XXVIII: Setkání se svým snem...

18. duben 2009 | 07.49 |
› 

"Vy jste Svatopluk, syn krále Svatopluka?"

Svatopluk se ohlédne po zvuku ženského hlasu, který jej oslovil. Uzří kněžnu, asi šedesátiletou babičku ve vdovském rouchu, statnou, se stále ještě pohlednou postavou. Vrásky na jejím obličeji marně zakrývají krásu, která, za pomocí úsměvu, přichází bližním vstříc. Oči se ji lesknou, každý v nich může číst lásku, zájem o druhé, každý v nich může spatřit Pána Jeříše Krista. Válečník si vzpomíná, viděl ji během dnešního slavnostního oběda. 

"K Vaším službám, paní Ludmilo..."

"Mám teď namířeno na večerní mši, doprovodíte mne?"

Svatopluk se opět ukloní. Nabídne dámě své rámě. Vyjdou spolu z knížecého paláce a směřují si to ke kostelu Panně Marie.

"Znávala jsem Vás..."

"Opravdu?"

"Ano. Když mi bylo deset let, váš otec vytáhnul proti mému a porazil jej. Jako cenu míru si vyžádal tribut míru a mne a mého brášku si odvezl jako rukojmí. Otce o pár let později svrhlo nějaké povstání a já zůstala na Velehradě. Váš otec mi poskytnul výchovu, vzdělání a když mi bylo šestnáct, tak mne vdal za svého spojence, knížete Bořivoje. Byla jsem vlastně takovým křestním darem... Vám v té době bylo asi čtyři nebo pět. Pamatuji si den, kdy jste se narodil. Byl to těžký porod, vaší matku tenkrát stál život... Po celou dobu Vašeho raného dětství jsem se o Vás starala, nejprve Vás přebalovala, prala Vám plenky, dávala Vám najíst. V nocí jsem spávala u Vás. Zpívala jsem Vám písničku..."

Začne si probrukovat melodii. Vlastně chrámovou slověnskou píseň, složil ji Cyril, bratr Metodějův...

Na Svatoplukově tváři, na tváři starého válečníka, se objevují slzy...

"Pamatují si tu píseň... Vždycky jsem si myslel, že mi ji zpívavala maminka... Zvláštní, když jsem se dozvěděl, že maminka zemřela dávajíc mi život, věřil jsem, že hlas zpívající píseń přicházel ze samotného nebe..."

"vidíte, můj drahý, více než čtyřicet let jsem o Vás neslyšela, více než čtyřicet let jsem nevěděla, že jste ještě na živu... Nevěřila bych, že se s Vámi ještě setkám..."

Slova Ludmily zněla láskou, něhou. Natahuje svou ruku a dotkne se vojákovi tváře. Svatopluk obejme Ludmilu a rozpláče se...

"Byla jste jedinný člověk v mém životě, kdo mi dával lásku... Byla jste jedinná v mém životě, kdo mne kdy pohladil, kdo mne kdy políbil, kdo mne přivinul k sobě, kdo mi kdy zpíval... Věřil jsem, že chvíle u Vás jsem si jenom vysnil, věřil jsem, že neexistujete, že jste jen odrazem mé touhy, touhy po matce, touhy po lásce a něze, touhy po ženě..."

"Vy jste se neoženil?"

"Ale ano, až v Řezně před pár lety, když jsem se stal hrabětem... Má žena, o třicet let mladší, mne nesnášela. Nikdy se na mne neusmála, nikdy vlastně ke mne nepromluvila s láskou. Nakonec mi utekla, s jedním mým zbrojnošem... Před dvěmy měsíci... Nechal jsem ji jít, ani jejímu otci jsem nic neřekl. Je to věrný přítel a rovný chlap, hanbou by se propadl. Navíc, je teď těžce nemocný, taková zpráva by jej mohla zabít..."

"Svatopluku, slyšela jsem, že se vlastně nemáte kam vrátit. Jestli by jste chtěl, mám poblíž takový hrádek, Tetín se jmenuje, vlastně to ani není můj hrádek, je to pevnost na hranici... Pojeďte tam se mnou, jako můj host, bude li vladař souhlasit... Doprovázela jsem Vás, když jste přišel na svět, možná doprovodíte vy mne, až tento svět budu opouštět..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře