Nikodéme, spása je Boží akt...

19. únor 2009 | 07.25 |
› 

Kdo v Krista věří, není souzen, kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno Jednorozeného Syna Božího... Jan 3, 18

Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch... Jan 3, 6 

Na Nikodémové otázky, nepochopení, pochybnosti, Ježíš odpovídá jednoznačně: Spása je akt Boží, ne lidský. Otázka nezní, co já mohu udělat, abych byl spasen, ale co Bůh udělal, abych byl spasen. Co se narodilo z těla, je tělo. Veškeré tělesné snažení, veškerá snaha zalíbit se Bohu, jak Hujer přinášet ovoce ze zahrádky, to všechno je tělo, tělo z těla zrozené, a odchází to tam, kde odchází i naše tělo: Do hrobu a do prachu země. Všechny naše vybudované domy, nakoupená auta, exotické dovolené, roky slávy a ukazování se v televizi, to vše je tělo, jdoucí do hrobu. Co se však narodilo z Ducha, z Boha, je duch. Duch, jenž se navrací k Bohu, který jej dal. Bůh netouží po našich dobrých skutcích, po naší službě, Bůh touží sloužit skrze nás. Bůh se touží dívat na svět skrze naše oči, naslouchat světu skrze náš sluch, pomáhat skrze naše ruce. "Ano, Nikodéme," říká Ježíš, "je nemožné, aby ses znovu narodil, ale já to přeci nechci po tobě, ale po Duchu Svatém. Na tobě jenom je, otevřít Duchu Svatému své srdce."

Už jste někdy něco rozbili? Já ano. Na střední jsme měli povinný praktický výcvik, nastoupil jsem do jednoho obchodu s kancelářskou technikou. Mým prvním úkolem bylo seznámit se zbožím. Tak jsem vzal jeden elektronický, těžký, psací stroj a položil jej na stůl, na stůl tvořený krasným nazelenalým skleněným kruhem přišroubovaným na čtyřech nohách. Ale jakmile jsem položil psací stroj, poznal jsem svůj omyl: Sklo nebylo přišroubováno, ale pouze položeno. Psací stroj narušil rovnováhu na stole, převážil skleněnou tabuli na jednu stranu, stroj jsem sice zachránil, ale stůl již nikoliv...

A tak, co se stalo? Samozřejmě, co se státi muselo. Zašel jsem ke sklenářovi a objednal nový, skleněný, nazelenalý kruh. A zaplatil jsem, ale ne svými penězmi, zas až tak bohaté kapesné jsem nedostával, ale penězmi svých rodičů...

V minulé  článku jsme mluvili o tom, že každý z nás něco dluží. Mluvili jsme o dluhu lásky. Ale existuje i dluh bolesti. Každý z nás způsobil někomu bolest. Zklamal jej. A to nejenom ve vnějším světě, ale ublížil druhým i ve svém srdci. A nejenom lidem, ale i Bohu. Neseme si spolu i dluh neposlušnosti. Tento náš dluh je nezměrný. Kristus hovoří o 10.000 talentů stříbra, to je přibližně doslova 360.000 kg. Ale jako jiná čísla v Bibli i toto je obrazné.  Arabové o staletí později počítali jen do tisíce, tisíc a jedna bylo označení nekonečnosti. Stejně tak i náš dluh se nedá vyčíslit, je nekonečný. Nemáme čím zaplatit.

Úvodní verš by se dal "přeložit", aplikovat či vysvětlit následujícně:  Kdo má Kristem zaplacený dluh, není souzen, kdo jej zaplacený nemá, již je odsouzen, neboť nenechal Jednorozeného Syna Božího, aby tento dluh vyrovnal.

  Ale toto není laciná milost. To je milost vybojovaná utrpením. Utrpením, krvácením, smrtí člověka, Božího Syna, který nemusel jít na kříž, ale šel. Z lásky ke mně, z lásky k Tobě. Když trpí bytost, kterou milluješ, trpíš společně s ní. Trhá ti to srdce, nenechá tě to chladným. Bůh trpí, když trpíš ty, Bůh však trpí, když ty hřešíš, když ty způsobuješ bolest, když se zadlužuješ. A naopak. Čím více poznáváš Krista, čím více si jej zamilováváš, čím bližší ti je, tím více ty trpíš, když On trpí, když On visí pro tebe na dřevě. Není to milost laciná, kdy policista, jenž tě chytne při nějakém dopravním prostředku, přivře očí a nechá tě odjet. Tato milost byla vybojovaná, vytrpěná, Sám Bůh se vydal svému nepříteli do rukou, věnoval se Tobě.

Kdo se nenarodí shůry, nemůže spatřit Králoství Boží. Ten přes temnotu neuvidí ani děj probíhaný na Golgotě. Kdo svůj život neodevzdá Ježíši Kristu, aby jej On nechal ve Svém těle přibít na kříž, zemřít jej, aby pak spolu s Kristem mohl být Boží mocí vzkříšen, zachráněn, kdo si nechává svůj život ve tně, nemůže pak přijmout  z Kristových rukou Život, který On přináší, Věčný Život, Život v hojnosti. 

Jestliže si uvědomuješ tmu, ve které se teď nacházíš a toužíš po změně a myslíš si, že Bůh k tobě nemluví, pak se mýlíš. Již to, že vidíš tmu, již to tvoří Boží řeč k tobě. Tvá touha po změně, to je Boží Slovo, které k tobě volá, to je paprsek světla, který k tobě proníká, který může ohlašuje ranní úsvit. Chytni se tohoto Slova, drž se jej. Živ v sobě tuto touhu, nenechej ji v sobě zemřít, uhasnout, ale naopak, otevři dveře svého srdce, otevři jej dokořán, a viz, kdo čeká venku... 

Hle, stojím přede dveřmi a tluču. Uslyší li kdo můj hlas a otevře li mé srdce, vejdu dovnitř a budu s ním večeřet a on se mnou... (Zjevení 3, 20)  

Tak nastal večer a nastal svit ranní, den první... (Genesis 1k)  

Když přijmeš Krista do své duše, může přijít do tvého života Večer a může přijít Jitro, ale již nikdy nepřijde noc. Pravé světlo nikdy nezhasne, to jen člověk před ním zavírá svůj zrak...

Amen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře