XVIII: Vrať se, potforo, do pekla, kam patříš...

14. leden 2010 | 17.20 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Vážený čtenáři. Rád bych Vás pozval k četbě Legendy o svatém Václavovi: V Bázni Boží. Rozhodl jsem se ji uveřejňovat zde podruhé, abych ji mohl zpřehlednit a doplnit. Snad Vás znovu zaujme...

Dnes se Václav rozhoduje držet půst. sedí u ohně a modlí se. Myslí na své budoucí poslání, myslí na lidi, které mu Bůh svěří do péče. Myslí i na své sourozence, na svou babičku, na otce, jenž právě bojuje v daleké zemi. Připomíná si i svou maminku, na své dva bratry a kopu sestřiček. Na Učena, školu, spolužáky.
Nenachází však klid. Nesoustředí se. Cítí, že není něco v pořádku. Nemá být zde. Ne, neulévá se ze školy, Učen dnes vyhlásil volno, přijeli totiž kejklíři. Neumí zdejší slovanskou řeč, s Učenem i s žáky se domlouvají latinsky. Dnes večer mají představení, pro žáky, budečskou posádku i pro lidi žijící v této osadě.
Václava však tato kratochvíle nezajímá. Nemá mu co říci. Nemá mu co dát. Vzal si koně, zásoby vody, svou kuš, mečík a vzdálil se. Stejně tak i Učen někam odjel, možná do osady, kde sloužil dříve, možná do Prahy, možná někam jinam. 
Začíná se pomalu stmívat. Ne, dále se již nemůže zdržovat na tomto místě. Zalevá oheň, bere koně za ohlávku a pěšky sestupuje z kopce. Rozhlíží se okolo, pocit, že není něco v pořádku, ho neopouští. 
Prochází kolem malin a borůvčí. I na toto místo má své vzpomínky. Často zde stopoval Bohuslavu, která zde s hospodyňkou a s ostatními ženami z osady chodívá na lesní plody i na léčivé byliny. Václav si zase sledovaje je cvičí své zvědecké schopnosti. I ty jednou bude potřebovat. Ještě se nestalo, že by jej ženy odhalily. Toto cvičení má rovnež předepsáno Tichanem.
Dnes tu však ženy nepotkává. Za to nachází krvavou stopu. Někdo zde krvácel. Václav nedovede říci, jestli to krvácení bylo životu nebezpečné, nebo ne.

Ale svírá se mu na tomto pohledu srdce. Někdo potřebuje jeho pomoc. Možná je to někteá z žen, možná Učenova hospodyně, ale možná i samotná Bohuslava.

Kde se však nyní náchází člověk, kterému může jít o zdraví či život? Neví. Stopa je nejasná, onen člověk mohl odejít kamkoliv. Václav se zalyká. Kleká si na zem a v duchu volá: Otče, nedopusť, ty jsi přece Dobrý Pastýř... Dobrý pastýř...
Václava zasahuje vzpomínka. Na jaké téma mu jednou babička vyprávěla? O dobrém pastýři, který zná a miluje své ovečky. Jen takový může zachránit ztracenou. Kam by šel člověk, jenž v nouzi krvácí, ptá se sám sebe. Kam by se vydaly ženy a kam Bohuslava? K Budči je to ještě daleko, asi tři hodiny pěšky, ale poblíž je potůček. Osadnice tam rády chodívaly.
Václav skáče na koně a vyjíždí. Naráz se krajinou ozve výkřik hrůzy a ještě jeden. Václav pobídne koně k ještě rychlejšímu poběhu. Zanedlouho opouští les a ...
... krve by se v něm nedořezal, asi pět set metrů před ním se dva medvědi, asi matka s mládětem přibližují k dívce, která opřená o strom divoce křičí. Kůn se vzbouří, shazuje Václava na zem a utíká pryč. Na tento hluk se medvědice obrací a zavětří. Dívka omdlévá
Václav si uvědomuje, že se vítr obrátil, teď jde vzduch jeho směrem. Medvědice ho cítí. Ale to je dobře, snad se přestane starat o dívku a zaměří se na nové nebezpečí. Rychle strhává svou kuši, a připravuje se ke střelbě. Divoká šelma je strašně daleko, šíp tam nemůže doletět a účinně zasáhnout, přeci jenom, není to lukostříl pro dospělého bojovníka, ale pro dětského lovce. Medvědice vypadá starší, trpí hladem. Už nedokáže ulovit svou obvykou kořist, aspoň ne tak často, jak potřebuje. Její medvídě hladoví. Medvědice už nejednou zabila člověka či nějaké domácí zvíře pokryté jeho pachem. Kořist to většinou bývá snadná.Dávno ji opustil vrozený strach z lidského plemene. Rozbíhá se tedy směrem k Václavovi.
Václav čeká. Není klidný. Do této situace je postaven poprvé. Ruka se mu třese, ale neopouští dívku, nesmí to. Připomíná si Jimrama a jeho oběť pro druhé, jeho smrt, která zachránila dva konkrétní mladé lidi. Připomíná si Ježíše a jeho slova. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
Střílí. Trefuje medvědici do ramene. Ta si však šípu ani nevšimne. Václav tasí svůj meč a čeká. Strachy se klepe, cítí potůčky potu nejenom na zádech, obepíná jej nesnesitelné horko, ale neustupuje. Kněžicův postoj se medvědici nezdá. Její zkušenosti jí říkají, že při takovém setkání člověk strachem křičí, utíká pryč. Ale tento chlapec zde? Medvědice nakonec zpomalí a asi čtyři, pět metrů od Václava se zastavuje. Václav drží svůj meč křečovitě, pevně, obouručně. Klouby mu bělejí. Není to velký meč, jaký nosí knížecí družiníci, ale přesto je dostatečně dlouhý, těžký a naostřený. Kněžic čeká, čeká i medvědice.
Pět, deset minut. Medvídě kráčí za svou matkou. No medvídě, živočich jednou tak těžší než Václav. Ten se nakonec odvažuje k akci. Rozpřáhne se a naprázdno švihne do vzduchu. Učiní krok dopředu. A opět švih a opět krok a švih a opět krok. Zakřičí. Ale né strachy, ale bojovně.
"Jedeš potvoro, jedeš pryč! Vrať se do pekla, odkud přicházíš!"
A opět švih. Medvědice ustupuje. Neznámý zvuk letící oceli blízko u čumáku se ji nezdá. Zaslechne však své mládě. Staví se na zadní. Švih. Medvěd chňapí po oceli, ta ho však zasahuje do čelisti. Šelma zařve a ohání se po Václavovi, ten uhne letící smrtonosné tlapě a sekne medvědici do krku. Vystřikuje krev, medvědice se otočí a prchá. Medvídě ji následuje.
Václav pouští meč z ruky, kleká na zem a rozbrečí se. Celé napětí se z něj uvolňuje. Za chvíli se však zpamatuje, rozpomene si na dívku. Vstává a na klepajících se nohách k ní přichází. Sklání se k ní, poznává ji. Ano, je to Učenova schovanka. Bere ji do náruče a nese jí k říčce. Položí svůj vzácný náklad trochu stranou a sám vstoupí do potoka
Tma již převzala vládu nad krajinou. Václav se oplachuje, studená voda jej osvěžuje a on se potřebuje vzpamatovat z právě prožitého zážitku. Potom si trhá látku na rukávu, máčí ji ve vodě. Vrací se k dívce, látkou ochladí její spánky. Bohuslava se probouzí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře