XXVII: Vratislavova volba...

17. duben 2009 | 07.47 |
› 

Po hostině kníže přijímá posly ke důvěrnému slyšení. V místnosti, kterou bychom dneska nazvali pracovnou. Hlavní nábytek tohoto kabinetu tvoří kulatý stůl, na něm konvice se svařeným vínem a se třemi poháry, tři židle jsou poskytují pohodlí třem mužům. Knížeti, notářovi a postaršímu bojovníkovi.

Po obvyklých uvítacích větách, ve kterých se probírá spokojenost hostů s ubytováním, pohostinstvím, ve kterých se i zanadává na panující počasí, například padá typická zmínka o psu, kterého by do takové zimy ani král nevyhnal, se kníže dostává k otázce, jaký naléhavý vzkaz od Arnulfa že to poslové přináší, vzkaz, jenž nemůže počkat ani do jara? 

"Nepřicházíme od vévody Arnulfa, ale pouze od Jeho Excelence biskupa Tutona..."

"Dobře, tak nemrznete na příkaz vévody, ale biskupa. To na samé naléhavosti nic nemění..."

"Král Konrád Francký zemřel, jako svého nástupce určil Jindřicha Ptáčníka..."

"Zemřel? Na co?"

"Na zranění, které utržil v bitvě s Arnulfem..."

"Myslel jsem, že Konrád má bratra..."

"Ano, to má. Ale sám Konrád mu ze smrtelného lože přikázal poddat se Jindřichovi a odevzdat mu korunu..."

"Uznávám, tato zpráva je zajímavá, ale nač ten spěch? Arnulf mi už po bitvě říkal, že na jaře bude nová vojna. V podstatě se nic nemění, válčit budeme dál..."

"V květnu tohoto roku bude ve Fritzlaru volba nového krále.

Poslední vůle Konrádova je sice pěkná věc, ale poslední slovo budou mít velmožové... Mám pověření od biskupa tě na tuto volbu pozvat"

"Fritzlar, kde je to?"

"v Sasku..."

"V Sasku?"

"Ano..."

Michal se usměje. Všimá si udiveného výrazu ve tváři knížete Vratislava. vysvětluje dále:

"Biskup Tuto již neslouží Arnulfovi. Ještě teď, v zimě, opustil Řezno, a odešel do Magdeburku za Ptáčníkem. Vyzývá tě, aby jsi následovali jeho příkladu a vypověděl Arnulfovi poslušnost..."

Vratislav se na tuto zprávu zhluboka napije.

"A proč bych to měl udělat? Z jakého důvodu?"

"Protože se dnes dozvíte, kdo je vrahem knížete Kazimíra..."

Michal pokynem ruky předá slovo svému staršímu druhu.

"Jmenuji se Svatopluk, po svém otci, králi Velkomoravské říše. Jistě jsi o mne slyšel..."

"Ano, slyšel jsem o tobě. Jsi Kazimírův strýc. Asi před dvaceti nebo dvaceti pěti lety jsi povstal proti svému bratru Mojmíru a málem jsi jej připravil o vládu..."

"Pravda. Málem jsem zvítězil," Svatopluk se trpce usměje, "jednou v noci mne tehdy navštívil posel, francký zvěd. Přinesl mi zprávu, že mi můj bratr usiluje o život. Měl mít v plánu mě oslepit a uvrhnout do žaláře, kde bych hnil až do konce svých pozemských dnů. Velmi krátce po otcově smrti, dokonce dříve, než krále pohřbili, zemřel za podezřelých okolností můj nejstarší bratr Bratslav a já si říkal, chlapče, teď jsi na řadě ty, jako dobytek před řezníkem. Z říše mi však přišel příslib, že frankové mne vojensky podpoří, jestliže proti Mojmírovi povstanu. Tak jsem si řekl, že nemám co ztratit, já, rozumíš, že já nemám co ztratit. Byl jsem hodně mladý, dostal jsem strach, byť jsem se tvářil jako největší rek. Zradu máme v rodě, víš? Můj otec zradil svého předchůdce Rastislava a zbavil jej trůnu, zraku i svobody. Avšak ten samý Rastislav stejný trůn stejně hanebným způsobem získal od svého předchůdce, Mojmíra. Vždy v tom měla prsty francká říše. Ale jak Rastislav, tak Svatopluk, francké naděje zklamali. Oba byli příliš silní, silnější, než čekali. Pak vsadili na mně. A já jejich sázku přijal..."

..."Byl to boj o život," pokračuje Svatopluk, "buď já, nebo Mojmír. Mojmír mne v krvavé občanské válce porazil a já utekl do Řezna. V té bitvě padlo mnoho, mnoho mladých mužů, kteří pak Mojmírovi chyběli k tomu, aby zachránil Moravu před maďary. Kdyby nebylo mne, rozumíš, mohla by naše otcovská říše přežít... Až po letech jsem si uvědomil, jak jsem se měl správně zachovat, že buď jsem měl přijmout svůj osud přímo z Mojmírovi ruky, anebo, neměl-li jsem k tomu dost osobní odvahy, pak si nehrát na hrdinu a přijmout roli zbabělce: Bez boje uprchnout. Ale já jsem sobecky oslabil svou vlast. O něco později přišli maďaři, bez mého povstání by byl Mojmír silnější a možná by tu záplavu zastavil. Teď zkrátka vím, že jsem byl mladý a hloupý..."

"...Po bitvě pod Bratislavou se ještě bavorský dvůr snažil vytáhnout mou kartu. Ze tří synů Mojmíra, mého bratra, zbyl ten nejmladší, Kazimír. V Řezně chtěli sice obnovit a zachránit Moravu, ale v čele se mnou, zdál jsem se jim jako vhodnější nástroj, než mladý, energický princ. Kazimír nemohl zůstat v Řezně, možná by jej zabili. Proto odešel do Čech, pod ochranu tvou a Spytihněvovu. Jeho život ale by stále trnem v oku uherskému chánovi. Před pěti lety, vévoda Arnulf, musel utéct z říše. Přijal exil na maďarském dvoře. Tam učinil několik tajných slibů. Před loňským tažením se Arnulf snažil získat maďarské posily. Velel jsem družině, která chránila jeho poselstvo na cestě za uherským vezírem k Blatenskému jezeru. Chán však svou pomoc Arnulfovi podmínil. Řekl a to jsem slyšel na vlastní uši, že nejprve musí Arnulf uhradit účet za svůj pobyt a pak se můžou bavit dále. O pár týdnů později, zrovna když došla zpráva o Kazimírově smrti, již Arnulf nechal vzkázat, že účet byl dorovnán..."

"Chceš snad obvinit vévodu z vraždy?"

"Obvinit? Kdepak, nemám žádný důkaz. Jen slovo a spekulace starého unaveného muže, který kdysi zradil svou vlast a..."

Svatopluk se zarazí, pak téměř neslyšně zašeptá pro sebe: "A teď vlastně zrazuje opět, tentokrát své dobrodince..."

"Před několika lety," pokračuje Svatopluk opět slyšitelně, "jsem se ztáhnul do ústraní. Za mé diplomatické služby mi Arnulf věnoval nějaká léna, stal jsem se hrabětem. Nejsem proti Arnulfovi zaujatý. Mám všechny důvody mu být vděčný. Ale přece nemůže sloužit člověku, který zahubil naději mého porobeného lidu? Mladý, silný Kazimír byl šancí na vzkříšení Velké Moravy, co já, já jsem doma nenáviděn už více než dvacet let, zrada se nezapomíná, zvlášt né v podrůčí nepřátel. Svěřil jsem se svými obavami mému dalšímu příteli, biskupu Tutonovi. Ten mi okamžitě uvěřil. Rozmotřil se s Arnulfem, pohádal se s vlastní kapitulou, ani mniši z jeho kláštera jej nepodpořili. Ještě v zimě starý pán metropolita opustil Řezno a mne poslal s mladým Michalem za tebou..."

"Proč zrovna za mnou?"

"Protože jste byl Kazimírův přítel, máte právo slyšet pravdu..." Svatopluk se opět zarazí: "Co je pravda a co ne, to se musíte rozhodnout sám... Víte, kníže, slyšel jsem, jak moc obětoval váš bratr boji za osvobození Moravy. Jsem vděčný za Vaši podporu v této otázce. Už mám na Moravě jen velmi málo kontaktů, spočítal bych je na prstech jedné ruky. Hlavně v Olomouci, která pěje hodně chvály a hodně vděčnosti pražskému knížecímu rodu...Já osobně nemám co získat, ptáte li se na tohle. Jsem starý a unavený, Jindřich Ptáčník už moc mých sil nevyužije. Z jeho ruky už pro sebe již mnoho bohatství nezískám a bavorské statky ztratím..."

Vratislav sedí ohromený tím, co slyší...
"Stavíte mne před volbu," povídá kníže, "která otřásá mým srdcem, mou duší, mým svědomím: Buď podpořím vraha mého věrného druha, přítele, muže, ke kterému jsem vzhlížel, anebo mám podpořit člověka, který chce zničit lid mé ženy? A nejenom mé ženy, ale celé plémě slovanské? Mám snad pro své osobní pocity, osobní zášť, zradit svého tchána? Svoji manželku?"

Řečnická otázka. Michal na ni trochu vzdáleně reaguje:
"Vévoda Jindřich Saský nabízí polabským i pobalstkým slovanským kmenům desetileté příměří. Tebe prosí o prostřednictví..."

Vratislav se ušklíbne:
"Bavor kývl na jednu generaci v míru... Deset let... To příměří se hodí Jindřichovi, ne slovanům. Potřebuje mít čas na porážku Arnulfa a na nabrání sil. Ne. Teď je ta nejvhodnější doba na zničení Ptáčníka, teď, ne za deset let... My, bavoři, švábové, možná i italové, maďaři..."

Zarazí se...

"Ano maďaři, bez maďarů Ptáčníka těžko porazíte," odpovídá Michal, "A co pak Morava? Obětujete křesťanskou Moravu v plen neznabohů kvůli tvrdohlavosti jednoho barbara? Kdo spíše povede boj proti Uhrům, Jindřich nebo Arnulf? Ano, máte pravdu, Bavor přistoupil na jednu generaci v míru. Ale i Vy Vratislave dobře víte, že ať se stane králem ten, či onen, válka říše se slovany je nevyhnutelná. Dřive nebo později. Jste snad vy zodpovědný za osud oboridů, havolanů nebo luticů? Kolikrát jste například vy Dravojovi nabídl křest? Dobře víte, že křest a kostely na vašich hradištích, to je to, co vás chrání před zničením a potupou otroctví. Myslíte si, že Dravoj to nevidí? Anebo že jste snad jediný, kdo mu zvěstuje Krista? Chcete vědět, jak Dravoj zachází s misonáři, kteří se mu dostanou do rukou? A jak trestá členy svého kmene, o kterých se dozví, že přijali Krista? Jste snad vy osobně zodpovědný za to, že si Dravoj zvolil pýchu a ne pokoru? Kolikrát již konkrétně Dravoj odmítl Krista za Svého Pána a Spasitele? A máte snad vy, kvůli pýše a tvrdosti jednoho barbara, podporovat vraha vašeho přítele? Co si myslíte, že by na Vašem místě učinil Ježíš? Možná je to právě vaše pomoc, na kterou Dravoj tak spolehá, že pohrdá Boží Milostí... Co po vás osobně chce dnes Bůh?"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře