XLIII: Radslav to již déle nevydrží...

29. leden 2010 | 08.07 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Kníže Radslav to již déle nevydrží.
Když už se zdá, že démon slábne a opouští ho, neboť se již skoro rok téměř neozývá, jen občas zašeptá jméno kněžny Drahomíry, teď však udeří novou silou. Křičí, hlasitěji, než kdy jindy. Nelze ho umlčet, nelze před ním uprchnout. Křičí a vydává povely.
"Vezmi vojsko! Teď je ta pravá chvíle, udeř na Libušín, zaútoč na Prahu. Teď! Zaútoč, znič, zabij, neslyšíš? Teď
Ten hlas nelze neposlechnout. Nelze se mu vzpínat. Radslav už nemá sílu vzdorovat, chybí mu vůle, postavit se. Těch pět let života s démonem ho těžce poznamenává.
I teď se rozkazům neviditelného podvoluje. Musí však počkat do rána. A celou noc poslouchat křik. Nenávistný, hlasitý křik. Sotva všach slunce svými paprsky pohladí Kouřim, Radslav vstane od stolu, rozlije víno, převrátí lavici. Bere dřevěné prkno do ruky a bije jím o zeď.
Pak jej odhodí. Vyběhne z jídelny, svolá své muže. Vybere si třicítku nejschopnějších, sedne na koně a bez meškání uhání vpřed.
A démon se směje. Zvítězil a ví to. Opět bude po jeho, co si prosadí,to získá. Jeho smích je bezcitný a trvá od konce bez konce.
Po pár hodinách se na obzoru rýsuje přemyslovská pevnost. Hlídky zaregistrovaly nebezpečí a vyhlásili pohotovost. Brány se zavřely. Jakmile však někteří z posádky pochopí, kdo a za jakým účelem přijíždí, vzbouří se. Po krátké bitce se brána opět otevírá, zrovna ve chvíli, kdy vjíždí Radslav v čele svých vojáků. A do půl hodiny pevnost opanuje.
Drahomíra slyší. Slyší zvenčí zvuk boje, chvíli se jí zdá, že rozeznává Radslavův hlas. Chápe, co to znamená. Dny její nesvobody končí.
Byly to dlouhé dny, dny osamělosti, beznaděje. Démon se naprosto zmýlil, když předvídal, že to nebude trvat dlouho. Anebo se ten čas zde tak vlekl?
Konečně se dveře pohnou. Jsou však zamčeny. Né na dlouho, sekera vykonává své. Do místnosti vstupuje Radslav, kníže kouřímský. Sám.
Drahomíra ho obejme. Vášnivě, s radostí a vděčností. A políbí. Polibek Radslava překvapí. Co si to jen dovolil! Démon mu hned vynadá, sprostě, pohrdavě.
Kníže si kleká na zem. Drahomíra se snížuje k němu. Chytá jeho plačící hlavu do náruče. A utišuje jej jako malé dítě.
"To přece nejde, má paní, vždyť jsem manželem vaší dcery..."
"Má dcera ti ještě nemůže dát to, co ti mohu dát já. Zde mne máš a ber. Ať víš, jak chutná má vděčnost..."
Teď démon obrací. "Vezmi si ji, neváhej, je tvá, to přece chceš, tak běž..."
"Né!" Radslav si zacpe uši, ale démon se jenom rozesměje. A opět, spouští svoji písničku: "Zde ji máš, je bezbranná, je vděčná, tak ber..."
"Co se děje, miláčku!"
"Démon, křičí... Dnes je mnohem hlasitější, nenávistnější, pohrdavější. Kdyby si slyšela ta slova, která mi řiká, kdyby jsi znala tu vůli, kterou mi on vnucuje..."
"Vezmi si mne," zašeptá Drahomíra, "přepadl tě, když ses mi podíval do očí, možná ho vyženeme, když se mé tělo oddá tvému..."
Kněžna si vezme Radslavovu ruku a zlehka si ji položí na svou hruď, na oblast svůdnou pro každého muže, na oblast, která jak nejvzácnější drahokam zdobí tělo ženy. Jeho dotyk se vyznačuje nesmělostí, jemností, něhou, proniká jejím srdcem jak šíp vystřelený z kuše. Drahomíra slastí povzdychne, Radslav přivře oči, démon se začne smát. Zlíčan si vezme Drahomíru do náruče a položí si ji na lůžko.
"Pojď..."zašeptá Drahomíra. "
Jdi!" zakřičí démon.
Kněžna se otevírá a on do ní opatrně vstupuje. Ona jej přijímá, přijímá jeho sílu, přijímá jeho tělo, pijímá jeho sémě, které zúrodňuje její klín. Avšak ne, Drahomířina předpověď se nenaplňuje. Milostný akt démona neodhání. Naopak, jeho ďábelský křik provází Radslava celou intimní chvíli.
A Drahomíra? Drahomíra má v ústech jméno jediného muže:
"Vratislave... Vratislave.."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře