XXI: Co si žádáte od mého pána?

11. duben 2009 | 07.35 |
› 

"Co si žádáte od mého Pána?"

Opět temná noc, opět měsíc svým bledým světlem hladí palouček na hoře Říp, posvátné místo starých slovanských otců.

Kněžna, lépe řečeno kněžka Drahomíra, sedící na bílém koni, oblečena ve slovanský svatební šat, se dívá na muže, který klečí před jejím běloušem.

"Jen od vás, paní..." 

"Co si žádáte od pokorné služebnice Svantovíta?"

"Milost..."

"Milost?"

"Svobodu..."

Klečící muž se dívá do země. Nemá odvahu vyhledat pohled té, k níž hovoří.

"Nemohu vám dát nic, co sama nemám..."

"Osvoboďte mě. Před dvěma lety, zde, na tomto paloučku, jsem se Vám podíval do očí. V té chvíli mě přepadl démon a nenechává mne na pokoji. Křičí, strašně hlasitě křičí, buší do mne. Častokrát ho i vidávám. Převážě ve snu, ale někdy i za bdění. Jeho tvář je tvář hada. Pomozte mi..."

"Nemám moc nad démony... Proste svého Boha o milost, né mne..."

"Nemůžu..."

Mužovo zaúpění rve ženino srdce. Celá jeho bezmoc, strach, beznaděj, to, v čem žije poslední dva roky, se podepsalo na tónu jeho hlasu. v Drahomíře se zastavilo srdce...

"Nemůžu... Démon mne nenechá se modlit, nenechá mne ani na chvíli na pokoji. Někdy se mi vysmívá, někdy mi nadává. Ale nejčastěji křičí Vaše jméno. Že jenom vy jste má Paní a že jenom vám mohu sloužit. Pouze tehdy dojdu klidu, přijměte-li mne..."

"Jako co?"

"Jako svého služebníka. Jako člověka, který vás potřebuje. Kterému můžete vrátit svobodu..."

"Staniž se... Přijde doba, kdy mi pomůžete. Přijde doba, kdy budu v nouzi a vzpomenu si, že mám svého služebníka. A v srdci budu doufat, že on na mne nezapomene...."

Drahomíra popožene svého bělouše a cvalem opouští toto tajemné, tmou ovládané místo. Klečíci muž zvedne hlavu a svit měsíce odhalí jeho totožnost: Kníže Radslav Kouřimský, vojvoda zlíčanů...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře