Nikodém spoléhá na své síly....

17. únor 2009 | 18.26 |
› 

Nikodém Ježíšovi řekl: "Jak se může člověk  narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit... Jan 3, 4.

Nikodém spoléhá na své síly. Ptá se, co on může udělat pro to, aby byl spasen, aby se znovu narodil. A připadá mu  nemožné dosáhnout toho z vlastních sil. Nemůže přeci vejít do těla své matky a z ní vyjít po druhé. Jak jsme se několikrát zmínili, Nikodém byl vzdělaný a vážený člověk, zde však všechny jeho životní zkušenosti, veškerá jeho výchova, vše, co utvářelo jeho osobnost do této chvíle, toto všechno hrálo proti němu.

Nechci se zde pouštět do teologických rozborů rozdílů a kontinuity Nové a Staré smlouvy, na to jsou jiné rubriky a jiné příležitosti. Řekněme si však, že Nikodém byl od nejmenšího dětství vychováván v bázni před Bohem. Byl vedený k tomu, že člověk si svoji spásu musí zasloužit svými skutky, svým životem. Židé měli Zákon a k tomu ještě dalších šest set přidaných přikázání, které dodržovali. Přes tuto obět, přes sebeomezování se chtěli zalíbit se Bohu a vyměnit své dobro za Jeho přízeň. A proto i teď Nikodém nechápe Ježíše a ptá se: Co já mohu pro své spasení vykonat?

I my jsme nějak vychovávání. Generace má strávila dětství v komunistických školách, v době sametové revoluce mi bylo devět let. Ve škole nás sice již neživí marxismem a leninismem, ale zůstává materialismus, evolucionismus. Škola nás vede k soupeření. K potřebě dosahovat mety. A nejenom škola. Žijeme v kultu skutků, v kultu síly, v kultu trhu, v kultu peněz. Byznys. Džungle. Nároky kladené na dnešní studenty jsou obrovské. Mnozí tento tlak nevydrží a přichází rezignace. Říkerj si, paní učitelko, co chceš, já tě mám na háku, říkají si ve svém srdci. Mnohde se rezignace již dědí z generace na generaci, vytváří se ghetta, černé díry, které hubí lidskou duši.

Avšak to, v čem vyrůstáme, to nás tvoří. Na svět se díváme zrakem našeho dětství a dospívání, zůstává to v nás, mnohdy po celý život. Jak pocit, že musím být nejlepší, musím vydávat vždy ty nejlepší výkony, nesmím zaváhat, nesmím udělat chybu, tak i zděděná rezignace, kdy si říkáme, že na to nemáme, že to, co po nás chtějí rodiče, učitelé, společnost, je nad naše možnosti, nad naše síly a tak rezignujeme. Oba tyto póly se stávají překážkou, hradbou, mezi námi a Bohem. 

Nikodém v takovémto tlaku žije celý život. Nepoddává se mu, naopak, je jeden z těch, kteří nároky svého okolí splňovali do puntíku. Pocit, že i Bůh od něho čeká samé jedničky, pro něj není nový, provází ho od dětství. Avšak teď má pocit, že  Bůh chce něco nad jeho síly. A rezignuje. Staví svou hradbu. Hradbu mezi sebou a Kristem. A při tom Ježíš jenom chtěl, aby mu Nikodém odevzdal svůj život plný napětí, stresu a otroctví a přijal od něho Život, Život věčný, Život v hojnosti.

A co my? Máme také ve svých srdcích takové hradby, dané výchovou, vzděláním a boje ve společnosti, ve kterých se zavíráme před Bohem, rodiči, učitely, nadřízenými v práci?

Chvála Bohu, že náš Bůh je Bůh, který láme hradby. Amen.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře