Jak evangelizovat?

20. březen 2010 | 09.49 |

Malé zamyšlení na začátek... Toto místo v Bibli mne provázelo loňským English campem:

Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. A hle, na té pláni bylo velice mnoho kostí a byly velice suché. I otázal se mne: "Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?" Odpověděl jsem: "Panovníku Hospodine, ty to víš." Tu mi řekl: "Prorokuj nad těmi kostmi a řekni jim: Slyšte, suché kosti, Hospodinovo slovo! Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete. Dám na vás šlachy, pokryji vás svalstvem, potáhnu vás kůží a vložím do vás ducha a oživnete. I poznáte, že já jsem Hospodin." Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo přikázáno. A zatímco jsem prorokoval, ozval se hluk, nastalo dunění a kosti se přibližovaly jedna ke druhé. Viděl jsem, jak je najednou pokryly šlachy a svaly a navrch se potáhly kůží, avšak duch v nich ještě nebyl. Tu mi řekl: "Prorokuj o duchu, lidský synu, prorokuj a řekni mu: Toto praví Panovník Hospodin: Přijď, duchu, od čtyř větrů a zaduj na tyto povražděné, ať ožijí!" Když jsem prorokoval, jak mi přikázal, vešel do nich duch a oni ožili. Postavili se na nohy a bylo to pře velmi veliké vojsko.

Z knihy Ezechiel, 37. kapitola.

Prorok prorokoval suchým kostem a ony ožili. Neožili proto, že jim prorokoval Ezechiel, ale probudila je Boží Moc. Ale ani Bůh sám to neučinil, ale vybral si Ezechiela jako svůj nástroj. Aby Ezechiel přinesl zvěst suchým kostem.  Co obsahovala prorokova řeč k suchým kostem? To, co Ezechiel říkal, nebylo nic z něj. Ale předal suchým kostem přesně to, co mu Bůh pro ně daroval, nic z toho neubral a nic k tomu nepřidal.

Také v okolí nás, věřících, je obrazně řečeno mnoho suchých kostí. Naši nevěřící přátelé, rodiče, kamarádi. K mnohým jsme i my posláni, abychom jim prorokovali. Ale prorokovat, to neznamená jen říkat Boží Slova, citovat bibli, a podobně. To by i satan pak byl Božím prorokem, neboť žádný člověk nezná Bibli tak dobře, jako satan, žádný člověk neumí Bibli tak krásně a svůdně citovat, jako satan. Ne.

Prorokovat znamená říkat Bohem určené Boží Slovo v Bohem určený, daný čas, na Bohem určeném místě Bohem určeným suchým kostem.  Ani o minutu dříve, ani o minutu později. Ani o metr nalevo, ani o metr na pravo. A k tomu potřebujeme Boží moudrost, Pomazání, vedení, odevzdání se. Takový prorok Jonáš jakoby řekl Bohu: Tvé slovo je pěkné, jenže ne pro Ninivské, ale pro španěly.

Prorokovat znamená přinášet Boží zvěst, biblickou zvěst. Znamená přinášet evangelium. Ke kázání biblické zvěsti je však třeba přistupovat s Bázní a s Chvěním.  Neboť prorok, který neříká to, co říká Bůh, propadne smrti.  Je třeba cítit bázen a chvění před Božím Slovem, když jej kážeme, když jej učíme, když jej žijeme, neboť učitelé Božího slova budou posuzování s dvojnásobnou přísností. Bázeň a chvění před Bohem, to je to, co nám, křesťanům, často chybí. Potřebujeme Moudrost od Boha. V naší službě musíme být na Bohu naprosto závislí.  Všimněme si, dříve, než Ezechiel začal kázat suchým kostem, tak čteme: Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich. Ezechiela se chopila Ruka Hospodinova a přenesla jej z bodu a, do bodu be. Já osobně v tom vidím velké odevzdání se Ezechiela Bohu, důvěru, věrnost, ba přímo Bázeň před Bohem. Ezechiel se plně poddal Hospodinovi, Jeho Ruce. Byl ji věrný a odevzdaný.

Nás by to lákalo k velkým činům, k velkým skutkům. Vždyť o tom i zpíváváme, že. "Jdem v nebeské výzbroji obsadit zem". Obsadit zem, to není malý úkol, vůbec ne, země je velká že, a proč bychom nešli, když: "ten boj za nás bojuje Bůh.." Ale.

Věrný v nejmenším je věrný i ve velkém; nepoctivý v nejmenším je nepoctivý i ve velkém. Lukáš 16,10. Dobře, otroku dobrý a věrný, byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána. Matouš 25,21

Bratři a sestry, jsme věrni v malém? Ba dokonce v nejmenším? Jsme věrni Bohu v tom, kam nás staví dnes? Byli jsme věrní na místě, kam nás povolal včera? Jsem já věrný manžel? Nemyslím teď jenom věrný své ženě, věrný Tess. Ale jsem ve svém manželství věrný Bohu? Jsem ve svém zaměstnání věrný Bohu? Jsem věrný syn, bratr, strýc? Zeť? Věrný lidem, ale hlavně věrný Bohu? Jsme věrní na našich školách? V našich zaměstnáních? V našich rodinných stavech? Mezi námi jsou svobodní, ženatí, vdaní i rozvedení, jsme věrní v našem stavu? Líbíme se Bohu tak, jak jsme, to co činíme? A nejsme - li věrni v malých věcech, jak nám může Bůh svěřit to pravé bohatství? Tu pravou službu?

A náš sbor? Je také věrný v malém? Každý rok nám Bůh přidává do společenství jednoho, dva nové lidi. Nejsou to desítky, nejsou to stovky, jak bychom si možná přáli. Není to jako v prvotní církvi, kde přicházeli do sboru ne jeden dva noví lidé ročně, ale denně. Bůh nám dává "málo." Jsme věrni v tomto "málem?" Staráme se o naše nováčky? Dáváme jim najíst, dáváme jim napít? Vedeme je? Anebo naše evangelizace končí dveřmi sboru? To není vůbec otázka pro staršovstvo, pro kazatele, to je otázka pro každého z nás.

Byl bych rád, aby se toto stalo jakousi první fází naši evangelizace, odkud musí naše služba začít. Evangelizace nás samotných. Evangelizace každého okamžiku našich životů. Této evangelizaci musíme věnovat nejvíce času.  Možná mi to duchovní potvrdí, nebo vyvrátí, ale pokud je mi známo, tak v řečtině  je víra a věrnost jedno slovo. Mám pocit, že totéž platí i o hebrejštině. Nelze od sebe oddělit víru a věrnost. V tom je naše čeština zrádná, že tyto dva pojmy od sebe odděluje. Když Pavel píše o ospravedlnění z víry, pak se osobně domnívám, že nemyslí víru v českém slova smyslu, ale ve smyslu řeckém. Neboť Bůh nepoužil jako biblický jazyk češtinu, ale právě řečtinu. Jestliže se dozvíme zvěst, že banka, kde máme své úspory, zítra ráno krachne, pak máme na výběr dvě možnosti: Buď zprávě uvěříme, nebo ne. To, jestli zprávě uvěříme, bude určovat i naše skutky v této věci. Jestliže zprávě neuvěříme, jestliže nad ní mávneme rukou, těžko pak se zvedneme ze židle a půjdeme si své peníze vybrat. Ale jestli této zprávě uvěříme a přesto zůstaneme doma, tak přesto i naše peníze přijdeme, byť jsme zprávě uvěřili, neboť jsme této zprávě nebyli věrni. Naše víra určuje naše skutky, naše víra se přímo projevuje na našich skutcích. Víra bez skutků je mrtvá, píše apoštol Jakub. Neboli také: Věrnost bez skutků je mrtvá, prázdná, bezobsažná, jenom slovo a nic zatím. A mrtvý plavčík nás, bratři, nevytáhne z vody, když se topíme. To, co v tom daném okamžiku činíme, vyvěrá z toho, co či komu v tom daném okamžiku věříme. Překladatelé, když se dostanou do situace, když musí přeložit jedno cizí slovo, které má v češtině dva významy, pak podle kontextu použije pouze jeden z nich. V tomto případě však takto postupovat, věřím tomu, není správné. Překladatelé použijí bud slovo víra, nebo věrnost a v lepším případě druhou možnost napíši pod čarou. Osobně se domnívám, a Martin mne může opravit, že správné by bylo toto řecké slovo překládat oběma českými pojmy zároveň. Spravedlivý bude žít z víry, bude žít ze své věrnosti. Proto evangelizujme sami sebe. V každý okamžik se člověk rozhoduje, komu uvěří, komu bude důvěřovat, komu bude věrný: Jestli Pánu, nebo světu. Každý skutek pramení z toho, komu či čemu v dané chvíli věříme, komu či čemu jsme v té dané chvíle věrni. V tomto slova smyslu je život křesťana plný obrácení, v každém okamžiku se obracíme k Bohu, nebo od Boha. V tomto smyslu není obrácení jeden akt, který jsme udělali někdy v minulosti, ale je to akt, který činíme každý den, každou chvíli našeho života. A tak v prvé řadě evangelizujme sebe sama, každý den, každý okamžik, je to nesmírně důležité. Věnujme tomu největší kvantum času naší služby, naší práce.

Druhou oblast naši práce vidím v "evangelizaci" našich přátel a příbuzných. Slyšel jsem jedno kázání, kde kazatel řekl něco v tomto smyslu: Nemůžeme svědčit člověku, za kterého se nemodlíme, člověku, nad kterým nepřemýšlíme, kterého nemilujeme. Měli bychom přímo žíznit po jeho obrácení. Proto bych byl rád, kdybychom si každý napsali na papírek těch čtyři nebo pět jmen, za které bychom se společně modlili a společně bychom nad nimi přemýšleli. Svatý František z Assisi údajně jednou prohlásil následující větu:

Kaž evangelium, všude, kam přijdeš. Bude - li to nutné, použij i slova.

Osobně věřím tomu, že evangelizace nespočívá pouze ve slovech, ale hlavně v naší věrnosti Bohu, v našich životech. Svědectví, to není záležitost pouze slov, ale života.  Když oni čtyři lidé nesli k Pánu Ježíši šlakem trefeného, je psáno, že Ježíš jejich víru viděl. Naše víra, naše věrnost, musí být těmito našimi blízkými vidět. Nesmíme se však stavět do povýšenosti. Do farizejské povýšenosti. Já jsem křesťan, a kdo jsi ty, pohanský bezvěrecky ateistický červe. Toho bychom se měli vyvarovat.

Na to nesmíme zapomínat. Jak náš kazatel často připomíná, že jsme jen ospravedlnění hříšníci. V Americe jsou kroužky nazývané: "Anonymní alkoholici," kteří pomáhají lidem ze závislosti na alkoholu. Tito lidé se zdraví a představují následovně: Hi, I am Václav and I am an alcoholic. Ahoj, jmenuji se Václav a jsem alkoholik. Ten či onen pán může abstinovat deset dvacet let a přesto se představí: Hi, I am an alcoholic. Protože neexistuje vyléčený alkoholik, ale jen abstinující alkoholik. Alkoholik, který zapomíná na to, že je alkoholikem, je na nejbližší cestě opět se do aktivní závislosti na alkoholu vrátit. Neměli bychom se, my křesťané, také zdravit: Ahoj, jmenuji se Václav a jsem hříšník?

Proto se ani my bychom neměli povyšovat nad lidi, kterými chceme svědčit. Nesmíme se stavět do pozice: Já jsem lepší než ty, neboť já znám Krista a ty ne. Ne. Spíše: Já jsem stejný jako ty. Já jsem úplně obyčejný člověk, mám úplně obyčejný život s obyčejnými problémy. Potýkám se se stejnými věcmi, jako ty. Mám jen a pouze jednoho neobyčejného přítele, Pána, který mne drži nad vodou a který mne nikdy nezradil a neopustil, byť jsem já stokrát či víckrát zradil jeho. Toto bych viděl také jako dobré téma nějakého pobytu či dovolené, kam bychom mohli naši evangelizaci směřovat.

Třetí oblast, kterou v naší práci vidím, je služba sociálním skupinám. Za které bychom se mohli modlit, kterým bychom mohli pomáhat a sloužit jim. Když jsem uvažoval nad naší skupinkou, vyvstaly mi na mysli tři sociální skupiny: Svědkové Jehovovi, nezaměstnaní a bezdomovci. Možná Vás napadnou další.

A čtvrtou oblast tvoří přímo naše město. Nechtěl bych úplně zavrhnout pouliční evangelizace. Ale spíše jim dát jiný smysl. Podle mne by smyslem pouličních evangelizací v dnešním době ještě nemělo být přímé zvěstování evangelia.  V Brně byla velmi činná skupina, která se pojmenovala jako "Triumfální centrum víry", kde každý pátek začal jeden člověk vykřikovat hesla o Bohu a další tři čtyři lidi se snažili zastavovat kolemjdoucí a vnucovat jim rozhovor o víře. Spíše by se mi líbilo něco takového, jako bylo loni velikonoční čtení z Bible. Význam pouličních akcí v dnešní době by mělo spíše seznámení se s lidmi a  pozvání je. Třeba na biblickou hodinu našeho pana kazatele...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře