JSME SPASENI SKRZE KŘIVDU…

1. únor 2009 | 17.52 |

Shrnutí:
1) Jsme spaseni skrze strpěnou křivdu
2) Kdyby Ježíš trval na svém právu, my bychom nebyli spaseni
3) Spravedlivým soudem jsme všichni odsouzeni, avšak kdo je v Kristu, ten přešel od smrti do života, od soudu do nesouzení
4) Křesan ruší žalobu na obě strany
5) Každou křivdu, kterou přineseme Kristu, nám Pán bohatě vynahradí.
6) Nezáleží na tom, jestli jsme v tom či onom sporu v právu či nikoliv, ale na nezasloužené milosti, kterou nám dává Bůh, kterou máme předávat dále.
7) Nᚠhněv a ukřivděnost může způsobit naši zkázu. Nᚠhněv nám zabraňuje přinést Bohu Otci Ježíše Krista jako obě za nᚠhřích. A bez Krista před Božím Soudem neobstojíme. Můžeme se před Bohem schovat jako Adam ve fíkovníku, ale jedině obě Ježíše Krista může zakrýt naši ubohost, naší nahotu.
8) "Cesta k soudu” může zkončit za nejbližším rohem, nemějme tedy u sebe nic, pro co by nás mohl Protivník vydat soudci a soudce žalářníkovi.
9) Ježíš Kristus zde na zemi nemá jiné ruce, jiné tělo, než ty naše ruce, než církev
10) Naši nevěřící blízcí jsou mrtví a žádný mrtvý nemůže činit pokání. Nikdo nám však nebrání toto pokání převzít před Bohem na svá bedra.

Opakování je matkou moudrosti, říká se. Často si připomínáme, anebo bychom si měli připomínat, aspekty naši spásy. Že jsme spaseni skrze Kristovu obět, že jsme spaseni skrze Milost, skrze víru. Je však ještě (minimálně) jeden aspect spásy, nad kterým bych se rád společně s Vámi zamyslel. Už jsem jej zmínil dříve, ale dneska bych ho rád probral hlouběji jako hlavní téma. Podívali bychom se hlavně na praktické důsledky do našich životů, které bychom měli přijmout. Také budu stavět na základu, který minulý víkend postavil Bobo. Tak se dopředu omlouvám, nebo vím, že jednak budu opakovat sám sebe a jednak I Boba.

Ve filmu Schindlerův seznam mne oslovuje jedna scéna. V koncentračním táboře se vyšetřuje krádež nějakého chleba, nebo něco obdobného. Dozorce si nechává předvolat vězně a ptá se, kdo to ukradl. Samozřejmě se nikdo nechce přiznat, tak dozorce přistoupí k prvnímu vězni, židovi a zastřelí jej. A opět se ptá: "Kdo to ukradl?" Terď předstoupí malý, uplakaný, vystrašený chlapec. Dozorce se ho zeptá: "Ty jsi to ukradl?" Chlapec ukáže na právě zastřeleného a řekne: "To on..."


Co se zde stalo? Smrt jednoho člověka zachránila život dalším lidem. Svalila se na něj vina celé skupiny. Ale tomu mrtvému se stala křivda. Nemyslíte? Nevinný položil život za vinné. Skupina těchto lidí byla zachráněna skrze křivdu.

Obdobná křivda se stala na Golgotě. Nevinný položil život za vinné. Ano, jsou zde rozdíly. Mrtvý z ukázky si svůj osud nemohl vybrat. Kristus však ano. Nikdo mi život nebere, říká Pán, já sám jej dávám. Kristus mohl trvat na své nevinnosti. Kdyby tak učinil, my bychom nebyli spaseni. V jednom apokryfu je popsána scéna, kdy je Ježíš svou matkou vyzván, aby přijal křest Jana Křtitele, on ji však zde odmítá slovy: Nikdy jsem nehřešil, nemám za co nést pokání.

Ale v evangeliích vidíme, že Kristus křest přijímá. Netrvá na své nevinosti, ale ztotožňuje se se svým lidem, se svou církví, s Izraelem, s celým světem, a nese jeho hřích až na Golgotu. Nevinný je potrestán místo vinných. Křivda. Jsme spaseni skrze křivdu, tak zní motto dnešního slovíčka. Ale tato věta není plně pravdivá. Nebot Kristus křivdu snesl dobrovolně a s lásky k nám. Musíme tedy naši větu, motto tohoto slovíčka, pozměnit: Jsme spasení skrze strpěnou křivdu. Kdyby Kristus trval na své nevinnosti, spravedlnosti, my bychom nebyli spaseni. Kristus však svou nevinost, spravedlnost, zmařil a skrze to nám vybojoval život.

Jaké důsledky tento aspect má mít na naše životy? Jak se nás dotýká skutečnost, že jsme spaseni skrze strpěnou křivdu?

23"Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky. 24sKdyž szačal účtovat, přivedli mu jednoho, skterý musdlužil deset tisíc talentů (360.000 kg stříbra). 25sProtože však sneměl sčím zaplatit, rozkázal ho [jeho] pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh. 26[Onen] otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚sMěj se mnou strpělivost, [pane,] a všechno ti vrátím!‘ 27I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil. 28Ale skdyž onen otrok svyšel, nalezl jednoho ze svých spoluotroků, který mu byl dlužen sto denárů; popadl ho a szačal hosškrtit, říkaje: ‚Zapla, co [mi] dlužíš!‘ 29Jeho spoluotrok padl [k jeho nohám] a prosil ho: ‚sMěj se mnou strpělivost, a zaplatím ti.‘ 30On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. 31sKdyž jeho spoluotroci suviděli, co se přihodilo, velmi se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všechno, co se stalo. 32Tehdy si ho jeho pán zavolal a hřekl mu: ‚Otroku zlý, celý ten dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě poprosil. 33Neměl ses také ty smilovat nad svým spoluotrokem, jako jsem se i já smiloval nad tebou?‘ 34A jeho pán se rozhněval a předal ho mučitelům, dokud [mu] nezaplatí celý dluh. 35Tak i můj nebeský Otec fučiní vám, jestliže ze srdce*ř.: ze svých srdcí neodpustíte každý svému bratru [jeho přestoupení]. (Překlad Nová Smlouva)

Otázka zní: Učinil onen služebník něco protizákonného? Copak to nebyli jeho peníze? Copak by to nebyla křivda, jestli by o ně přišel? Sto denárů, to byla docela pěkná suma, výdělek dělníka za sto dní, sto dní z těchto peněz mohl být živ. Kdo ví, jak početnou měl rodinu? Sám mohl být na tom finančně bídně. Co udělal ten služebník nezákonného?

Matouš 7,1 – 2: Nesuďte, abyste nmebyli souzeni, nebo jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří Vám...Proč nemáme soudit druhého? Protože sami jsme odsouzeni k smrti. + Jan 3,18 (Kdo věří v Ježíše Krista, není souzen, kdo nevěří, již je odsouzen, nebo neuvěřil v Jedinečného Syna Božího). Tyto dva verše dohromady ve vzájemném kontextu jsou pro mne hodně silné. Často míváme pocit, že když soudíme spravedlivě, tak je to přece OK, protože Bůh je spravedlivý. Ale. Naše spása není v tom, že budeme souzeni spravedlivě, ale v tom, že nebudeme souzeni vůbec. Spravedlivým soudem jsme odsouzeni k smrti. Chceme li tedy soudit spravedlivým soudem druhé, musíme si uvědomit, že stejně tak spravedlivým soudem budeme souzeni my. Nelze chtít spravelnost pro druhé, ale Milost pro sebe. Kristus zapřel svoji spravedlnost, svoji nevinnost, své práva, kvůli nám. Jsme my schopni zapřít svou spravedlnost, svoji nevinnost, svoje práva, které nám plynou ze zákona, pro Krista? Anebo když se nám stane křivda, tak budeme křičet a domáhat se svých práv?

Křivdy. Můžeme mluvit o třech okruhů křivd, které nás v životě můžou potkat:

První okruh křivd je od nevěřících.
Petr Chelčický v jednom svém spise napsal: Křesan má rušit žalobu na obě strany. Jednak nic zlého nečiní, takže pravdivě proti němu nemá kdo co žalovat, a když někdo ukřivdí jemu, tak to snese. Tato věta mne hodně zasáhla. Soudí li se s tebou někdo o kabát, nech mu I košili a nutí li tě někdo ve službě na dvě mile, jdi s ním tři. Toto je zákon Lásky. Křesan má nejenom snést křivdu "z povinnosti”, z donucení, ale I ”přidanou hodnotu z lásky”. Milujte své nepřátele, modlete se za ty, kdo vás pronásledují, žehnejte jim. Snášet křivdy je důvodem k radosti, nebo nám dává příležitost svědčit o Kristu. O tom, co On pro nás učinil. Každou křivdu, kterou takto odevzdáme Kristu, nám Ježíš bohatě vynahradí už v tomto životě, natož pak v tom věčném. Matouš 19, 29.

Jistě, nemusíme zakoušet křivdy a pronásledování přímo proto, že jsme Ježíšovi. Ale, Bůh po nás chce více: Jak chceš, aby se druhý choval k tobě, tak se ve všem chovej k němu, v tom je Zákon I proroci. Všimněme si, tato věta nám neslibuje, že jakmile se takto začneme chovat k druhým, tak se nějakým zázrakem lidé začnou stejným způsobem chovat k nám. Jestliže žijeme podle nějakých zásad, neznamená to, že získáme nějakou výhodu před těmi, kdo tyto zásady porušují. Naopak. Když například nastavíme druhou tvář, riskujeme, že nás něpřítel uhodí I do ní a tím nám způsobí bolest, o kterou bychom "přišli”, kdybychom druhou tvář nenastavili. Jestliže nás třeba, jiný příklad, někdo okrade, a my to nebudeme vymáhat soudní cestou, utrpíme škodu, křivdu, opustíme tuto věc pro Kristovo jméno. Tyto bolesti, tyto škody a křivdy, opuštění ukradených věcí, nejsou výsledkem přímého pronásledování pro Kristovo jméno, ale, my tu danou bolest postupujeme právě z Lásky ke Kristu. Kristus za nás bolestivě umíral a trpěl dlouhé hodiny z lásky k nám, z lásky k tobě a ke mně. A co my? Jestliže se začneme chovat podle Božích Kristových slov, vystavujeme se křivdám jak voják na frontě, který se nekryje v zákopu, ale stojí vzpřímeně tváří k nepříteli.

Věřím, že I takovéto nepřímé pronásledování pro Kristovo Jméno nám Bůh požehná a mnohonásobně vynahradí. Nebo On již tak učinil a to ne pouze na Golgotském kříži, kde naši bolest mnohonásobně vzal na svá bedra.



2) Křivdy přicházející od věřících a od církve...
Tyto křivdy jsou bolestivější. Když nás zradí některý nᚠznámý nebo kamarád, ještě to jde, ale když člen naši rodiny, blízký člověk, přítel, bratr v Kristu, to už je hodně těžké. A nemusí to být zranění úmyslné. Ale může se to stát, nejsme dokonalí lidé. A nemusíme chodit daleko. Já na Tyře jsem ublížil například Hance. A stejně tak I mnozí jsou blízkými zraňování. Co s tím?

Matouš 5, 23 – 25...

23Jestliže tedy přinášíš svůj dar na oltář a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, 24zanech tam před oltářem svůj dar a odejdi; nejprve se usmiř se svým bratrem, a pak přijď a obětuj svůj dar. 25(Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, saby tě snad odpůrce snevydal soudci a soudce strážci, a sbyl sbys suvržen do vězení. 26Amen, pravím tobě: Jistě odtamtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš poslední haléř

Všimněme si: Ježíš zde vůbec neřeší, jestli jsme v právu, nebo ne. Obdobně jako v příběhu o nemilosrdném služebníkovi. Naše právo není směrodatné. Protože jestliže by Ježíš trval na svém právu, my bychom nebyli spaseni. Dále, I kdybychom byli v právu a nᚠbratr by se na nás hněval nespravedlivě, I to je překažkou tomu, abychom přinesli Bohu obětní dar, t.j. abychom přistoupili k Večeři Páně, abychom Bohu Otci předložili Ježíše Krista jako obě za nᚠhřích. Jestliže tedy nemůžeme přinést Bohu Ježíše Krista, jak obstojíme před Jeho Spravedlivým hněvem? Pak nás tedy naše lpění na našem právu povede do záhuby.

Jděme tedy, buďme aktivní, udělejme první krok. Nesmí se stát, abychom se spokojili se situací, ve které by se na nás nᚠbratr hněval, by by pravda stála na naší straně. Možná s nabídkou smíru neuspějeme, možná uspějeme, to je v rukou Boží. Na nás je, abychom onen krok učinili a činili, abychom tímto krokem oslavili našeho Pána. A jestliže jsme nuceni žít s hněvem našeho bratra, neustávejme v modlitbě a vyznávejme Pánu, že tento stav není normální, přebíráme ua něj zodpovědnost a my toužíme jej změnit.

Usmiř se se svým bratrem včas. Nejsme usmíření se svým bratrem, jestliže k němu chováme z᚝, hněv, nebo cítíme=li se ukřivděni. Ježíš zde nemluví pouze o nějakém vnějším usmíření, co jsme si, to jsme si, o podání ruky. Jedná se I o vnítřní, duševní usmíření. Ježíš na mnoha místech kritizuje pokrytectví. Bohu nikdy nešlo o vnější formu, ale vždy o vnitřní obsah srdce. Je málo navenek se na bratra usmívat a v myšlenkách jej vraždit. Dohodni se se svým protivníkem včas. Jinak řečeno, smiř se s tím, že je takovým, jakým je. Smiřme se s křivdou, kterou nám způsobil, vězme, že nám ji Kristus vynahradí. Přijměme ho. Jestliže chováme k tomu či onomu člověku ty či ony city, pak on žije s námi, I když třeba je od nás vzdálen stovky kilometrů. Najděme tedy ve svém srdci dohodu, která nám umožní žít s ním v pokoji a v lásce. Která nám umožní hostit jej, večeřet s ním ve našem vnitřním světě. A jestliže toho nejsme schopni, pak prosme Krista, který dává pokoj, ne pokoj, jaký dává svět, On nám dává. Dokud jsme s ním na cestě k soudu.Dokud žijeme. Dokud se pohybujeme v tomto těle, jsme na cestě k soudu. Máme dvě možnosti. Buď tomuto soudu propadneme, anebo nebudeme souzeni vůbec. Kristus nás varuje, že nás nᚠprotivník může odevzdat soudci a soudce žalářníkovi. Nᚠhněv a ukřivděnost může způsobit naši zkázu, nebo kdo je nᚠprotivník ne li ten, s kým njsme smířeni? Nebo milost chceme pro sebe, ale svým hněvem žádáme spravedlnost pro toho druhého. Nᚠhněv nám zabraňuje přinést Bohu Otci Ježíše Krista jako obě za nᚠhřích. A bez Krista před Božím Soudem neobstojíme. Můžeme se před Bohem schovat jako Adam ve fíkovníku, ale jedině obě Ježíše Krista může zakrýt naši ubohost, naší nahotu.

A malé varování, cesta k soudu může skončit za nejbližším rohem. Nenechávejme si tedy nic, co zatěžuje naši duši, nenechávejme si nic, co se Bohu nelíbí. Neříkejme si: Usmířím se s tím či oním, až... Až se mi omluví, až uzná, že se mýlil, až mi vynahradí škodu, až jej potkám, až si s ním promluvím... Usmiřujme se se svým bratrem včas, teď, teď je ta chvíle. Tady nejde jenom o vnější usmíření, ale o vnitřní postoj v srdci. A jestliže nejsme schopni se s druhým usmířit teď hned, prosme Pána Žně o moudrost, sílu, nové srdce. Nebot všechno mohu v Kristu, který mi dává sílu, píše Pavel, který mne uschopňuje, dává mi potřebné vlastnosti a příležitosti. Tak pojďme do modliteb, neodkládejme je, do modliteb usmířením. Pane Bože, toužíme se usmířit s těmi, kterým jsme ukřivdili I s těmi, kterými jsme ukřivdili mi. Toužíme setkat se s nimi a obejmout je. Toužíme po novém srdci, po novém postoji k tomuto či onomu člověku. Vezmi si nᚠspor a přibij jej na kříž. My jej nechceme a odmítáme v něm pokračovat. Amen.

Proto se neuspokojme, cítíme=li hněv a ukřivděnost, s konstatováním, že jsme přece v právu. Nepovažujme za normální stav situaci, kdy buď já mám něco proti svému bratru, anebo můj bratr vůči mne. Ale usilujme se dohodnout se svým bratrem včas, a to jak ve hmotném fyzickém vnějším světě, tak I v duševním světě vnitřním. A jestli to nejde, jestli se nᚠbratr přes všchnu naši snahu na nás stále hněvá, tak vytrvale, v modlitbě a v pokání předkládejme tuto záležitost Bohu.



3) Křivdy přicházející od Boha...
Toto nést je asi nejt잚í. My všichni jsme mrzáci. Všichni se rodíme jako mrzáci. Někdo více, někdo méně. Někdo se narodí jako slepý, jiný jako homosexuál, nebo transexuál. Další jako bezcitný samorost. Nedávno se narodila dívenka, která držela své srdce ve dlani, doslova. Rodí se děti bez mozku, bez šanci přežít pár prvních minut na tomto světě.

Obdobné postižení si nese každý z nás, bez vyjímky. Některé postižení jsou viditelné, jiné jsou skryté, ale všichni si nějaké neseme. Všichni se rodíme v otroctví hříchu, ve světě nedokonalosti. Také my nejsme schopni přežít více než pár prchavých okamžiků. Ale všechny překážky, které jsou před námi položeny, nejsou stejné. Život, to není atletický závod, kde má každý rovné podmínky, kde každý uběhne stejnou vzdélenost, kde všchni přeskočí stejný počet překážek stejně velikých. Není to snad křivda? Že se někdo narodí do bídy a hladu, jiný do bohatství, přepychu, nadbytku. Že se někdo narodí slepý a jiný má zrak jako ostříž. Že ten je silnější, zdravější, obratnější, inteligentnější, zručnější, onen se tak tak probíjí životem. Není to snad křivda?

Každý nᚠnádech je otázkou Boží Milosti. Každý den je Boží dar.Znamená to, že my "zdraví” máme více Boží Milosti? Mnohdy se díváme svrchu. Jestliže Bůh nepošle zázrak a neuzdraví slepého, homosexuála, nemocného rakovinou, obviníme jej z nedostatku víry, upřímnosti. Kroužíme jako Jobovi přátelé větřící hřích. Avšak je například slepota slepého soudem nad oním slepým, anebo nad námi vidícími? Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme.

Římanům 9, 19 – 23...
Řekneš mi tedy: "Proč si ještě stěžuje? Nebo kdo odolá Vůli Jeho?" Ó člověče, ano ty, kdo jsi, že odmlouvᚠBohu? Copak řekne výrobek výrobci: "Proč jsi mě udělal takto?" Anebo nemá hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal dvě nádoby, jednu pro okrasu, druhou k hanbě? Jestliže však Bůh, i když chce ukázat svůj hněv a uvést ve známost svou mocl, snášel velikou shovívavostí nádoby určené k zahynutí, aby ukázal bohatství své slávy na nádobách milosrdenství, které připravil ke slávě?


Tak co tedy řekneme? Je to tak, že se někdo rodí s "větší Boží Milostí” než druhý? Ale co když, Bůh zadržuje svou "přímou Milost”, aby ji mohl věnovat "nepřímo?” Co když dává prostor lidem, Svému Lidu, Svému Pozemskému lidu, církvi, aby doplnil to, co chybí k přímé Boží Milosti? Zní to složitě? Bude hůř :-). Za války bylo bombardováno jedno město a poškozen byl také místní kostel. Socha Krista ztratila obě ruce. Farní rada se domlouvala, co s tím, chvilku to vypadalo na to, že sochu nechají opravit. Nakonec ji nechali tak, jak byla, jenom k ní připsali tabulku: Kristus zde na zemi nemá jiné ruce, než jsou ty tvoje...

Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme. Zadarmo, Milostí Boží, jsme dostali nᚠzrak, dáváme jej stejně tak zadarmo těm, kdo zrak nemají? Požehnal nám Bůh rodinou? Jsme I my tedy rodinou těm, kdo rodinu nemají? Požehnal nám Bůh jídlem? Jsme tedy obživou pro ty, kdo pokrm nemají? Stejně (tak) chtěl (Bůh) ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil ke slávě (Řím 9, 23). Křivdí tedy Bůh, anebo křivdíme my?

A co duchovní křivda? Co ti, co nepoznali Krista? Copak poznání Krista není Boží Milostí? A není křivdou, když jeden pozná Krista a druhý ne? To jsou nejt잚í otázky, které doléhají, na ty z nás, kteří mají nevěřící rodiny.

Milost je Dar. Není to nic, na co by byl právní nárok. Je to dar z Lásky. Když mi například snoubenka dá pusinku, je to milost, je to dar. Jestliže mi ji nedá, nemohu si ji nijak nárokovat. Naopak, když mi ji dá, je to pro mně spuštěcím mechanismem k vděčnosti. Nebo Milost, nebo je darem z lásky, není mzdou za zásluhy. Plat dostává zaměstnanec, milost však a dar je od Boha pro jeho děti.

Izajᚠ38, 1-6.
V té době Ezechiᚠna smrt onemocněl. Prorok Izaiáš, syn Amosův,
jej navštívil a řekl mu: "Toto praví Hospodin: Dej své věci do pořádku,
protože umřeš; neuzdravíš se."
2Ezechiᚠse obrátil tváří ke zdi a modlil se k Hospodinu: 3"Ach Hospodine,
pamatuj prosím, že jsem před tebou žil oddaně a s upřímným srdcem
a že jsem dělal, co je v tvých očích správné." A Ezechiᚠplakal a plakal.
4Tehdy Izaiᚠdostal slovo Hospodinovo: 5"Jdi a řekni Ezechiášovi: Toto
praví Hospodin, Bůh tvého otce Davida: Slyšel jsem tvou modlitbu a viděl
jsem tvé slzy. Hle, přidám ti patnáct let života. 6Kromě toho vysvobodím
tebe i toto město z rukou asyrského krále a budu to město bránit. (NBK)

Ptejme se. Byl Izajᚠfalešným prorokem? Říká králi do očí: Zemřeš, a on si ještě vesele žije dalších patnáct let? Byl Jonᚠfalešným prorokem? Hlásil zkázu velikému městu a zkáza nepřišla. Jak to?

Naši nevěřící rodiče, sourozenci, přátelé, jsou odsouzeni k smrti, stejně jako my jsme byli. Avšak jak ve svém životě, tak I v těchto biblických příbězích máme zaslíbení: Bůh své soudy MĚNÍ. Král Chizkijᚠje v jednu chvíli odosuzen k smrti a ve chvíli druhé osvobozen k životu. Co učinilo tu změnu? Bylo to Chizkijášovo pokání, jeho slzy.

Lukᚠ16, 19 – 31:
19"Byl jeden bohatý člověk a oblékal se do purpuru a kmentu a den co den skvěle hodoval. 20U jeho vrat plehával nějaký chudák, jménem Lazar, psplný svředů, 21a toužil se nasytit aspoň(tím, co padalo) ze stolu toho boháče; dokonce i psi přicházeli a lízali jeho vředy. 22Stalo se, že ten chudák zemřel a byl anděly odnesen do klína Abrahamova; zemřel pak i boháč a byl pohřben. 23skdyž v podsvětí v mukách spozdvihl své oči, huviděl v dáli Abrahama a Lazara v jeho klíně. 24I zvolal: ‚Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, aby namočil špičku svého prstu vodou a ochladil můj jazyk, nebo strpím sbolestí v tomto plameni.‘ 25Abraham řekl: ‚Synu*nebo: Dítě, vzpomeň si, že (sis vybral) své dobré ve svém životě, a Lazar podobně zlé. Nyní je zde potěšován, ty však jsi sužován. 26A k tomu všemu je mezi námi a vámi pupevněna veliká propast, aby ti, kdo chtějí, nemohli přejít odtud k vám, ani se přepravit odtamtud k nám.‘ 27Řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, abys ho poslal do domu mého otce, 28nebo mám pět bratrů, a jim svědčí*nebo: naléhavě domlouvá, aby také oni nepřišli do tohoto místa muk.‘ 29Abraham hřekl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, a je poslechnou!‘ 30On řekl: ‚Ne, otče Abrahame, ale kdyby k nim přišel někdo od mrtvých, sbudou sčinit spokání.‘ 31Řekl mu: ‚Neposlouchají–li Mojžíše a Proroky, snedají sse spřesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘" (Nová smlouva)

Všimněme si: Ani v pekle boháč nepřichází k pokání. Poznává sice svoji hříšnost, ale neprosí o Milost. Ani v pekle nevolá k Bohu, ale jenom k Abrahamovi. Ani v pekle nechce přijmout Milost z Boží ruky. Proč? Kvůli pýše, kvůli zatvrzelému srdci. Naši nevěřící přátele nebudou činit pokání. Protože jsou mrtví. Proč jsou mrtví? Protože je za mrtvé prohlašuje nᚠPán.

I Jairova dcera byla mrtvá. Činila ona pokání? Co syn vdovy v Naime? Nic takového nečteme. Ale za ně prosili jejich blízcí. Smrt nemůže odolat Dotyku Krista. Přečtěme si, co říká Jairos Ježíšovi: Má dcera právě skonala, ale přjď, vlož na ní svou ruku a bude žít! Stejné víry jsou slova pohanské ženy bojící se o umírající dcerku. V těchto příbězích máme zaslíbení a povzbuzení, aby naše modlitby a prosby za nevěřící blízké neustávali, aby se neztávali formálními, ale aby plynuly z upřímného srdce, jako by šlo o nᚠživot, jako bylo pokání Chizkijáše a Ninivských.

Jeden biskup řekl svatořečené Monice, když jej prosila, aby si promluvil s jejím synem: Jdi, není možné, aby syn tolika slz zahynul...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 2.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře