Příběh lidské duše: Buď světlo!

23. červenec 2010 | 05.00 |

Počátek knihy Genesis zaznamenává výpověď o stvořerní nebe, země, rostlin, člověka i zvířat. Tento příběh známe - pokud se nemýlím - více méně všichni. Třeba i díky jednomu kouzelnému animovanému filmu, jenž nádherně namluvil Jan Werich. Nedávno (no nedávno, pěkných pár měsíců už to bude) jsem si tyto řádky přečetl opět a promluvily ke mně úplně jiným způsobem. Já poznal sám sebe, svůj příběh, příběh mé duše. Rád bych se s Vámi, vážený čtenáři, o tento příběh lidské duše podělil. Není to událost, která by se odehrála někdy v minulosti a pak sbohem. Ne. Jsou to skutečnosti denodenního života. Života mého, ale i života Vašeho, milý čtenáři. Již podruhé Vás tedy zvu, abyste toto dobrodružství prožívali spolu se mnou... 

I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. 

Totéž řekl Bůh i v mé duši. Povolal do mého života Světlo. Díky tomuto světlu jsem začal vidět. Svůj stav takový, jaký ve skutečnosti byl. Začal jsem toužit po změně. Pochopil jsem, že mým úkolem není ovládnout nějakou okultní sílu. Ale oddělit se od ní, aby ona neovládla mne. Aby mne ona, jako vír v peřejích, neztáhla sebou do hlubiny.  As před těmi šesti lety jsem zažil něco jako dotek Boží moci. Skrze muzikál Jesus Christ Superstar, natočený brity někdy v roce 2000. Je tam několik scén. První ta v Getsemaně. Herec v roli Ježíše tam zpívá něco jako: Ukaž mi důvod, smysl, proč mám umřít. A Bůh mi řekl: Ty jsi ten důvod, ta jsi ten smysl. Dále zpívá: Dívej se, jak umírám, a Bůh na to: Také se dívej, mne to zlomilo srdce, zlomí to i tobě? Že umírá pro to, aby jsi ty nemusel? Viděl jsem tam v dalších scénách nenávist davu k Bohu, k Ježíši Kristu: A v tom davu jsem uviděl svou tvář. Začal jsem plakat. Toto je Můj Bůh, uvědomil jsem si...

Od té chvíle jsem přijal Pána Ježíše do Svého života. Ale přijetí Pána Ježíše, to není jeden akt někdy v minulosti. To je denodenní se podřizování Ježíšovi jako Svému Pánu a Spasiteli. Jako Svému Králi. Věřit znamená důvěřovat a být věrný. Věřit v Krista znamená důvěřovat Kristu. Každý den. Každým krokem. Být mu věrný. A jít po Jeho Cestě.

Jak jsem dále studoval Písmo, zaujal mne příběh Joba. Zvláštní věc: Job byl ohrazen Bohem a Zlo říkalo, že k němu nemůže. Zbystřil jsem: Job byl Bohem oddělen od Zla. Tuto ohradu pak Bůh jakoby zrušil a zúžil jen a pouze na Jobův život. Autor výše zmíněné knihy napsal, že to bylo kvůli starchu, který Job před tím cítil. Ale, Bible říkala něco jiného: Bůh řekl, že tak učinil bezdůvodně. Ne pro Jobův starch, ne pro jobovo negativní myšlení, ani ne pro osočování Satana, učinil tak bezdůvodně. Bylo to suverénní Boží rozhodnutí. Bůh označil Joba slůvkem: Spravedlivý. Job, i přes všechen strach, byl před Bohem spravedlivý. Pochopil jsem, že neplatí chladná kauzalita onoho autora oné knihy: Příčina lidské myšlení, důsledek požehnání nebo nemoc.

Platí Boží Moc a Láska, která může člověka ze všech stran ohradit. Pochopil jsem, zjednodušeně a trochu nepřesně napsaáno, že v Kristu mám svobodu mít strach. Přestal jsem mít strach mít starch a když člověk přestane mít strach mít strach, pak přestane mít i strach z toho strachu mít strach. A pak postupně, aniž si toho člověk všimne, ho opustí i onen strach.

Bez světla totiž nelze nic spatřit. Ani vlastní hřích, ani vlastní hříšnost. Svou ztracenost a svoji bědnost.Jako když černočerná tma schová nepořádek v pokoji. Když se však rozsvítí, světlo odhalí i to, co tma pokrývala. Tu se válí oblečnení, onde zase vlaje stoletá pavučina a tam, tam utíkají švábii se před světlem schovat. Vlastní zvratky, výkaly, rozlitý alkohol, jejich hnusný pach, jsou všude kolem. Jakmile Světlo povolané Bohem vejde do lidské duše, odhalí její současný stav. Člověk se pak poznává ze zcela jiného úhlu pohledu. Uvidí nepořádek a chaos svého vlastního života. Ztracenost, zvrácenost. To, jak nazýval dobro zlem a zlo dobrem. A odsouzenost. Pak má dvě možnosti. Buď zatouží po změně, po odpuštění hříchů a ta touha ho srazí před Bohem na kolena, anebo zatouží zhasnout, zatvrdit svou duši a nic již nevidět. 

...(Bůh) viděl, že světlo je dobré, a stanovil hranice světla a tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí...

Bůh stanovil hranice světla a tmy. A pak je nazval pravým jménem: Den a noc. Duchovní den a duchovní noc. Duchovní den, den pod vládou Světla. Duchovní noc jsme si popisovaly v minulém článku. Co to však znamená, že Bůh je Světlo? Světlo má totiž zvlášť v Bibli specifický význam. Bible často staví do protikladu Světlo a Temnotu: Svatost, Morální Čistota, Bezhříšnost, Dokonalost a na druhé straně hřích, nepravost, špatnost, zlo, zvrácenost. A tak když Bible řekne, že Bůh je Světlo, znamená to, že Bůh je Svatý. Zapamatujme si, že Bible nikde neříká, že "Bůh je láska, láska, láska [pozn. V bibli se píše jenom, že Bůh je láska s jednou láskou, ne s třemi]”, anebo, že "Bůh je milostivý, milostivý, milostivý," ale, že "Bůh je Svatý, Svatý, Svatý [Iz 6,3 a Zj 4,8]". A tato Boží pověst je velmi důležitá. Když Bible říká, že Bůh je světlo, nechce tím říci pouze, že Bůh je svatý, ale v tomto kontextu přináší i něco důležitého, co musíme pochopit. Někteří falešní učitelé tvrdí, že Bůh je temný. Esoterický. Ukrytý. Nelze Jej – podle jejich názoru - ve skutečnosti poznat, nelze poznat ani Jeho Pravou Vůli. Kdykoliv tedy podle nich mluvíte o Bohu, pak nemůžete vědět, kdo On je a co si žádá. Avšak, když bible popisuje Boha jako Světlo, učí tím něco naprosto jiného: Že On ti ukazuje, kdo On je, On ti říká, co je Jeho vůle. A ty nemůžeš utéct. On není ukrývající se Bůh,  On není Bůh, kterého bys musel hledat s lucerničkou po temných ulicích temných měst, On nepatří do takového druhu pseudobohů! On se učinil zřejmým, abys jej mohl poznat, kdo On je, a zajisté po čem On touží. Být ve světle, v duchovním dnu,  znamená chodit podle toho, co nám Bůh řekl o sobě a o Své Vůli. Chozením v temnotě pak můžeme nazvat chození po cestách odporující tomu, co Nás o Bohu a o Jeho Vůli učí Bible.  Chodit v temnotě je žít život charakterizovaný odbojem proti tomu všemu, co víme o Bohu. Žít životním stylem odbojníka proti všemu, co Bůh řekl, že touží, aby se uskutečňovalo v našich životech. To je rozdíl mezi chozením ve tmě a chozením v životě. Hovoříme zde o životním stylu, o způsobu našeho života.  (Citace od kazatele Paula Washera) Bůh stanovil hranici mezi duchovním dnem a duchovní nocí.

...Byl večer a bylo jitro, den první...

Tento verš jsem četl v mnoha překladech. A víte co je zvláštní? Že Mojžíš zde, v tomto verši, nehovoří o noci. A já věřím, že to není náhoda. Přesvědčil jsem se mnohokrát, že není náhoda to, co je v Písmo napsané a není náhoda ani to, co tam napsané Není. A zde Mojžíš nenapsal: A byl den a byla noc, den první. Ne. Mojžíš, veden Božím Duchem, napsal: A byl večer a bylo jitro...

Byl večer a bylo jitro. Ale i když se stmívalo a i když se rozednívalo, již nepřišla noc. Již nenastala vláda temnoty. Já osobně v tom vidím zaslíbení. Jestliže se denodenně budeme podřizovat Ježíši Kristu jako Pánu a Spasiteli, bude li pro nás Ježíš Kristus denodenně pomazaným králem, pak se může v našem životě stmívat, pak se může v našem životě šeřit, mohou se objevit krvavé červánky. Ale již ve vašem ani v mém životě nenastane duchovní noc. Duchovní tma. Co bude Ježíš Kristus naším králem, nebude již nám nikdy vládnout temnota. V okamžicích, kdy důvěřujeme Kristu a Jeho Slovu, kdy jsme mu věrní, v těch okamžicích Nepřítel na nás nemůže. Ani skrze intelektuální temnoty noci, ani skrze žhnoucí poledne planoucích emocí...

Amen...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře