Opora a sloup pravdy III - Ukončení

16. únor 2009 | 17.58 |

Cokoliv přijmeme na zemi, bude přijato i na nebi. Ale rozmlouvá Duch Svatý přes Každé rozhodnutí církve? Jestliže je něco v Bibli jasně a zřetelně odmítnuto, nemůže k tomu říci církev své ámen.Například když církev rozhodne, že přistoupí na polygamii, že bude svazovat manželství jednoho muže a dvou tří, čtyř žen anebo jedné ženy a dvou, tří, čtyř mužů, pak skrze takováto rozhodnutí samozřejmě Duch Svatý nepromlouvá. Duch Svatý si neprotiřečí, jestli v Bibli napíše, že dva se stanou jedním a církev praví, že ze tří čtyř pěti lidí udělá sváže manželstvím v jedno, pak je zde rozpor, jasný a zřetelný.

Ale co když to není tak jednoznačné? Co když třeba to, jak církev promlouvá do našeho života, stojí na biblickém verši, jenž já osobně chápu jinak? Co když tam církev vidí smysl, který tam já třeba nevidím? Pak se prostě musíme ptát, kdo, nebo co je sloupem pravdy? Člověk? Jeho svědomí? Nebo církev? A i kdyby nám církev třeba křivdila, kdyby správně neodhadla naše schopnosti, i kdyby se církev strašným způsobem v nás, nebo v naší životní situaci, spletla a my jsme utrpěli škodu, copak nám to Kristus stonásobně nevynahradí? On pro nás nespravedlivě umíral na kříži, obětoval svůj život, snesl pro nás křivdu. Co získáme tím, když se budeme ve vzpouře držet svého subjektivního náhledu a zavrhneme oporu a sloup pravdy? I kdybychom byli v právu, jestliže by Kristus trval na svém právu a na své spravedlnosti, my bychom nebyli spaseni. Co získáme vzpourou proti církvi, se kterou nás spojil Bůh? Když Samson ve vzteku se rozběhl a zničil sloup budovy, budova se zřítila a všichni zahynuli, včetně samotného Samsona. Zavrhneme li sloup pravdy, pravda se zřítí a my si odneseme škodu.
 

Anebo co když ve sboru nastane situace, kdy je na jeden problém více odlišných názorů? Co když je řekněmě staršostvo rozděleno 3x2 a sbor 55x45? Co pak? Rozbít církev? Založit sbor nový? Odejít? Co když zrovna můj názor nemá v církvi "většinu?" Já osobně jsem přesvědčen, že v takové situaci je dobré, když se menšina nebo jednotlivec podřídí většině, když se ctí autorita vedoucího nebo staršího, neboť Pán nás vede k pokoře a k tichosti, respektovat názor církve jako názor zjevený Duchem Svatým, respektovat církev jako sloup a oporu Pravdy. Bůh nas v církvi volá k jednomyslnosti. Ta je Jemu milá a dobrá. A naopak, různé stranictví, roztržky, hádky, jsou podle Bible znakem tělesnosti, známkou, pečetí toho, že patříme světu a ne Bohu. Ano, může nastat situace, kdy se nemúžeme vnitřně ztotožnit se svoji církví. Ale vždy můžeme toto probírat buď s bratry staršími, anebo ještě lépe s Bohem v modlitbě. Modlitba spravedlivého má přece velkou moc. A jestli se nám zdá, že naše církev tím, či oním hřeší, tím spíše bychom měli prosit za odpuštění a za moudrost pro ty, kteří ji vedou. Prosit o moudrost jak pro nás, tak pro starší a vedoucí, aby nebyli slepí, co vedou slepé. Dát prostor Bohu, aby On ukázal, kde je Pravda. Velkou moc má modlitba spravedlivého, nechtějme všechno řešit sami, ale dávejme Pánu prostor.



Ono je velmi snadné bouchout dveřmi a odejít. Je to snadné, člověk nemusí zapřít sám sebe, nemusí vzít svůj kříž, nemusí čekat, až rozhodne Bůh a může vše vzít sám do svých rukou. Ano, Bible hovoří o tom, že jsou legitimní případy, kdy je třeba se oddělit. Vzpomeňme si na Jana Husa a jeho: Neodvolám, neboť jste mne nepřesvědčili. Ale pamatujme si, že když se oddělíme, tak i druhé odsuzujeme. Když se oddělíme od našich učitelů, činíme tím soud nad nimi a vyjadřujeme tím, že jsou to učitelé falešní. Když se oddělíme od svých bratrů a sester, říkáme tím o nich, že si jen říkají bratři a sestry, ale že ve skutečnosti jsou smilníci, chamtivci, modláři, utrhači, opilci a lupiči (1 kor 5, 11). Ale jsou jimi opravdu?

Někteří z nás se do církve fyzicky narodili, jiní ji našli po dlouhém a mnohdy bolestném hledání, ale každý z nás, kdo jsme vstoupili do našeho sboru, vstoupili jsme do něj na základě svobodného rozhodnutí, ke kterému jsme dospěli z Milosti Boží. Svým vstupem do církve jsme se zavázali věrností obdobně jako se muž zavazuje své ženě. Při svatebním obřadu se muž zavazuje být s ženou v dobách dobrých i zlých, v bouřích i v nečasech. Vstupujeme do církve obdobně jako muž vstupuje do manželství s ženou a žena do maželství s mužem. A může muž po dvaceti letech manželství říci své ženě: Právě mi Duch svatý odhalil, že nejsi ta pravá, ale tou pravou je blonďatá sekretářka z naší kanceláře, mimochodem o polovinu mladší než ty a odejít? A byl by to Duch Svatý, který by toto odhalil? Je psáno: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. A vždyť i údy do Těla Kristova spojuje sám Bůh. A jestliže my dojdeme k rozhodnutí, že je dobré vstoupit do církve, dojdeme k tomu z Milosti Boží. Je to Bůh, co nás spojuje s naší církví, s naším sborem, podobně jako je to Bůh, kdo tě spojuje s tvoji ženou, nebo s tvým mužem.

Duch Svatý skrze církev rozhoduje, mluví. Nepovyšujme se nad církev, ale naslouchejme tomu, co nám naše církev říká. Co nám říkají naši starší, naši vedoucí mládeže, týmu, může k nám hovořit Duch Svatý. Je to církev, která múže posoudit, zda-li se hodíme k tomu, či onomu, té či oné službě, ona může zhodnotit náš život, i když se nám její hodnocení nemusí líbit. Ona je sloupem a oporou pravdy, bez kterého se pravda zřítí. Je pro nás církev oporou a sloupem pravdy, anebo jsme to my, kdo jsme nejchytřejší? Ano, je nebiblické říkat, že církev má vždycky pravdu, je třeba rozhodnutí církve poměřovat Biblí, ale stejně nebiblické je žít ve vzpouře k církvi, ke které nás spojil Bůh.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře