XIX: Kde jsme?

16. leden 2010 | 08.17 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Vážený čtenáři. Rád bych Vás pozval k četbě Legendy o svatém Václavovi: V Bázni Boží. Rozhodl jsem se ji uveřejňovat zde podruhé, abych ji mohl zpřehlednit a doplnit. Snad Vás znovu zaujme...

Václav pouští meč z ruky, kleká na zem a rozbrečí se. Celé napětí se z něj uvolňuje. Za chvíli se však zpamatuje, rozpomene si na dívku. Vstává a na klepajících se nohách k ní přichází. Sklání se k ní, poznává ji. Ano, je to Učenova schovanka. Bere ji do náruče a nese jí k říčce. Položí svůj vzácný náklad trochu stranou a sám vstoupí do potoka
Tma již převzala vládu nad krajinou. Václav se oplachuje, studená voda jej osvěžuje a on se potřebuje vzpamatovat z právě prožitého zážitku. Potom si trhá látku na rukávu, máčí ji ve vodě. Vrací se k dívce, látkou ochladí její spánky. Bohuslava se probouzí. 
"Kde jsme?" Ptá se.
"U říčky," odpovídá Václav...
Dívka se usměje:
"Zdál se mi podivný sen, o medvědech."
"Nebyl to sen..."
"Ne? A kde jsou teď?"
"Utekli. Ale asi ne daleko..."
"Ty jsi je zahnal?"
Václav se odmlčí. Po chvíli říka: "Neptej se..."
"No Krastěj to asi nebyl..." Zajímá se dívka dále
"Krastěj?!"
"Ano, šli jsme spolu, víš, na byliny..."
"Učen to ví?"
"Ne.

.."

"Zbláznil se snad Krastěj?"
"Přemluvila jsem ho...A do večera jsme se měli vrátit..."
"Tak do večere to domů nestihneme, musíme se utábořit zde..."
Přikazuje dívce, aby zůstala na místě a kdyby něco, tak zakříčela, jak to ostatně dobře umí, a sám jde na roští. Za nedlouho se vrací s plnou náručí. Tuto výpravu zopakuje jednou, podruhé a ještě i potřetí. Pak nachází suché a vhodné místo a zapálí oheň.
"Přespíme zde..."
Potom vyzve dívku, aby si lehla k němu do náruče: "Nemůžeš spát sama, prochladla bys..."
"Hospodyňka však říkala, že s chlapci nesmím lehávat..."
"To myslela dobu, kdy budeš větší, neboj, teď ještě můžeš..."
"vážně?"
"Ano, není to o nic větší hřích než utéct s Krastějem do lesa..."
"Neutekla jsem..."
"Chceš snad říci, že tě hospodyňka pustila?"
Nechce, neříká...
"No vidíš, správně mlčíš, když lžeš, tak hřešíš..."
"Vždyť ji vůbec nezajímá, kde jsem nebo co dělám, jsem ji úplně lhostejná... Určitě si ani nevšimla, že jsem pryč..."
"Tak teď už si toho určitě všimla..."
Bohuslava chvíli neodpovídá. Dívá se k zemi a je ji líto, že Václav mluví k ní tak stroze.
"Zlobíš se na mne?"

Václav se zarazí...

"Vlastně ano, zlobím se, ale ne na tebe. Bylo to od Krastěje hloupé a nezodpovědné. Ale to už víš, viď? Připomínáš mi ovečku z jednoho příběhu, který mi babička vyprávěla..."
Václav si sedne na vhodné místo u ohně, opře se o vzrostlý strom, pokládá si Bohuslavu do náruče a oba přikrývá svým pláštěm.
"Vážně to není hřích?"
"Nezmrznout? Není a už spi..."
"Děkuji ti, Václave..." Pípne Bohuslava těsně před usnetím. S pocitem bezpečí, s pocitem, že někomu na ní zaleží. Václav ji odpoví polibkem do vlasů. Ví, že nebude a nesmí spát, musí držet hlídku, musí držet stráž. Jeho myšlenky se navíc točí okolo dnešního boje, jsou plně zaměstnány a nenechají se vytěsnat ven. Uvědomuje si veškeré riziko, které dnes podstoupil, ale také, proč jej podstoupil. S vděčností pozoruje spící děvčátko. Je mladší o tři, čtyři roky, než on sám. Vlastně je ve věku jeho bratra Boleslava. Této dívce před pár okamžiky ochotně věnoval svůj život. Pocítil uspokojení, klid, který hledal dnes odpoledne ve srubu. Život není marným a zbytečným, když si ho člověk nenechá, ale daruje. Bohu. Bohu skrze své bližní.
Za pár hodin naše trosečníky naštěstí nalézá budečská posádka, kterou přivádí Krastěj. Jinak by dnešní noc nemusela dopadnout dobře.
"Jsi blázen," říká mu Václav...
"Já... ovládnul mne strach a..."
"Ne, o tom nemluvím, neměl jsi ji však samotnou tahat ven..."
"Ty jsi taky šel sám ven..."
"Ano, právě, já jsem šel sám..."
Krastěj se začervená. Nemůže nic povědět na svou obhajobu.
"Kdyby se jí něco stalo..."
Krastěj mlčí. A pak už ani Václav neříká nic...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.5 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře