I když vraždí?

6. březen 2010 | 09.52 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

"Teď jsi se ukázal jako chlap..."

Ironický hlas kaplana Pavla vítá Václava v novém dni. Ale ve kterém? Hlava knížete bolí, jakoby se měla rozpůlit na dvě polovičky. Tato bolest mu překáží, nedovolí přemýšlet. Kaplan Pavel pokračuje:

"Opít se jak prase a pak dva dny o sobě nevědět, to umí každý povaleč. Rozumíš? Myslel jsem si o tobě, že jsi jiný..."

"Zhřešil jsem," šeptá Václav...

"Ano, zhřešil jsi," potvrzuje mu Pavel, "místo, abys utekl k Bohu a pod Jeho Křídly jsi hledal své útočiště, jsi tu smilnil s vínem. Copak nevíš, že Bůh je Bohem žárlivě milujícím? Že On po tobě touží? Ne jenom v okamžicích síly a úspěchy, ale mnohem více, slabosti, beznaděje, samoty. A víš proč? Protože čím více jsi ty slabší, tím více tě On může podepřít. V našich slabostech je naše síla..."

Václav, už tak bledý, ještě ztrácí barvu.

"Mohu se ti vyzpovídat?"

Pavel se usměje:

"Jakoby se stalo. Týdenní půst o vodě a chlebu ti ukládám k pokání, synu. Pak si přijď pro rozhřešení... Snad potom budeš mít i jasnější mysl..."

"Nejraději bych odjel," svěřuje se kníže, "pryč odsuď.

Někam do kláštera. Potřebuji si oddělit čas na Pána, na modlitby..."

"To můžeš i zde, v knížecím paláci, Bůh tě uslyší, ať budeš kdekoliv, ne jen v klášterech..." Pak se Pavel ušklíbne a dopoví: "Ale to bys musel trávit více času na kolenou s růžencem v ruce než za stolem s korbelem vína či medovice, či cos to do sebe lil..."

Pak zvážní a doplní: "Osobně soudím, že jestli teď odjedeš, tak vládu ztratíš..."

Václav odvětí: "Netoužím vládnout..."

"K vládě tě pověřil Bůh," říká Pavel, "chceš být jako onen neužitečný a lenivý služebník, který jen zahrabal to, co mu svěřil Pán a pak mu to bez užitku vrátil? Měj úctu před Božím pověřením..."

Václav povzdechne. V očích se mu zalesknou slzy, Pavel si jich všímá. Pohnut soucitem, nesměle přistoupí k Václavovi a pohladí jej:

"Já ti rozumím, chlapče, je toho na tebe moc. Ale neboj, nejsi sám, Pán je s tebou. I my ti podle svých sil pomůžeme... Já vím, potřebuješ se teď hodně modlit, jsou věci, které mnohdy nechápeme ani my, dospělí. Ale uvaž, situace v knížectví je zlá. Znepřátelili jsme si Bavory, mnohá česká knížátka, Jindřich Ptáčník nás v podstatě hodil přes palubu, vnitřně jsme nejednotní, svázání zbytečnými spory. Teď prostě nesmíš utéct a zavřít se do kláštera. Musíš dospět, přes všechnu bolest, kterou teď cítíš v srdci. Teď není vhodná chvíle pro slzy..."

"Proč se to stalo, Pavle?"

Kaplan chápe, že Václavova otázka směřuje k Ludmilině vraždě, pokrčí však rameny a povídá:

"Na to se musíš, chlapče, zeptat Drahomíry..."

"Zeptám se jí... Zeptám se jí, až se na ni budu moci podívat a nevidět mrtvou babičku..." Václav opět zesiná, brada se mu roztřese, ale pak se vzchopí a pokračuje: "Ale já myslel na Boha, proč jen babičku neochránil? Vždyť mu byla vždy věrná, po celý svůj život. Tak proč?"

"Víš, od okamžiku, kdy Adam s Evou ochutnali ovoce poznání, vešel do lidského života hřích a tím i smrt. Všichni jednou zemřeme, to je nezměnitelný zákon přírody. Ve skutečnosti však lidé neumírají, jen usínají a čekají na vzkříšení v Poslední Den. Pak nastane Boží soud, který oddělí špatné lidi od dobrých. A pro své věrné pak chystá věčný, šťastný, blažený svět."

"Ale vždyť nejsou lidé jen zlí nebi jen dobří, nikdo není dokonalý."

"Ano, máš pravdu. Spaseni však budou jen ti, kteří znají Ježíše Krista a nechají se pokřtít. Za ty Ježíš Kristus zemřel, zaplatil jejich viny vylitím své krve, obětováním svého těla. Jeho oběť nás ospravedlňuje, ne naše skutky. Ano, nikdo není dokonalý, ale naše viny na sebe vzal Boží Syn."

"I když vraždí?"

"Víra se, Václave, projevuje skutky. To, v co věříš, se odráží na tom, co činíš. Jestliže tedy jednáš zle a z nelásky, prozrazuješ tím na sebe, že Ježíš Kristus není Tvým Pánem. Že následuješ toho Zlého, který je lhář a otcem lži. I tvá matka se nechala pokřtít, před svatbou s tvým otcem. Ale jestliže se díváme na její skutky, uvidíme, kdo je jejím otcem. Projdeme si dneska večer spolu evangelium Jana, tam Ježíš říká: Já jsem vám mluvil pravdu a vy mne chcete zabít. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat to on žádá. On byl vrah od počátku. Jestliže však vrah vyzná svůj zločin, nazve zlo zlem a ponese pokání, předá svou vinu Ježíši Kristu a On jeho dlužní úpis vezme a přibije na kříž."

"Jasně. Ale proč Bůh nechrání před zlem ty, co ho následují?"

"Protože na vezdejším životě nezáleží. Jsi zde, abys poznal pravdu a podle ní abys žil. Je jedno, kdy zemřeš, protože pak tě v Kristu čeká věčný život. Co záleží na roku či dvou, navíc ve srovnání s nekonečnem? Navíc paní Ludmila zemřela mučednickou smrtí, dala Pánovi z lásky dala největší dar: svou duši. Náš Pán za nás trpěl, mohli bychom se my schovávat před utrpením, před pronásledováním? Ne, naopak, máme se z něj radovat, protože máme poklad v nebi, neboť křivdu a nespravedlnost, kterou na tomto světě poneseme pro Lásku ke Kristu, nám Bůh mnohonásobně vynahradí."

Václav si teď vzpomene na svůj rozhovor s Přibyslavou a usměje se. Sám něco podobného tenkrát své sestřičce říkal. Zvedne zrak a zašeptá:

"Děkuji, kaplane... Děkuji za připomenutí---"

Kaplan odvětí: "Jak říkají staří moudří, opakování jest matka moudrosti..."

Poté chvíli oba mlčí, nakonec se kníže otáže: "Co se děje v družině a v kmeně? Nějakou novinku, dobrou zprávu, pro mne nemáš?"

Pavel pokrčí rameny:

"Nemám. Modláři brblají. To víš, Drahomíra je jejich ikona a ty ses opovážil na ní sáhnout... Vrátili se Ptáčníkovi zajatci, vladyka Hněvsa se hned zapojil mezi kritiky..."

"Připravují něco?"

"Na to můžeš vzít jed... Hněvsa vždy něco připravuje..."

"Svolám sněm, kde vysvětlíme své kroky..."

Pavel přikývne: "Můžeme je přesvědčit, aspoň některé, kteří budou naslouchat, jestli se nám to nepodaří, budeme čelit povstání... Jen si pamatuj, Václave, přesvědčit druhého neznamená ponížit jej nebo zesměšnit... "

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře