Revize Slovníčku i Rejstříku

18. prosinec 2010 | 19.00 |

Jak tak potupuji ve Slovníčku a Rejstříku, postupně se mění i taková představa, idea, náplně těchto dvou snah. Krok za krokem se mi to nějak rozšiřuje. A tak nastává chvíle, kdy je třeba provést revizi. Dopnit hesla, na které jsem si nevzpomněl, na které jsem nepomyslel, anebo původně nechtěl zahrnout. Hesla uvedená v tomto článku vložím i do již zveřejněných částí, které opatřím poznámkou o revizi. Tak, s chutí do toho a půl je hotovo:

Revize slovníku:

Abatyše: Jeptiška pověřená řízením kláštera. Anebo, jak se říká: "Matka představená."

Adamité: Sekta (nejenom) v době husitství. Revoluční Tábor poskytl útočiště mnoha samozvaným kazatelům lidové zbožnosti.Spolu s nimi se objevily i nejrůznější proudy a nezdravé trendy. Přičemž sekty, které se zde vytvářeli, nesly několik z nich. Tytu skupiny byli radikální i na už tak radikální husitský Tábor. Adamité například hlásali návrat k původní "nevinnosti." Naprosté zrušení společenského řádu, všechno mělo být společné a skupinové, včetně manželství. Při svých seancích se - po vzoru prvních lidí - svlékali do naha a ve stavech transu a extáze se jejich proklamovaná nevinnost zvrhávala v sexuální orgie. Jan Žižka pak v roce 1421 prosadil  vyhoštění radikálních sektářů, adamitů a pikardů, z Tábora, odešli vedeni mystiky Petrem Kánišem a Janem Bydlinským. Tím se však hejtman nespokojil. Po dalších nepokojích  je nechal v klokotské faře upálit. Tyto děje  pěkně popsal Alois Jirásek ve svém románu "Proti všem..."

Agapé: Řecké slovo vyjadřující plnou a nezištnou lásku. V Biblickém kontextu vyjadřuje lásku, jakou miluje Bůh.

Albigenští: (nebo také kataři - odtuď české slovo "kacíři") Heretická sekta původem z Francie. Rozšířila se po celé západní Evripě a získala nadnárodní charakter. Odmítali například mléko a vše spojené se sexualitou včetně manželství. Každé jídlo a pití posvěcovali modlitbou "Otčenáše." Jejich učení vycházelo z židovské sekty "esenů." Link na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Albigen%C5%A1t%C3%AD, avšak wikipedie zde lživě ztotožňuje eseny s "prvními učedníky" Krista.

Apolegetika: Obhajoba názorů ve filozofické debatě.  Křesťanské učení bylo vždy napadáno nejrůznějšími filozofy a logiky hledající moudrost, zvláště pak v prvních staletích po Kristu, kdy učení ještě nebyli pevně zformulováno. Tyto útoky však na druhé straně pomohli církvi zformulovat základní stanoviska křesťanské víry, inicializovali a urychlili tento rozvoj.

Aramejština: Jazyk převzatý židy za rodný v době pozemského života Pána Ježíše Krista. Aramejštinou se v té době v Jůdeji běžně komunikovalo, hebrejština se pomalu stávala pouze liturgickým jazykem, kterému se postupně přestávalo rozumět. Několik dílčích částí Bible, například v knize proroka Daniele, byly napsány právě aramejsky.

Astrologie: Okultní praktika používána k předvídání budoucnosti. Ta byla určována podle postavení hvězd. Astrologii Bůh v Bibli striktně zakázal, na druhé sraně však skrze tuto nečistou astrologii prozradil učencům, mágům z Východu, že se narodil mesiáš, pravý Pán světa a vyprovokoval je k cestě, kteráb vyvrcholila v Betlémě. To neučinil proto, aby astrologii nějak očistil, ale proto, aby zahanbil židovské učence  a zákoníky, kteří nejevili nejmenší zájem hledat Krista, byť věděli, kde se  má narodit. Když mudrci od Východu zvěstovali narození Páně, tak v těchto zákonících se neprobudila ani trocha zvědavosti a touhy jít s nimi do Betléma a přesvědčit se na vlastní oči, jak to tedy je. Učenci z východu nelitovali námahy ani předlouhé cesty, aby viděli nově narozeného, mocného Krále, ale s těmito náboženskými vůdci Bohem vyvoleného(sic!)  národa, mající jesle Boha co by kamenem dohodil, to ani nehlo. Tím Bůh nepovolil astrologii, ale ještě přísněji odsoudil lenost a nezájem.

Avignonské zajetí papežů: 7.9. roku 1303 došlo k neslýchané věci. Francouzský král Filip IV. vojensky zajmul papeže Bonifáce VIII. Takto vyvrcholili ostré spory, které tito dva vedli dlouhá léta. Obrovská moc papežů úspěšně budována po  celé třinácté století se zhroutila jako domeček z karet. Ukázalo se, že duchovní autoria papeže je bezmocná, když se střetne s bezostyšným násilím. Za nedlouho byl sice papež propuštěn, ale již v říjnu toho roku umírá. Avšak papežství již zůstalo pod obrovským vlivem Francie. Bonifácův nástupci Benedikt a hlavně Klement V. byli donuceni ostudně odvolat několik bul Bonifáce VIII a souhlasit s rozpuštěním templářského řádu. Vliv Francie však stále sílil,  Klement V. se pak podřídil Filipovi a na jeho přání přestěhoval kúrii z Římá do jihofrancouzského Avignonu. Až do roku 1377, kdy se do Říma vrátil Řehoř XI. Po něm byl za papeže zvolen Urban VI., který v té době nebyl členem kardinálské konkláve. Záhy se však ukázalo, že to nebyla šťastná volba. Papež se začal chovat jako naprostý šílenec.  A tak část vyděšených kardinálů ho prohlásila ze nesvéprávného a místo něho jako nového papeže zvolili Klimenta VII. Avšak tím se z louže dostali pod okap, neboť Kliment VI, jakožto "řezník z Cessiny", kde nechal povraždit všechny obyvatele včetně žen a dětí, byl pro velkou část západní církve nepřijatelný.  Po několika letech tvrdého boje byl Kliment vytlačen z Itálie a usídlil se opět v Avignonu. Tím začalo velké papežské schizma, jedna z nejhlubších morálních krizí západní církve.

Revize Rejstříku:

Abíjam:Syn krále Rechabeáma, vnuk Šalamouna, pravnuk Davida, vládnoucí v letech (914-911) jako druhý král jižní Júdeje. Vládl pouhé tři roky. Ve svých hříších byl zcela podobný svému otci Rechabeámovi, po něm také zdědil válku s Jarobeámem I, králem odštěpeného severního Izraele. V roce 914 král zemřel, z Bible se nedovídáme proč a na co. Jeho příběh je, velmi stručně, popsán v 1. knize královské, 15. kapitoly.

Agag: Král amáleků v době  vlády krále Saula nad Izraelem. Agag, jeho lid a celé jeho hospodářství byli prokleti Hospodinem a určeni k pobití. Saul skutečně Agaga porazil a jeho národ zcela vyhubil, Agaga však zajal živého. Také nezničil všechno amálecké hospodářství, mnoho kusů dobytka zahnali do Jeruzaléma, aby je tam obětovali Hospodinu. Prorok Samuel se však tímto jednáním zděsil. Bohu se přece nedá obětovat nic prokletého! A tak vlastnoručně Agága zabil. Pro tuto  neposlušnost  pak Bůh Saula jako krále zavrhnul a místo něho zvolil Davida.

Tento příběh však musíme chápart v historickém a teologickém kontextu. Jedná se o dobu Starého zákona, kdy židé měli být obrazem a vykonavatelem Boží spravedlnosti. Skrze toho se názorně učili, co je to hřích a jaké závažné důsledky hřích má. Na druhé straně však po křesťanech chce Bůh něco jiného: Aby byli obrazem a vykonavatelem Boží Milosti darované v Ježíši Kristu a zpečetěné Jeho Obětí na Golgotském kříži. V tomto příběhu se jedná  o školu Izraelského národa, o přípravu na příchod Pána Ježíše. Zákon je příprava na dobu milosti. Člověk musí poznat hloubku své hříšnosti, ztracenosti, svého prokletí, aby mohl přijmout milost v Ježíši Kristu. Musí pochopit, že Bůh nepříjme nic nečistého, poskvrněného hříchem, toho všeho se musí člověk vzdát, aby mohl přijmout Úplné odpuštění. Nemůže si nechat to, co jej ovládá, panuje, čemu otročí, neznajíc Boha. Nemůže mít dva krále. A také nemůže nic z toho, co vybudoval v době své svévole,   přinést Bohu jako dar, oběť smíření, na zaplacení dluhu. Ne. Spásu si člověk nemůže zasloužit vlastními silami, tím, co sám vybuduje za svého života, může ji jenom přijmout z Boží ruky jako Milost. A aby tak mohl učinit, musí poznat, že je cele zavržen od Boha a proklet. Vše, co mu vládne v době jeho bezbožnosti, vše, co vybudoval v době své svévole, když se neznal Pána Ježíše, neřídil se Jeho Slovem a neuznával jej za Svého Krále a Spasitele, vše to i sebe sama musí uvidět jako prokleté a odsouzené k zániku. Jak říkal Pán Ježíš, člověk musí mít v nenávisti (to znamená: Zavrhovat ji) vlastní duši, jinak se nemůže stát Jeho Učedníkem.

Agape: Název křesťanské folkové kapely zpívající chvály.

Alef: Dnes už neexistující křesťanské nakladatelstvi tradičně evangelického zaměření.

Alexios III: Uzurpátor byzantského císařského trůnu. V roce 1195 nechal oslepit svoho bratra, císaře Izáka II (který jej mimochodem osvobodil z bulharského zajetí), uvrhnul ho do vězení a nechal se korunovat na jeho místo. Avšak neuhlídal potomky svého bratra. Iréna se vdala za příštího římského krále Filipa Druhého a na jejich dvoře nalezl azyl i její bratr, Alexios. Filip Druhý pak přesvědčil velitele Čtvrté křížové výpravy, aby sjednali mladému Alexiovi a jeho nešťastnému otci právo. Křižácké vojsko opravdu v roce 1203 oblehlo Konstantinopol. Alexios Třetí nechává své ohrožené město na holičkách a utíká, bere sebou královský poklad a oblíbenou dceru. Uchýlil se do Adrianopole a pak utíká před svým synovcem - Alexiem IV - ještě dále. Po vzniku Latinského císařství pak zajal dalšího uzurpátora, svého novopečeného zeťe Alexia V., nechal ho oslepit a vydal jej křižákům. Sám se také později dostává do křižíckého zajetí. Umírá v roce 1211 jako vězeň Viléma z Montferratu.  

Alexios IV: Byzantský císař, na přelomu roku 1203 a 1204 spoluvládce svého otce Izáka Druhého. V roce 1195 svrhnul Izáka Druhého jeho vlastní bratr Alexios III. Aby dostal otce z vězení, zadluží se u  vojska IV křížové výpravy, díky které se na konci roku 1203 dostal k moci. Jenže jeho předchůdce utekl s celým císařským pokladem. Aby mladý císař mohl splnit své závazky, musel zvýšit daně. Ve městě vypuklo povstání a Alexios se obrátil s probou o pomoc na křížáky. Tím ztratil zbytek podpory mezi šlechty. Alexios Dukas ho nechal zajmout, uškrtit a pak se prohlásil císařem Alexiem V. Podrobněji ve článku: 1204 - dobytí Konstantinopole..

Alexios V. Dukas: Milenec dcery Alexia Třetího. Po útěku uzurpátora Alexia Třetího z obležené Konstantinopole prosadil propuštění Izáka Druhého na svobodu a znovunastolení na trůn. Oslepený a dlouhým vězněním zlomený Izák převzal všechny závazky svého syna Alexia, kterého jmenoval spolvladařem. Avšak Alexios Dukas se brzy s touto vládou rozešel ve zlém. Když se Alexios IV pokusil za pomoci křížáků potlačit lidové povstání, odstranil jej palácovým převratem  a sám zaujal jeho místo. Křižákům vyhlásil válku a odmítl převzít Alexiovi závazky. Konstantinopol však neuhájil. Po dobytí utekl k Alexiovi Třetímu, kde se oženil s jeho dcerou, čímž chtěl svého tchána uznat za císaře s tím, že se stane jeho nástupcem. Avšak ten jej zrádně nechal oslepit a vydal jej křižákům. Balduin Konstantinopolský, latinský císař, jej nechal veřejně popravit.

Ambrož z Hradce: Radikální kněz z Hradce Králové, duchovní vůdce orebitů a posléze sirotků. V roce 1420 náhlým přepadem osvobodil Hradec Králové d Zikmundova vojska, na jaře 1421 se však dostala k moci umírněnější husitská strana vedena Divišem Bořkem z Míletínka, který byl ochoten se se Zikmundem smířit. Kvůli tomu kněz Ambrož vpustil v roce 1423 do města Jana Žižku v době nepřítomnosti Diviše Bořka, který po rozchodu s tábority hledal novou základnu. V roce 1424 Žiižka umírá, orebité si na jeho počest mění jméno na sirotky.  Moc v Hradci Králově si kněz Ambrož uchovává i po katastrofální bitvě u Lipan. I po ní  všakstále prosazuje, podobně jako Jan Roháč z Dubé na Táboře, pokračování ozbrojeného boje. Stavěl se proti nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn. V roce 1437 však v měste vypuklo protiAmbrožovské povstání, Hradec Králové se usmířil s králem a kněz Ambrož byl přinucen utéci do Kolína. Zde v roce 1429 umírá.

Anna Lucemburská: V Anglii známá jako Anna Česká, (11. května 1366 – 7. června 1394), dcera Karla IV. a Alžběty Pomořanské, sestra Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. V roce 1381 se mladá princezna vdává za anglického krále Richarda II., což byl velký úspěch diplomatické politiky Václava IV. Tímto sňatkem si upevnil své postavení proti vzdoropapeži Klimentovi VII i papež Urban IV., který tím spojil dva své významné příznivce.  Sňatek Anny a Richarda na čas oživil kulturní propejení mezi Čechy a Anglii, díky čemuž se mohli mistři Univerzity Karlovy seznámit například se spisy a dílem anglického myslitele a kritika církve Johna Wiclefa. Jeho názory se staly základnou reformního hnutí, které se na univerzitě zformulovalo kolem Mistra Jana Husa. Brána k husitství se dokořán otevřela. Prncezna Anna umírá v roce 1396 bezdětná. Jjeí smrt Richard II. nesl velice těžce. Wikipedie píše, že "královský zámek Sheen, kde Anna zemřela, nechal zbourat a při pohřbu zuřivě napadl hraběte z Arundelu za to, že se na obřad dostavil pozdě." Královna Anna byla mezi poddanými oblíbená svou vlídností, zasadila se o zmírnění trestů pro účastníky rebélie z roku 1381. Měla přezdívku: "Good Queen Anne". Wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anna_Lucembursk%C3%A1. Mimochodem, dá-li Pán, z Anniných přímých a nejbližších příbezných si ještě připomeneme jejího otce Karla IV a její bratry Václava IV i Zikmunda Lucemburského, čímž se tato rodina stává vedle prvních Přemyslovců rodinou zde nejvíce připomínanou...

Apor, Vilmos: (29.2.1892-2.4.1945). Maďarský šlechtic a římskokatolické kněz, biskup rábský v době druhé světové války, během které protestoval proti pronásledování židů a snažil se je ochraňovat a pomáhat jim. Zemřel, když chránil dívku před znásilněním ruským vojákem, zabila ho dávka ze samopalu.  Wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vilmos_Apor

Arafat, Jásir: (24. srpna 1929 - 11. listopadu 2004), terorista a vrah, vůdce Organizace pro osvobozená Palestiny, nositel Nobelovy ceny míru společně s Jicchakem Rabbinem a Šimonem Perésem za dohody v Daytonu. V roce 1969 založil OOP, stal se jejím prvním vůdcem. Dne 15. listopadu 1988  se Arafat vzdal terorismu jako prostředku boje za nezávislost, uznal stát Izrael a vyhlásil vznik Nezávislého palestinského státu. Vstoupil v jednání s židovskými představiteli, jejichž výsledkem se staly dohody z Daytonu ohledně palestinské autonomie. V roce 1993 získal Nobelovi cenu míru, avšak na protest rezignovala třetina výboru tuto cenu udílející.Na přelomu století však odmítl nejvelkorysejší nabídku, jakou mu kdy Izrael ústy ministerského předsedy pana Ehuda Baraka nabídnul: Wiki píše, "že Palestinci by získali pro svůj stát celé Pásmo Gazy a postupně téměř celý Západní břeh Jordánu s důležitou výjimkou Jeruzaléma. Realizace návrhu by znamenala vyklizení téměř všech židovských osad". Toto odmítnutí odstartovalo nové kolo blízkovýchodního násilí, Jásir Arafat tím torpédoval vše dobré, co od roku 1988 vybudoval a za co dostal v roce 1993 Nobelovu cenu míru. Na  základě tohoto odmítnutí jej George W. Bush nazval "Brzdou mírového procesu." V roce 2004 pak Jásir Arafat na pařížské klinice umírá. Wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1sir_Arafat
 
Avignon: Město v jižní Francii a provensálském regionu. V období tzv Avignonského zajetí v letech 1309-1370 se stalo město rezidencí papežů.  V době Velkého schizmatu zde přibližně od osmdesátých let 14. století do Kostnického koncilu sídlili avingnoští vzdoropapežové. Z českých významných rodáků v tomto městě zemřel a byl pochován Jan Milíč z Kroměříže.

Bajezid (1354 - 1403): Osmánský sultán mezi léty 1389 až 1402, zvaný blesk, syn sultána Murada I. K moci se dostal tím, že vlastnoručně tštivou šípu uškrtil vlastního staršího bratra. Snil o dobytí křesťanského západu, zvláště pak Říma. V roce 1391 oblehl Konstantinopol, což latinský západ nenechalo chaldným. Papež Bonifác IX. vyhlásil křížovou výpravu vedenou Zikmundem Lucemburským, kterou v roce 1396 porazil v bitvě u Nikopole. Avšak toto vítězství v pravdě "Pyrrhovo" v podstatě "utrpěl." Ztratil 3/4 svých elitních jednotek, což podlomilo jeho moc. Ani obrovské výkupné, které získal z Francie za urozené zajatce, tyto ztráty nevykompenzovali. Musel okamžitě zrušit obléhání Konstantinopole. V roce 1402 pak nebyl schopen čelit expanzi mongolského vůdce Tamerlána (Timura Lenka), padl do zajetí, kde v roce 1403 zemřel. Evropa si na celou generaci oddechla, i Byzantská říše záskala ještě dalších posledních padesát let existence. Zdroj: wiki (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bajezid_I.) a kniha Ludmily Vaňkové: Jsme jedné krve.

Barak Ehud: (nar. 12.2.1942). Současný Izraelský kontroverzní politik dvou tváří, ministr obrany, čelný představitel Strany práce, premiér Izraele v letech 1999 až 2001. V době jeho premierství jsem mu osobně velmi fandil, zaujal mne svou smířlivou politikou, když například nechal po osmnáctileté okupaci vyklidit jižní Libanon.  Také učinil nejvelkorysejší nabídku Palestinské autonomii, když s vyjímkou Jeruzaléma by se Izrael vzdal všech sporných území. Nikdy nebyl mír na Blízkém východě tak blízko. To, že Jásir Arafat dohodu odmítl, čímž nastartoval novou vlnu násilí, za to již nenese zodpovědnost. Na druhé straně jeho působení na postu ministerstva obrany na mne působí velice nedobrým dojmem. V roce 2007 se podepsal pod neúspěšnou výpravou v rámci druhé libanonské války na přelomu let 2008 a 2009 řídil operaci Líté olovo v pásmu Gazi, která dost brutální způsobem se snažila zatočit s extrémistickým hnutím Hamas. Údajně zde Izrael použil i zakázané chemické zbraně typu bílého fosforu. Jeho wiki stránka je zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ehud_Barak

Bartolomé de las Casas: (1484-1566) Misionář a dominkánských mnich, mexický farář a humanista, ve svých dílech protestoval proti otřesnému krutému zacházení s indiány v Latinské americe,  bojoval za zrušení otroctví, když neuspěl, udělal tragický omyl: Ve snaze ochránit domorodé americké obyvatelstvo navrhl využívat k otrockým pracem černochy namísto indiánů, neboť černoši pro svoji stavbu těla  se mu zdáli odolnější než svobodomilní indiáni. Záhy si však uvědomil obrovské důsledky svého návrhu, rozjel se zločinecký obrovský mezinárodní trh s lidmi, ale už to nešlo vrátit zpět.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře