Legenda II: Kníže Spytihněv umírá..

23. březen 2009 | 08.01 |
› 

               "Strýčku!"

 "Václave!"
 Spytihněv ztěžka pohlédne na Václava, chlapce s kaštanovými vlasy, vysokým čelem, dlouhým rovným nosem a dětsky nevinným pohledem. Je mu blízký, jako by to byl jeho syn.
 "Strýčku, co to znamená umírat?"  
 "Ach Václave, to znamená, připravovat se na dalekou cestu. Na cestu k domu, kde bydlí Bůh. K domu, kde se vejdou všichni na světě, kde všichni hodují, slaví a jsou šťastní."
 "Je ten dům daleko?"
 "Tak daleko, že tam každý člověk může jít jen jednou. Tak daleko, že není od tamtuď cesta zpět. A proto tam všichni lidé žijí na vždy."
 "I Azor?"
 "Ano i Azor. Tam jsou všichni šťastní a spokojení, tam se jednou spolu setkáme..."
Oči jej neposlouchají, Tma pokrývá všechny tváře a drama života se mu objevuje před očima. Děje se mu však míchají dohromady. Tváře, dokola samé tváře. Vidí krále Východofrancké říše Arnulfa Karlovce, vidí Mojmíra II., vidí svého otce Bořivoje, vidí spoustu bezejmenných. A slyší, slyší obvinění ze zrady, ze zrady vlastního jazyka, vlastního národa. A chce odpovědět, chce vysvětlit, proč dal přednost západním Frankům před východními Moravany, před Slovany stejné řeči, stejné krve, stejných předků, ale jiného náboženství. Když vládl jeho otec, Bořivoj, který jako první přemyslovec přijal z rukou Metodějových křest, to ještě šlo. Po čechách se sice rozlétli misionáři, kteří s nasazením vlastního života kázali nového boha jazykem slovanů. Avšak po smrti knížete Bořivoje začali moravané tvrdě a násilím prosazovat křesťanskou víru. Posvátné lesy lehly popelem, bůžkové byli rozsekávaní, místa magických obřadů včetně míst loučení se s mrtvými se znesvěcovala. Ten, kdo odmítl křest, byl mučen a zabíjen. Šest dlouhých let. Šest dlouhých let naslouchal utrpení svého lidu, srdem u něj, tělěm však daleko, na Velehradě, sídle Velké Moravy, kde žil jako rukojmí Byl tam i tehdy, když jejich král Svatopluk umíral.

Jakmile to Spytihněv zjistil, nelenil, sedl na koně, utekl, vrátil se do čech, navštívil všechny, kteří měli moc, vojáky a kteří měli moravanů plné zuby. Těptici, vršovci, česká a slovanská knížata. Vypuklo povstání, které s bavorskou pomocí vyhnalo moravany z čech. Díky Vitislavovi, knížeti Zličanů, se dostal ke Východofranskému králi Arnulfovi a udělal obchod. Tribut míru a neochvějná podpora českých knížat výměnou za toleranci víry předků. A za křesťanský šat, do kterého zabalil svou pohanskou, nenávidějící duši. Křesťanský šat, který chránil bůžky otců, jejich duše a pokojný spánek.

 "Bratře!"
 Slyší Vratislava, svého bratra.  
 "Vratislave!"
 "Bratře, narodil se mi třetí syn!"
"Gratuluji ti."
"Pojmenuji ho podle tebe, neboť tě mám rád, bratře, vždy jsi byl pro mne otcem!"
 Na rozdíl ode mně, uvědomí si umírající, Vratislav nikdy nepoznal našeho otce, Bořivoje. Zakladatele našeho rodu. Narodil se půl roku po otcově smrti. Vychoval jsem ho. Podobá se tátovi jako vejce vejci. Také Václav zdědil po Bořivoji některé rysy. Hlavně oddanost a zanícenost v nové víře...
 "Vratislave, ...dávej pozor na Drahomíru,... její oči...oči ďábla!"
Oči ďábla, odříkává v duchu ta temná slova nejméně třikrát. Vidí ty oči před sebou. Poznává je! Spytihněv se temně směje a jeho smích se nese přes komnaty jako hlas pekel. Už mluví z cesty, uvědomuje si. Oči ďábla. Leží v slovenské vesnici blízko Bratislavy, zraněný, je bdělý a zároveň v mdlobách. Vidí ďábla, jak násilím vniká do dívky. Vždyť je jí jen dvanáct. Chce mu zabránit, ale tělo jej neposlouchá, musí se dívat. Maličká s děsem v pohledu, prosí, volá o pomoc. Ďábel! Předtím mu dávala studené obklady a teď, proč se nemůže hnout? Hoří, všechno kolem hoří. Tiskám ruku, kdosi křičí bolestí. Václav, můj synovec.
 "Václave, válka... válka je svinstvo... ďáblův pohled!....Ďáblův pohled..."
 "Kníže zemřel, už je konec, dej mu Pan Bůh věčnou slávu."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře