Legenda III: Postřižiny

24. březen 2009 | 08.01 |
› 

               Jaro se vrátilo do České kotliny. Úrodné lůno matky země vydalo své plody, neboť přijalo zázračné sémě života. Po  údolí se ozývá křik dětí, ke křišťálovým studánkám chodí laně pít.

U kostelíku Panny Marie na Pražském hradišti, nejvýznamějšího současného stánků Božího, se rozprostírá dav lidí. Kněžic Václav dnes přijímá požehnání z rukou samotného bavorského biskupa Tutona, takovou slávu nikdo nepamatuje. Na přání nedávně nastoleného knížete Vratislava biskup Tuto se svým notářem v souladu se starými pohanskými zvyky ustřihli Václavovi pramínek vlasů na znamení, že přestává být chlapcem a stává se jinochem.

"Uvolněte místo pro knížete a jeho průvod", ozývá se velitelský hlas vladyky Tichana. Dnes velí družině Jeho knížecí Jasnosti a jeho úkolem je chránit průvod směřující z  z kostelíku rovnou do knížecího paláce. Vojáci vytvářejí kordón, úzkou uličku, rozdělují dav na dvě poloviny, aby skrz něj mohli projít vznešení páni.

"Už vycházejí, podívejte se na to!"

            "No tak, lidi, mějte rozum a netlačte se!"

V čele průvodu kráčí kníže Vratislav, bok po boku s manželkou Drahomírou a synem Václavem. Dnes se kníže usmívá. Jeho syn požehnán samotným řezenským biskupem! Takovou slávu nikdo nepamatuje.

Bavorský vévoda Arnulf se ke Vratislavovi lísá, potřebuje jej. Postavil se proti franckému králi Konrádovi, avšak první kolo prohrál, ztratil svá území a musel utéci ze země. S pomocí švábů a maďarů se letos chce vrátit zpět, velkou část svého otcovské dědictví již dobyl zpět. Jeho pozice je stále vratká. Bratr Spytihněv býval vévodovým věrným spojencem, důležitým spojencem. A tak Arnulf, aby obnovil staré vztahy s Přemyslovci a jejich klienty, poslal do země poselství vedené biskupem Tutonem. Touží po odvetě, touží po boji, po boji proti králi, po boji o nejenom bavorsko, ale i dále, prahne po královské koruně, po koruně Karla Velikého.

Říše Karla Velikého se stále více drolí. Její východní polovina se teď dělí na dva tábory. Na jedné straně stojí Arnulf Bavorský a jeho švábští příbuzní, stranu druhou tvoří král Konrád Francký a saský vévoda Jindřich Ptáčník. Síly těchto uskupení nejsou vyrovnány. Bavoři jsou hodně poničeni maďarskými nájezdy, hlavní boj proti těmto nájezdníkům totiž vedl právě Arnulf. V bitvě na řece Inně je sice před třemi čtyřmi lety porazil, ale sám byl oslaben, že nedovedl čelit nájezdu krále Konráda z dalšího roku. A záchranu pak, paradoxně, našel právě u Uhrů, s nimiž se usmířil a ziskal je za své spojence.

V celé této hře hrál zemřelý kníže Spytihněv velkou, pro Arnulfa nenahraditelnou úlohu. Před dvěma lety mu sice vojenská pomoc Přemyslovců vůbec neprospěla. Ale jindy prokázali oba bratři Arnulfovi cenné a účinné služby. Spytihněv měl totiž velké slovo mezi slovanskými knížety. Jeho vliv skrze švagrovou Drahomíru sahal až k Havolanům, bojovnému kmenu, který již dlouhou dobu vzdoruje Královu spojenci a v posledních letech i blízkému příteli Jindřichu Sasovi, jenž není schopen tento odpor potlačit. Přes Spytihněva šla bavorská pomoc odbojným pohanům diskrétní cestou. A naopak, v čase potřeby Spytihněv dokázal zmobilizovat poměrně velkou družinu i s pomocí svých pohanských kolegů. Například loni dojednali Arnulfovi slovanské posily pro tažení Maďarů proti Sasům, ač se osobně, pro zhoršené Spytihněvovo zdraví,nezúčastnili.

A také se pro Arnulfa stala významná podpora finanční. No finanční, nazvěme to tak. Čechové jako celek už od počátku 9. věku odváděl do francké říše poplatek za mír, tribut pacit. Když se čechově před těmi dvaceti lety odtrhly od Velké Moravy a přijali suveneritu východofranského krále, zavázali se mu opět odvádět tuto daň. Po smrti tohoto krále si bavorští vévodové tento poplatek přisvojili, měli na to dost moci, nový panovník, Ludvík, byl totiž ještě dítě a bavorští vévodové patřili mezi jeho přední rádce, mezi sloupy, kterou tuto nedospělou hlavu podpírali. Starali se o královy příjmy, disponovali královými penězmi, králův majetek byl v podstatě i jejich, tribut cestoval do bavorska přes měšce zdejších vévodů. Nikdo tedy neprotestoval, když se zvyk stal právem a poplatek byl uchvácen. Naposledy však Čechové zaplatili před třemi lety, využívaje toho, že Arnulf utíkající k maďarům měl jiné starosti. A dnes jeho postavení je ještě více závislější na zdaru Tutonovi mise, česká knížata se mohou s klidným srdcem na placení vykašlat.

Význam Prahy ještě zvyšoval svým pobytem princ Kazimír, dědic krále Svatopluka, nejmladší syn Mojmíra II. Tento muž i po osmi letech má své kontakty na sužované moravě. Arcibiskup Wilig a jeho nástupci udrželi Olomouc, která nebyla maďary dobyta. Opakovaně byla obléhána uherským chánem, než s ním po dvou třech letech arcibiskup uzavřel příměří. Nesmírnou energii svou i svého nástupce Nezana vedl Wilig zbytky křesťanské moravské církve temným obdobím. I díky podpoře Arnulfa, i díky podpoře Spytihněva, který nenáviděl stejnou vášní jak všechno moravské, tak všechno maďarské.

Avšak Vratislav ví své. Svého divokého bratra miloval. Neměli jednu matku. Spytihněv se narodil Bořivojově první, ještě pohanské, ženě, jejiž jméno si již nikdo nepamatoval. Vědělo se, že to byla čarodějnice, dcera pražského šamana. Vratislav měl za matku kněžnu Ludmilu, hluboce věřící křesťanku. Když se Spytihněv ujímal vlády, mnozí vršovci a těptici ho vyzívali, aby dal jak Ludmilu, tak malého Vratislava, zabít. Spytihněv to odmítl. Ne kvůli srdce, ale i chladně kalkuloval. Hluboce věřící Ludmilu chtěl využít jako svého štítu, jako svého aliby. Pro věrohodnost své křesťanské tváře, kterou nastavoval zahraničnímu světu.

Spytihněv nebyl naivní. Strávil roky na moravském královském dvoře, nejprve jako rukojmí, posléze jako chovanec. Poznal, jak progresivní je nová víra a jak krutě potlačuje ty, kteří ji odmítnou. Uvědomil si, že tradice starých pohanských otců, které tak miloval, uchrání jedině tak, když na sebe obleče křesťanský šat. Ludmila mu dodávala látku. Vratislav znal jeho pokrytectví, věděl o zdroji, ze kterého vyvěralo, ale nesdílel ho. Měl v sobě obé: Úctu k předkům skrze Spytihněva, víru v Krista skrze Ludmilu. A jak dokázal dnešním obřadem, dovedl své dvě krve zkombinovat.

Vratislav znal Spytihněvovu duši. Věděl, že na konci života, po bojích s maďary, začal nenáviděl válku, začal nenávidět prolévání krve. První vzpomínka na něj byla z jeho šesti, sedmi let. Tenkrát Spytihněv zabil vršovce, který jej ohrožoval. Po maďarské válce se změnil. Sám bez žijících dětí se upnul na Václava. A do jeho duše zaséval nenávist k válce a hlad po míru. Arnulf je blázen, říká si Vratislav, jestli si myslí, že by ho Spytihněv dnes podpořil vojensky. Ale já nejsem Spytihněv. Ale nechám se přesvědčovat, nechám se uplácet, nechám si draze zaplatit. Mí předkové platili bavorům tribut, i Spytihněv platil, ke mne, k Vratislavovi, se však Arnulf lísá.

Mladý Václav se statečně drží po otcově boku. Kdybychom měli možnost číst v jeho mysli, slyšeli bychom chlapcovi modlitby. Nerušme ho, rozmlouvá s Bohem... Za touto trojicí jde ne zrovna štíhlý, potící se biskup Tuto. Poslední bavorský biskup stojící na Arnulfově straně. Mezi ním a vévodou vládne hluboký vztah. V dětství a v jinošství Arnulf hodně k němu přilnul, metropolita byl dokonce jednu dobu pověřen hochovou výchovou. Arnulf se bál svého otce, vévody Liupolda a čím větší měl strach, tím více si preláta zamilovával. Od těch dob jej stále ctí a váží si jej. Tento cit Tuto upřímně opětuje. Biskup setrvává na Arnulfově straně i v době, kdy to není výhodné, pevně a neochvějně. A dokonce, když ostatní bavorští a němečtí biskupové o pár měsíců později ho vylákají na společnou synodu do Hohenaltheimu a tam se i vyhrůžkami a násilím jej pokusí zlomit, jejich snaha nebude korunována úspěchem, Tuto jedinný na tomto sněmu bude hájit Arnulfovi zájmy a nezalekne se protivníků.

Biskup dnes vykonává i jiný, čestný úřad, svým ráměm podpírá v chůzi kněžnu Ludmilu, matku nového knížete.Více jak padesátiletá, čiperná babička chodí lehce jako za mlada. Ke Spytihněvovi měla obajaký vztah. Ne, nebála se ho, ale donodenně žila v připravenosti, že zítra již ji kníže nemusí nechat žít. Smrt knížete pro ni znamenal svobodu, kdy už nemusela pobývat na hradišti Tetín, prakticky ve vězení, v osamění. Ale nepřála si knížetovu smrt. Modlívala se za něj, za jeho zdraví, moudrost. Vždyť tak to přeci přece Ježíš chce. Necítila k němu zášť ani, když ji vzal syna Vratislava. Ne na dlouho. Vratislav si tvrdě vydobil právo matku navštěvovat a když dospěl, zaštítil ji svou mocí. I Ludmila ted na Spytihněva myslí. Vzpomíná na chvíle, kdy se myslelo, že kníže padl v bojích s maďary. Když poslové přinesli zvěst, že Spytihněv je nezvěstný, tři dny a tři noci se za něj modlila, než vysílením padla. Modlila se za jeho život. Za jeho Život s velkým, věčným Ž. A Spytihněv se z té krvavé lázně vrátil. Změněný, S jizvou na tváři i na duši. Teď se na nás dívá z druhého břehu života, z ráje, nebo z pekla? Ludmila neví.

Průvod uzavírá několik bavorských šlechticů a českých předáků. Největší ovace lidu však sklízí kníže Radslav, vojvoda Zličanů. Jeden z hrdinů protimoravského povstání. Radslav pochází z knížecího rodu Zlíčanů sídlící na Kuřimi. Již po čtyři generace slouží tento rod nové víře, ale i bavorským vévodům. Příbližně před sedmdesáti lety Radslavův předek přijal křest v bavorském Řezně společně s dalšími dvanácti knížaty. Byl to sice křest politicky motivovaný, avšak v Radslavově rodině zapustil kořeny, stejně jako klientský vztah k bavorům. V době Moravské nadvlády tvořil Radslavův otec Vitislav jakousi pátou kolonu namířenou proti Svatoplukovi a jeho exponentu Bořivojovi, který zaujímal postavení místodržícího. Neuznával jak Svatoplukovu nadvládu, tak svou vnucenou podřízenost Bořivojovi. Když pak po smrti Svatoplukově vyvolal Bořivojův syn povstání proti moravanům, využil svých kontaktů a zajistil východofranckou podporu, která donutila nového moravského panovníka Mojmíra II ustoupit z čech. To byla  sláva, když odešel poslední velkomoravský voják. Význam kuřimských knížat v očích východofranských králů a později bavorských vévodů tim hodně vzrostl. Vitislav a po něm i Radslav, se stali svou mocí minimálně rovni přemyslovcům. Radslav je jediný z českých knížat, který se směl zúčastnit slavnostního aktu, jsa jedinný křesťan. Jinak přijeli také: kníže Hořibor, vojvoda Charvátů, nebo Chřastav, vojvoda Dloubenů. A také překvapivě Dravoj, kníže Havolanů, otec Drahomíry.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře