VBBII: Utíkají dny, utíkají týdny...

8. leden 2011 | 09.06 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Utíkají dny, utíkají týdny. V naprosté tichosti, v naprostém rozjímání. Podiven s Václavem tráví sice čas spolu, ale v naprostém rozjímání. Čas ticha, který Václav tak toužebně potřeboval. V tichosti spolu loví, v tichosti spolu přípravují jídlo, v tichosti rozjímají nad biblickými příběhy, které jeden druhému z paměti vypravují. Václav si sebou sice vzal nějaké kůže s opisi pár biblických míst, obzvlášt z evangelia Lukáše, Jana a pár žalmů, ale samozřejmě v rámci soudobých možností. Více čerpají z toho, co slyšeli. V kostelích, Václav při budečském studiu, anebo z vypravování svých předků, zvláště prarodičů.

Čas rozhovorů s Bohem. Rozhovorů, dialogů, ne pouze monologů. Čas, kdy oba nevolají pouze k Bohu, ale i dávají Bohu prostor, aby On volal k nim. Naslouchají Jeho Hlasu. A rozjímají. Nad svou minulostí, nad svými hříchy, ale i nad budoucností, nad zodpovědností, které jim Blh svěřuje, nad obdarováním, kterými je Bůh vyzbrojuje.

Zpočátku Podiven mlčí i z pocitu trémy. Z trémy, které se za těch pár předchozích dnů služby ještě nezbavil. Ví, že Václav mu v podstatě daroval život, vlastně vzal starý a zařídil mu nový. Nejprve na Tetíně, posléze v jeh službách. Jak však čas pokročuje, ostych mizí. Podiven má možnost Václava pozorovat, pozorovat jeho přirozenou laskavost, potřebu dělit se, o vše, o hmotnou stravu, o stravu duchovní, dělit se i se svou minulostí, i se svými záměry do budoucnosti.

Ve stanovené dny pak společně pomáhají na stavbě. Libušín se postupně obnovuje, roste.

Také život v osadě se rozvíjí. Dokončuje se kostelík, začínají se provozovat místní trhy, řemesla, které stimuluje přítomnost knížecí družiny.

Také spolu pozorují život venkovského obyvatelstva. Čas od času mají příležitost pomáhat, tu na poli, tu s dobytkem, onde zase s hospodářstvím. A naslouchají, nářku, strastem, ale i místním drobným radostem. Spolu zvěstují slovo Páně a semtam získávají i Nové učedníky Pána.

Podiven pravidelně odjíždí, aby udržovali kontakt se dvorem. Když se vrací, Václav se ptá, je li něco nového, zajímavého. Většinou není nic. Dnes však Podiven nese novinu:

"Tvá matka se vdala..."

"Za Tichana?"

"Ano..."

"Dobře tomu tak..."

Více to Václav nerozebírá. Podiven se trošku zasmuší. Očekával trošku jinou reakci. Václav si všimne jeho rozpoložení a zeptá se:

"Trápí tě něco?"

Podiven si dodá odvahu a zeptá se:

"Pane, jaké máte záměry s Bohuslavou..."

Václav se usměje: "Zatím nic konkrétního. Chci ji zabezpečit, jako vlastní sestru a třeba ji i dobře vdát. Za někoho osvědčeného, u kterého budu mít jistotu, že ji bude mít rád. Víš, můj otec prakticky prodal obě mé sestry, za trochu míru a krytá záda. A také pro to, aby svou ženu připravil o nápadníka. A Střezislavu vdal za malé dítě, u kterého nai nemohl vědět, co z něho vyroste. Víš, Bohuslava má štěstí i neštěstí v tom, že není urozená. Ale věřím, že některý můj věrný a osvědčený předák si bude pokládat za čest se oženit s dívkou, kterou mám rád, jako vlastní sestru..."

"A pane, mohu Vám položit ještě jednu otázku?"

"Mluv..."

"A ptal jste se Bohuslavy, co si ona sama přeje?"

"Ještě né, Podivene. Je příliš mladá na to, aby se mohla rozhodovat zodpovědně..."

"Myslíte?"

Teď se Václav zasměje nad přítelovou drzostí, dnes přišla zcela poprvé. položí ruku na Podivenovo rameno a odpovídá:

"Jsem o tom přesvědčen, vždyť ještě nemá ani dvanáct let..."

"Ale neopomněte tak učinit, až přijde vhodný čas..."

Václav se opět zasměje: "Ano, můj karateli, slibuji ti to... Ale proč o ní teď mluvíme?"

Odpověď leze z Podivena jako z chlupaté deky: "Víte, na dvoře se proslýchá, že si ji pěstujete jako svou budoucí konkubínu..."

Václav vyskočí: "Kdo? Kdo to říká? Kdo si dovoluje tvrdit takovouto sprostotu?"

Podiven pokrčí rameny: "To není důležité..."

"Pro mne je!"

Podiven neodpoví. Václav si chvíli pohrává s myšlenkou získat odpověď mocí, silou. Stačí přiložit meč k hrdlu a pohrozit. Toto pokušení je pro něj moc silné. Ale také zahanbující. Ale nakonec odolá, přiblíží se k Podivenovi a podívá se mu do očí:

"Jak myslíš..."

"Pane, jde mi jen o její pověst..."

"Podívej se, Podivene, tyhle řeči neohrožují pouze její a mou pověst, ale i její a můj život. Tyhle pomluvy mohou velmi snadno přerůst v něco vážnějšího, v akci, která zničí vše, proto se musí zastavit ještě v počátku... Jak se říká, každý dub býval žaludem, kterého mohlo každé prase sežrat. Nenechme žalud křivosti vyrůst v silný dub, kterého již nic nevykoření..."

Podiven se začervená. Nerozhodně uhýbá pohledem. Václav dále naléhá: "Tak co, Podivene, vystavíš ji, mne, ale tím vlastně i sebe v toto nebezpečí?"

"Pane, co chcete tedy učinit? Zabít toho viníka?"

"Podivene, Podivene, nechal jsem snad zabít tebe? Proč myslíš, že jsem tě vytýhnul z rukou kata? Už mne přece znáš, ne? Znáš můj náhled na svět... Ne, zaručuji ti, že tvá informace nikoho nepřipraví o život. Možná o úřad, možná o podlné živobytí u mého dvora, ale né o život..."

"Pane, jedná se o osobu, které se nemžete tak snadno zbavit a možná by jste ani nechtěl..."

"Tak o koho se jedná? O Tichana, o matku?"

"Né, pane, o kněžice Boleslava..."

"O malého Bolka? Hmm... Tak to není z něho, jen to někde slyšel a opakuje to..."

Václav se zamyslí. Na delší chvíli. Až se Podiven sám, trochu najivně, zeptá:

"Co učiníte, pane?"

"Víš co, Podivene, zítra se vrátíš do Prahy. Na můj rozkaz odvedeš Bohuslavu z Prahy na Levý Hradec, pod ochranu Mstinovu. Pak uvolníš Tichana z úřadu velitele družiny a pověříš ho, aby se denodenně staral o Boleslava jako kdysi o mne. Nového velitele ať vybere rada tří..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře