O skleslosti...

29. březen 2010 | 07.00 |

Každý člověk, křesťana nevyjímaje, se může dostat do situace, kdy se cítí skleslý. Skleslý na tělu, duši, duchu, kdy na něj satan útočí a Bůh se neozývá. Kdy není chuť pozvednout hlas k modlitbě, kdy jakoby ani nebylo za co děkovat. Kdy se člověk cítí sám. Kdy životu chybí smysl, směr a cíl. Kdy člověk neví, kudy kam, a nejenom neví, ale ani nechce... Domnívám se, že do podobně situace se dostal žalmista David. Výsledkem toho byl překrásný, 103 žalm.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu,
celé nitro mé, jeho svatému jménu!

 Všimněme si: David si musí rozkázat. Musí si rozkázat k tomu, aby chválil Boha. Aby jej velebil. Nešlo mu to samo sebou. Musel se přinutit. Vybojovat duchovní boj. Nenechat zvítězit toho Zlého, nenechat jej, aby si podmanil jeho duši a jeho nitro. Vzepřel se mu a rozkázal sám sobě: Dobrořeč! Chval! Dobře mluv o Bohu! Nevěř pomluvám, které ti vnucuje ten Zlý. Dobrořeč! Dobrořeč Bohu a Jeho Svatému Jménu!

Vysvětleme si jednu věc. Pro židy tehdejší doby nebylo jméno pouhé pojmenování osoby, zvířete či města. Jméno naopak vyjadřovalo charatker. Osobnost. To, co dělá Pepíka Pepíkem, Venouška Vebouškem, Terezku Terezkou. Jedná se o to vše, co tvoří charakter pojmenovaného. Jeho vlastnosti, jeho osobnost, jeho charakteristiku. Jestliže si žalmista zde rozkazuje, aby dobrořečil Božímu Svatému Jméno, přikazuje si zároveň, aby si uvědomil pravý charkter Boha. Aby si připomenul, jak se Bůh zjevuje Izraelskému národu i jak se zjevil a představil jemu samotnému.

Dobrořeč, má duše, Hospodinu,
nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!

Dále si David, uprostřed své deprese, přikazuje, aby si připomínal vše dobré, co mu Bůh přinesl. Aby si zavzpomínal na chvíle, které ztrávili společně. Co mu Boží Požehnání přineslo. Připomněl si, jak se domnívám, i třeba své rodiče, svou matku, svého otce. Zavzpomínal na chvíle, kdy pásl ovce, kdy se učil plně spoléhat se na Boha, na Jeho Moc, Velikost, Rozumnost. Možná si znovu prošel svůj první velký boj s Goliášem. A pak chvíle, kdy prchal před králem Saulem, kdy při něm Bůh stál, ukrýval jej pod svým oděvem , na přátelství se Saulovým synem Jonatánem. A na další a další požehnání. Na každý nádech a výdech, který přijímá jako Dar Boží, na chléb, který smí jíst, na dům, ve kterém smí přespávat. Člověk má tendenci na to vše dobré zapomínat, brát to jako samozřejmost, zvlášt v dobách zlých, v dobách, kdy se třeba nedaří podle našich představ, kdy věci nejdou tak, jak bychom si přáli, aby šli. Právě tehdy si David přikazuje: Nezapomínej, na žádné Jeho Dobrodiní!

On ti odpouští všechny nepravosti.

..

Na prvním místě, mezi všemi dobrodiními od Boha, David zpívá o odpuštění. David, jako každý jiný starozákonní žid, dbře ví, že Boží Odpuštění není laciná záležitost. Jedná se o Milost, která není laciná. Jestliže třeba malé dítě rozbije sousedovi okno, tak otec mu odpustí. Ale to odpuštění něco stojí: Otec musí zaplatit škodu na skle. Stejně tak i starozákonní židé. Ti si dobře uvědomovali, že za hřích si Bůh žádá jejich život. Smrt je mzdou hříchu. Milost však spočívá v tom, že svůj hřích mohl hebrejec vložit na nevinnou oběť, například beránka, který pak zahynul místo něj. Avšak nesměl to být ledajaký beránek, nemocný, chromý, který by za hodinu dvě sám od sebe pošel. Ne. Měla to být chlouba jeho stád. Beránek, který je ovocí jeho lásky, jeho péče, starostlivosti. První jeho pýchy, provorozené ze stáda. Odpuštění nepravostí, to není laciné gesto. Co jsme si, to jsme si, udělejme tlustou čáru. Nic takového. Hřích člověka Boha zarmucuje, bolí jej, a skrze oběť nevinného zvířete má člověk poznat tu bolest, kterou Bohu (ale i svým bližním či dalekým, které jeho hřích také zasahuje) působí. Pro novozákonního křesťana pak se obětoval sám Pán Ježíš. Starozákonní obětí byli pouhou předzvěstí, obrazem, skutečné oběti. Dobrovolné oběti, Ježíše Krista, samého Boha a Stvořitele v Osobě Syna. Bůh sám platí za nás naši pokutu hřchu. Ježíš Kristus, jehož hlubokou lásku k nám samotným, člověk může poznávat, zakoušet na sobě, denodenně. Jeho sebeobětování se, které dobrovolně podstupuje lásky k nám, to je to největší dobrodiní Boží. Dobrodiní, které si musíme připomínat na prvním místě. Což si musíme přikázat, rozkázat, jestliže to ve skleslosti nemáme chuť učinit...

...ze všech nemocí tě uzdravuje...

Zde bych rád poznamenal, že né vše, čemu říkáme nemoc my, považuje za nemoc také Bůh. A také náš pojem zdraví se plně nekryje se zdravím, které dává Bůh. Bohu se v prvé řadě jedná o zdravý vztah mezi ním a námi. Chce, abychom se plně spoléhali na Něj. K tomu nás vede, k tomu nás vychovává. Říkává nám: Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla. Dejme slovo Apoštolu Pavlovi:

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Z listu do Korintu, 12. kapitoly.

Osobně se domnívám (z kontextu tohoto místa, ale i z jiných biblikých míst), že onen osten, posel satanův, byl slábnoucí zrak. Apoštolu Pavlovi Bůh ukázal hluboká tajemství svým zjevením, aby se však nepovyšoval, že vidí více, než jiní lidé, Bůh  dovoloval satanovi, aby zaůtočil na oči apoštola Pavla, který tak pomalu cítil, že ztrácí zrak, že slepne. Obdobně i v našich životech nás Bůh může chránit před například naší pýchou podobným způsobem. My můžeme k Bohu volat: Pane, vezmi mi tu či onu slabost, nemoc, a Bůh nám odpovídá: O čem to mluvíš, když ty si slabý, já mohu být skrze tebe silný, vždyť když jsi slabý, jsi zdravý!

Bohu nejde o naše tělesné zdraví. Ale o zdravý vztah s náma. A uzdravuje nás ze všech nemocí, které tento vztah ohrožují, byť třeba tuto nemoc nazýváme ve své slepotě "zdravím." 

...vykupuje ze zkázy tvůj život...

Kde by byl náš život, kdyby nás nedržela Boží Milost? Bible nás varuje před "Farizejskou vděčností." Podrobněji rozepsána v tomto,v tomto a v tomto článku. Kde by byl tvůj život, kdyby tě nedržela Boží moc? Jsi vděčný, že nežiješ jako bezdomovec, alkoholik, feťák? Děkuj Bohu za tu Milost  a nevyvyšuj se, nezapomínej na svou vlastní hříšnost, buď jsi vědom, že kdyby se nad tebou Bůh nesmiloval, žil bys stejně... Tak tedy čiň pokání a obrať svůj zrak k Bohu, neboť: "Myslíte si, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete."

Pokračování příště...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře