Slovníček: Diakon, doba temna, drak

18. březen 2011 | 10.31 |

Malý slovníček křesťanských pojmů:  Písmeno "D" - pokračování 

Vážený čtenáři,

my, křesťané, si často tak mezi sebou říkáváme, že při sdílení víry a svědectví s nevěřícími lidmi používáme slovníček, žargón, mluvu, kterým rozumíme v podstatě jenom my sami :-) Tato propast mezi věřícím a nevěřícím může být překonávána jenom působením Ducha Svatého. Přesto mne tyto řeči inspirují k tomu, abych se pokusil, co možná nejjednodušeji, vysvětlit některé křesťanské pojmy a pomoci tak k pochopení sdíleného, jestli by byl o to zájem.  Máte-li tedy zájem, vejděte dále... 

Písmeno: A B C Č D...

diakon: Pojem pocházející z řeckého slova "diakonos" - služebník. V první církvi věřící nazýváni "diakóni" převzali některé úkoly od "přetížených" apoštolů. Bylo zvoleno těchto sedm bratrů: Štěpána,  Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie Tito první diakónové měli za úkol spravedlivě rozdělovat  pomoc potřebným, především vdovám. Toto se nazývalo "službou při stolech." Volba prvních diakonů je popsána v knize Skutků Apoštolů, 6. kapitole.

diakonie: Služba. V dnešní církvi a společnosti se tento pojem často zužuje na charitativní a humanitární činnost věřících, ale jedná se o jakoukoliv službu Bohu v Církvi.

diaspora: Ze starořeckého pojmu "setí semena". Jedná se o slovo popisující rozptýlení Izraele mezi národy, ve kterých měli působit jako "Semena Božího Slova.

" Toto lze vztáhnout i na život Církve,  která má být rozsetým semenem v sekularizované společnosti. 

didaché: Jedná se o starokřesťanský mimokánonický spis z prvního, pravděpodobněji z druhého století po Kristu. Jeho plný název zní: Učení Pána hlásané národům dvanácti apoštoly. Jedná se o z historického hlediska jedno z nejdůležitějších svědectví o poapoštolské době a o nejstarším církevním právu.

diecéze: Oblast působení biskupa v církví monarchicko - episkopálního typu

dinosauři: "Bájná" zvířata jakéhosi dávnověku. V Bibli můžeme najít několik odkazů, které mohou o dinosaurech hovořit. V první kapitole knihy Genesis je v pátém dnu zmíněno stvoření "velikých netvorů." Známé jsou i úseky z knihy Jób ze 40. a 41 kapitoly, kde se popisují obrovští netvoři: Suchozemský behémot, který "žere trávu jako dobytče" a na koho se pouze "Jeho Stvořitel může na něho s mečem v ruce", a obrovského livjatána.

doba temna: "poetické" označení pobělohorské doby pocházející tuším od Jiráska. Doba se vyznačovala  tvrdými germanizačními a rekatolizačními snahami - útlakem sociálním, národním i náboženským. Náboženská svoboda svědomí byla pouhou chimérou. Doba temna částečně končí vládou Josefa II. a jeho tolerančními a nevolnickými patenty a dobou národního obrození. I v době potoleranční však náboženský útlak stále existuje a byl více méně odstraněn až náboženskými dekrety Františka Josefa z šedesátých let devatenáctého století.

dogma: Základní tvrzení, která se přijímají vírou.

Dominikání: Kazatelský žebravý mnišský řád v rámci římskokatolické církve založený sv. Dominikem. Posléze byl pověřen i inkvizičními úkoly.

Doketismus: Heretický křesťanský směr z doby Římského císařství pokonstantinovské doby popírající lidství Ježíše Krista. Jeho tělo podle těchto heretiků bylo údajně zdánlivé stejně jako jeho utrpení na kříži. avšak byl-li Kristus člověkem pouze zdánlivě, tak i Jeho Vykupitelské dílo a Smrt na Kříži je pouze zdánlivá, nic neřešící. A jak píše Apoštol Pavel v prvním listu do Korintu patnácté kapitole: Nebyl-li Kristus vzkříšen z mrtvých (tzn neumřel-li skutečně a reálně a stejně tak skutečně a reaálně by nepovstal)  je křesťanská víra marná a my stále jsme ve svých hříších...

Donatisté: Heretický křesťanský směr třetího a zvláště čtvrtého století odmítající zpětné přijetí křesťanů, kteří selhali ve víře v době velkého pronásledování. Podobné názory se objevovali později i mezi fundamentalistickými kalvínisty. Tento směr popírající Boží milosrdenství a moc odpuštění z pokání, farizejského oddělování se od vlastní hříšnosti, zásadně kritizoval například svatý Augustinus.

Drak: Neboli ten "dávný" had, zvaný ďábel, satan: Duchovní bytost stvořená jako polní zvíře šestý den a jako takový  byl poddán Adamově autoritě. O satanovi víme, že byl "vrahem již od počátku - tj. od svého stvoření", že tedy nebyly doby, kdy by vrahem nebyl. Jakožto bytost absolutně zlá tvořila pro Adama alternativu k poslušnosti, důvěře Bohu. Bez zla, bez satana, bez eventuality k dobru by Adam byl nucen následovat dobro.  Místo, aby nad satanem panoval, se mu Adam poddal a poslechnul ho, což vedlo k pádu do hříšnosti celého stvoření. Tento velký ohnivý drak je popsán v knize Zjevení jako ten, kdo se postavil "před ženu" - t.j. Ducha Svatého, aby pohltil její dítě - církev. Církev však byla hned svým zrozením -  letnicemi - přenesena před Boží Trůn mimo satanův dosah a ten byl shozen na zem, kde začal pronásledovat Ženu oděnou Sluncem - Ducha Svatého. Vychrlil ze svého křtánu proud vody (falešné bludné učení), aby jí smetl, ale ženě na pomoc přispěchala země a vody pohltila. Tak začal vést válku proti jednotlivým potomkům Ženy:  věřícím, bratrům a sestrám. Povolal k tomu účelu první šelmu, antikrista, předal mu svou sílu a moc. Tomuto antikristu pak bylo dopřáno, aby vedl válku proti svatým věřícícím a přemohává je. Toto - podle mého názoru - není popis událostí z konce světa, ale popis duchovních událostí, které se dějí skrze dějiny církve.    

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře