Legenda I: V kraji se na dlouho usadila zima...

22. březen 2009 | 08.01 |
› 

V kraji se na dlouho usadila zima. Českou zem objímá sníh. Objímá stromy, keře, domy. Nad zimní krajinou svítí slunce, které se tváří, že hřeje. Opak však je pravdou. Zima však útočí na všechny, kdo se odváží vyjít do kraje.

Přesto v zasněžené planině se brodí dvě postavy. Lépe řečeno, brodí se jejich koně. Mlčky spěchají, aby do večera dorazili na Pražské hradiště. Dvojici tvoří muž s malým chlapcem. Oba zakuklení v kožešinách, oba třesoucí se zimou, oba unavení a hladoví.

            Chlapec najednou zastaví koně a seskočí. Jeho pozornost zaujme stopa zanechaná ve sněhu, velká, hrůzu nahánějící.

           "Co tam máš, Václave?"  Ptá se muž.

           "Pojď se podívat, Kazimíre!"

           Kazimír zabručí něco o brzkém stmívání, přesto však seskočí a jde se podívat na stopu.

            "To vypadá na medvědí šlápotu..."

           Pak si nasliní prst a zjišťuje směr větru.

           "To je v pořádku, Václave, šel proti směru větru. Pojď, jedeme dál.

"

           Oba naskočí na unavené koně a přinutí zvířata k běhu.

            "Kazimíre, strýc mi říkal, že medvědi v zimě spí."

           "Máš pravdu, Václave, ale občas se medvěd vzbudí, a pak je nebezpečný"

           "Proč?"

            "Neboť má hlad a v zimě moc toho k snědku není. A tak si troufne i na člověka, i když se ho jindy bojí."

           "A proč se bojí?"

            "Protože člověk je nejkrutější zvíře na světě, a medvěd má citlivý čich, vycítí to."

           "Už ses někdy setkal s medvědem?"

           "Ano, ale to bylo v létě. Překvapil mne, když jsem s jednou dívkou, ehmmmm, no, když jsme spolu zrovna psali čápovi, aby k nám přiletěl. No, a když člověk píše, ehmmmm, čápovi, tak nebývá ozbrojen. Zahnali jsme jej, jak jsme leknutím a hrůzou křičeli..."

           "Čáp přeci neumí číst, ani mluvit. Strýc mi ho v loni ukázal. A ani mne nepozdravil."

            "Ehmmmm, no , oni totiž existují dva druhy čápu, jeden, který si viděl, a druhý, který nosí děti. Ehmmm, no, oni jsou sice stejní na pohled, ale přesto jsou různí."

            "Maminka čeká dítě, to taky s tatínkem napsali čápovi?"

           "Ano."

           "Ale maminka má to dítě v bříšku, tak jak ho tam ten čáp dostal?"

           "No, ehmmmm, ehmmm, no, jak bych ti to vysvětlil. No, ehmmm, to je takhle, ehmmm... Á podívejme se, kdo nám jede naproti, vladyka Tichan. A to, o tom čápovi, ti vysvětlím, až budeš trochu starší."

           Kazimír ukáže na družinu jezdců, která se právě objevuje na obzoru. Toho v čele Kazimír bezpečně poznává. Vladyka Tichan. Moravan, stejně jako on. Vyrůstali spolu,  ne, nebyli přátelé. Kazimír, syn panovníkův, o pár let mladší než vladyka, měl pyšnou povahu, nikoho nepouštěl k sobě. Zženštilý výhonek slavného rodu, vychováván v izolaci bohatého, velkomoravského dvora. Těžkosti všedního dne obyčejného člověka nedoléhaly až k němu. Tichan naopak vždy překypoval družnou, veselou náladou a v okolí Kazimírova otce, nešťastného Mojmíra II, mu předpovídali velkou kariéru ve vladařových službách. Dětství strávil na venkovské usedlosti, když dovršil třinácti let, byl povolán do knížecí družiny. Jeho všeobecné nadání se brzy projevilo. S jediným Kazimírem a jeho kvazipřáteli, se však nesnesl. Kazimír snad na něho žárlil, snad jim pohrdal pro jeho původ. Vše se však obrátilo v památné bitvě u Bratislavi, kde zanikla Velká Morava. Veškeré vojsko této říše, ostatně po dlouhých krvavých bojích v posledních desetiletí její existence značně zesláblé, zde bylo zničeno, společně s mohutnými bavorskými šiky, které vyslala východofranská říše na pomoc. Zahynulo zde mnoho významných pánů, například bavorský vévoda Liutpold, v té době nejmocnější muž německa. Padl zde také Mojmír II i jeho dva synové, jen nejmladší Kazimír vyváznul. Z bitvy jej vyvezl právě Tichan. Odešli spolu nejprve do Bavor a pak do Čech.

           Už osm let uběhlo od  té osudové bitvy.  Už osm dlouhých let plení Maďaři moravskou zemi. Ztráta vlasti oba muže sblížila. Oba se změnili. Tichan se stal klidnějším, rozvážnějším, naopak Kazimír odstranil vnitřní pouta své duše.

"Buď zdráv, knížecí Milosti!" praví vladyka Tichan

           "I ty, můj bratře!" odpovídá srdečně Kazimír.

           Tichan upře svůj zrak na malého kněžice Václava. Je pověřen jeho výchovou a i základním vzděláváním. Zasvěcuje jej do všeho, co potřebuje umět a znát vládcův prvorozený syn. S podivem odkrývá kněžicovi vlohy. Cizí jazyky, germánština, uherština. Šerm, výcvik k boji. Vše Václav snadno zvládá, jeho výsledky se dají s úspěchem porovnat s výsledky hochů o tři čtyři roky staršími. Například s mečem zachází, jako by to uměl od přírody a jen potřeboval někoho, kdo mu to připomene. A to mu bylo v srpnu teprve sedm let. Jednou z něho bude skvělý vladař.

"Vezeš nějakou důležitou zprávu, vladyko?", ptá se malý Václav s knížecí důstojností.   .

"Ano, mladý pane, Váš strýc, kníže Spytihněv, umírá, chce se s Vámi rozloučit. Vezu Vám čerstvého koně, abyste to stihl co nejdřív".

Václav zbledne, rychle seskakuje z unaveného koně, naskakuje na čerstvého, bodá zvíře do slabin a ujíždí nesmírnou rychlostí.

Váš strýc, kníže Spytihněv umírá,  přemítá mladý kněžic. Co tím myslel? Umírá, děsivé slovo, vyjadřuje cosi konečného, nezvratného. Můj strýc. Proč musí zemřít. Proč všichni umíráme? Proč, to je tak nespravedlivé, tak zákeřné. Můj strýc přece nikomu neublížil. 

Václav přes slzy nevidí ani na cestu, to ale nevadí, protože kůň dobře ví, kam má jet. Ví i  proč tak rychle?   To, co jindy trvá hodinu, zvládá dnes za půl hodiny.  Hřebec odfrkává, nelíbí se mu zběsilé tempo. Jediné, co uklidňuje splašené zvíře, je představa tepla domova a žrádla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře