. Máš ráda Boleslava? Vojna bere právě takové Boleslavy matkám, které je s nasazením vlastního života porodily, na vlastních prsou je kojily, s láskou o ně pečovaly, v nemocech se o ně staraly. Když je válka, na polích se neseje, vojska ničí úrodu, bývá hlad. Člověk se stáva člověku vlkem. Ale řeknu ti: Možná právě ty jednou zabráníš tomu, aby Radslav vtrhnul do naši země, aby s náma bojoval, aby Zlíčané poplenili naše pole, ukradli nám náš dobytek, nepobili naše hochy a nezničily naše děvčata. Ty, právě ty, můžeš zachránit spoustu životů a v poslední den je odevzdat Pánu Ježíši do náruče, když ovšem zapřeš sama sebe a obětuješ se. Anebo se na ně všechny vykašleš?"
Přibyslava se rozbrečí, Václavovi do náruče. Ten ji k sobě přivyne a zašeptá:
"Slyšel jsem, že Radslav je přítelem naší matky. Neublíží ti, bude ji v tobě ctít. Uvidíš, nakonec ho budeš mít ráda, budeš šťastná..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře