XLI: Návštěva pro osamělou dámu...

27. leden 2010 | 19.20 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

"Co chcete?"
Hlas vladyky Vracka, župana na Libušíně, nezní zrovna vřele. Ale je to pochopitelné, má v rukou zodpovědnost. Teď zrovna se dívá z hradeb na skupinu jezdců, která se domáhá vstupu do osady. Zapeklitá to věc. Jak službu přebíral, kladl mu kníže Vratislav důrazně na mysl, aby byl obezřetný.
"Kněžna Přibyslava Kouřimská by si přála navštívit svou matku..." 
Muže v čele skupiny, který právě zvoláním odpověděl na Vrackovu otázku, župan poznává. Jedná se o knížete Radslava. Vladyka si opět v duchu zakleje na své postavení. Situace se mu zdá choulostivá a dobré řešení nevidí. Roztržku s Radslavem si v této chvíli Vratislav rozhodně nepřeje. Pražský kníže chce mít krytá záda. Na druhé straně, když nechá Drahomíru promluvit s Radslavem, pochvala jej také nečeká. Nakonec tedy zabručí svému pobočníkovi:
"Všichni do zbraně, nejvyšší pohotovost, zdvojnásobit stráže, ať nám nikdo nepadne do zad. A otevřete bránu!"
Posádka Libušína se v půlkruhu shromážďuje kolem brány, která se na vladykuv pokyn otevírá. Jezdci pomalu vjíždějí na nádvoří.
"Stát!" Zavelí vladyka. "Dále už jenom kněžna..."
"Nenechám svou ženu tobě napospas!"
Vracek odvětí: "Postačím ti jako rukojmí?"
Radslav zaváhá. Taky chtěl Drahomíru vidět, ale to se dá zajistit i jinak. Drahomíra má mezi posádkou stále hodně tajných přívrženců. A zbytečně popouzet vladyku nemá smysl, Radslav Vrackův odsouhlasí. Místní župan si tedy odepíná opasek, na kterým má připevněn meč, a předává jej pobočníkovi. Pak seskočí z hradby a svěřuje se do moci kouřimkých. Na to Přibyslava vyjede ze skupiny jezdců a nechá se odvést do knížecího křídla, ke své matce.
Návštěva dcery způsobí Drahomíře velkou radost.

Už velmi dlouho je zavřená v tomto domácím vězení. Stesk útočí na její duši, Přibyslava jakoby přinášela sebou i hojivou mast. Na chvíli je vše zapomenuto.

Objetí. A dojetí. Radost. Matka povzbuzuje dceru, aby ji všechno vyprávěla, o tatínkovi, o Václavovi a Boleslavovi, jak prospívá nejmladší Spytihněv.
Přibyslava se posléze svěřuje i s prvními dojmy z manželství. Nejedná se samozřejmě o svazek tělesně naplněný, Radslav není žádný násilník. Přesto Přibyslava vypráví o pocitu temnosti, který má vždy v jeho přítomnosti. Jeho očí vyzařují něco děsivého, něco, co dívka spíše inutitivně vnímá, než že by rozuměla, o co se jedná.
Drahomíra je na pár okamžiků šťastná. Je vděčná, že její dcera se ocitla v dobrých rukou, že ji múže na chvíli vidět, za ujištění, že i dalším dětem se vede dobře.
Půl hodina vyměřená Vrackem na návštěvu končí. Loučení sice drásá Drahomíru, avšak přesto nezapomene a posléze poděkuje Vrackovi, že návštěvu umožnil.
Vracek v odpověď jen zabručí. Až se ujistí, že kouřímští jsou už dost daleko za horama, sedne na koně a tryskem si to žene směrem do Prahy.
Udělá však jednu velkou chybu: Voják, který jezdce na zpáteční cestě sleduje, neumí počítat. Uniká mu, že jeden návštěvník v průvodu chybí. Anebo že by byl podplacený či Drahomířinym stoupencem? Kdo ví.
Každopádně ten chybějící muž se utáboří nedaleko hradiště. A čeká. Nakonec je jeho trpělivost odměněna. Nechybí kousek do půlnoci, když přichází návštěva.
Kněžna Drahomíra v doprovodu jednoho zbrojnoše.
"Má paní!" Radslav se Drahomíře ukloní a rozechvěle své rty pokládá na ruku kněžny...
"Nechal jste mne čekat, Radslave... Tak dlouho bez zpráv."
"Odpusťte mi..."
Drahomíra se však na Radslava usměje: "Chyběl jste mi, můj příteli. Děkuji Vám, moc Vám děkuji, že jste sem přivedl Přibyslavu..."
"Ta svatba byl Hněvsův nápad," říká Radslav, "mimo jiné chtěl i Vás potěšit..."
"Co mi vzkazuje, vladyka Hněvsa?"
"Prosí Vás o trpělivost..."
"Trpělivost! Pořád to samé! On není zavřený v díře, daleko od své rodiny. To je jediné co umí, prosit o trpělivost..."
"Křivdíte mu, má paní," odpovídá Radslav, "po neúspěšných pokusech odstranit Vratislava i jeho pálí půda pod nohama. Musí opět vyčkat..."
"Na co? Každým dnem je Jindřich Ptáčník silnější a můj otec ohroženější.."
"Váš otec přistoupil na desetileté příměři s Jindřichem Sasem..."
"Přistoupil?"
"Ano. Chce vybudovat novou Velkou Moravu, tentokrát pohanskou, polabskou. Chce usmířit a sjednotit slovany, na to potřebuje čas..."
Velká změna v postoji knížete Radslava. Ještě před čtyřmi lety ho slovanské pohanství přivádělo k zuřivosti a teď? S jakým netečným klidem to kněžně vypráví...
"Čas, všichni chtějí čas... A tak se skřivánku, vrať to klece a počkej, až se chlapi pochlapí... Snad to nebude příliš pozdě..."
"Má paní..."
"Unes mne! Vyvoláme povstání, smeteme Vratislava válkou, když spiknutí nikam nevede..."
"Není vhodná doba... Má paní, vydržte. Nebude to dlouho trvat a budete volná..."
"To říká Hněvsa?"
"Ne, to říká démon..."
Drahomíra zpokorní, svěsí hlavu. Nakonec prohlásí: "Dobře, přijímám svůj osud. Tvůj démon jistě lépe ví, než my, co se má stát a co se stane..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře