Co by mělo obsahovat křesťany sdílené evangelium?

20. březen 2010 | 12.23 |

Dříve něž bychom se měli my, jakožto křesťané, ptát po tom, co by mělo obsahovat námi sdílené evangelium, musíme se podívat sami sobě do srdce, sami sobě do duše, sami sobě do svědomí, sami sobě do života. V pokání a v evangelizaci sebe sama. Proto bych Tě chtěl požádat, vážený čtenáři, než budeš číst tento článek dále, abys jako první kliknul na tyto dva odkazy:

Jak evangelizovat? a O pokání...

Na úvod si přečtěme biblické verše, od kterých se odrazíme:

Právě tehdy k němu přišli někteří se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětí. On jim na to řekl: "Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete." Z Lukášova evangelia, 13. kapitola.

 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘ Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."  (Lukáš, 18. kapitola)

 Následující článek prosím neberte za nic více, než je. Nejedná se o nějakou autorativní instruktáž, jak dělat to, či ono, co říci, co ne. V jakém pořadí, a tak dále a tak dále. Jedná se pouze o zamyšlení jednoho křesťana, omylného a neznalého, stejně jako každý druhý... Zamyšlím se nad tím, co já osobně považuji za důležité, aby se druhým sdělilo. Není důležité vše říci na ráz, na jednom setkání. Ani není důležité, aby vše bylo sděleno pouhým jedním věrozvěstem. Nechť Boží Moudrost má svůj prostor pro svou práci, když se sdílíme o Kristu.

 Pro některé body může například i pomalu dozrát doba, ne vždy je vhodné vychrlit všechno dříve, než je třeba náš svěřenec i Bohem připraven jej přijmout. Naším úkolem je příliš nezavazet a nechat se vést. Neboť nic zde nestojí na nás. V předchozím článku jsme si ukázali příběh o Ezechielovi a Suchých kostech. Aby Suché Kosti ožili, k tomu nestačilo to, aby Ezechiel mluvil. Ezechiel by se mohl rozkrájet, a nebylo by to na nic. Aby Suché Kosti ožili, musela promluvit Boží Moc. Boží Moudrost si ke svému dílu sice přizvala Ezechiela, ale vlastní dílo nezaléželo na Ezechielovi, ale na Boží Moci. Na nás je, abychom se, jako Ezechiel, plně oddali Boží Ruce, abychom věrně předali to, co máme předat...

 Tak co by sdílené evangelium mělo obsahovat? Zprávu, zvěst o tom, že

1) ..., že "něco" existuje. Něco, co přesahuje hmotný svět. Tento bod je "čistě volitelný," nechme se vést, zda - li o něm svědčit, či nikoliv. Jedná se o ukázání, že našimi smysly nevnímáme vůbec celou realitu. Že existují světy, které nemůžeme pojmout svými smysly. Můžeme i poukázat na nespolehlivost našich smyslů. Na to, jak se dá snadno naše vnímání ovlivnit - například sugescí. Aby na tento bod náš svěřenec přistoupil a pochopil jej, není zapotřebí naše výmluvnost, ale Boží Milost, která osvětlí jeho srdce a duši.

2)..., že "Někdo" existuje. Že vesmír, svět, Země, rostliny, živočichové, ba i my samotní máme svého stvořitele. Můžeme poukázat na složitost a plánovanost jednotlivých stvoření. Že ke stvoření není zapotřebí pouze stavební prvky, cihla, malta, ale i Informace, stavební plán.  Můžeme se zadívat také na krásu Božího Stvoření. Že za složitostí, naplánovaním a krásou tohoto světa stojí Někdo, Osobnost, Inteligentní, majíci k dispozici veškerou moc a veškerou energii na Světě, Osobnost Umělce, Osobnost Láskyplná. Aby na tento bod náš svěřenec přistoupil a pochopil jej, není zapotřebí naše výmluvnost, ale Boží Milost, která osvětlí jeho srdce a duši.

3) ..., že tento svět je zlý. Pokažený. Hříšný. Že i já, zvěstovatel, jsem pokažený, a hříšný. Stejně i náš svěřenec. Můžeme s ním probrat desatero, kázání na Hoře, príběh Adama a Evy. Dále spolu můžeme probrat historii i současnost, války, epidemie, násilí, néláska, přírodní katastrofy. Aby na tento bod náš svěřenec přistoupil a pochopil jej, není zapotřebí naše výmluvnost, ale Boží Milost, která osvětlí jeho srdce a duši.

4)..., že za hřích je Smrt. Že otroctví hříchu vede do smrti. Otrok žije tím, co mu dává otrokář. Otrok Hříchu, otrok Zla je živen Zlem, je oblékán a oděn Hříchem. Zlo nemůže dávat dobré dary, protože je Zlem. Může dávat dary sladké, dary zdánlivé, dary lákavé. Ale nikdy ne dary dobré. Zlo dává za pokrm jenom jed, který dříve či později člověka plně otráví a přivede do Smrti.   Aby na tento bod náš svěřenec přistoupil a pochopil jej, není zapotřebí naše výmluvnost, ale Boží Milost, která osvětlí jeho srdce a duši.

5)..., že existuje Spasitel, který jej může vykoupit z jeho otroctví. Žádný otrok nemůže vykoupit sám sebe. Existuje Spasitel, který právě za Jeho Svobodu zaplatil. Zaplatil Svou Krví, zaplatil svým tělem. Vzal na sebe všechen ten jed, kterým nás živil náš otrokář. Vzal na sebe všechen Boží Trest za všechno zlo, kterého jsme se dopustili v Otrcotví Zlu. Vzal na Sebe Boží Hněv určený Nám. Jmenuje se Ježíš Kristus. Tento Spasitel je Synem Božím. S Bohem Otcem Jeden Bůh - Bůh Syn. Můžeme ocitovat například Izajáše, 53 kapitola.  Aby na tento bod náš svěřenec přistoupil a pochopil jej, není zapotřebí naše výmluvnost, ale Boží Milost, která osvětlí jeho srdce a duši.

6)..., že tento Spasitel je Pánem. Je "novým vlastníkem."  Kterého přijímáme do srdce i do života vírou a rozhodnutím. Kterému se odevzdáváme do Rukou. Můžeme se s ním pomodlit, aby pozval Pána Ježíše do Svého Srdce.

7) ..., že krok šest není otázkou jedno modlitby, ale celého života. Celý život, každý den, každý okamžik, bychom se my, křesťané, měli odevzdávat Bohu do rukou. Uvědomovat si na jedné straně svoji hříšnost a litovat ji, ale na druhé straně i Boží Milost a radovat se s ní.

 Ježíš je Naším Pánem, Ježíš je Naším Spasitelem, Vykupitelem. Proto nesmíme ustrnout na bodě šest, ale musíme naslouchat, co On říká a kam nás On vede. Víra v Boha znamená důvěru v Jeho, v Cestu, kam nás vede, v Jeho Lásku, že chce naše dobro. Víra, není . li spojená se skutky, říká Písmo (Jakub 2,17) je sama o sobě mrtvá. Každý náš skutek, který v ten, či onen okamžik učiníme, vyvěrá z toho, komu ten, či daný okamžik věříme, komu důvěřujeme. Jestliže nedůvěřujeme napřílad mostu, který vede přes propast, tak přes něj prostě nepůjdeme. Proto se musíme povzbuzovat, sami sebe i naše svěřenečky k tomu, aby každý den se odevzdávali Bohu do rukou.

Nebudeme li činit pokání, říká Náš Pán a Spasitel, stejně tak zahyneme. A co to znamená, činit pokání, vysvětluje v druhém podobenství. O farizeovi a celníkovi. Ono podobenství se odehrává v Chrámě. Starozákonní židé měli Chrám, Jedinný Chrám, do kterého se měli dostavit před Boží Tvář, tuším, 3x ročně. U nás, u novosmluvních křesťanech, je situace trošku jiná. V Nové Smlouvě jsme Chrámem My. Církev Kristova, Tělo Kristovo, do kterého jsme ve křtu připojeni.Chrám Boží, v Nové Smlouvě, není budova, kterou navštěvujeme 3x do roka, anebo jednou dvakrát týdně, na nedělní shromáždění či mládež. Chrám Boží, Církev Kristova, není tvořená budovou, cihlami, místem. Ale námi, věřícími. Křesťam je stále součásti Chrámu, po celý svůj křesťanský život. Každý okamžik. Chrám opouštíme jenom, když odpadneme od Krista, anebo když zahyneme.

A v tomto chrámu se modlí dva typy věřících. Farizeus děkuje za svůj proměněný život. Za své skutky, o kterých ví, že nejsou z něho. Je vděčný, že nežije jako celník, jako bezdomovec, feťák, opilec a ví, že za toto vše vděčí Bohu. Bůh ale přesto jeho vděčnost nepříjímá. Farizeus opouští chrám, t.j. smrtí, anebo odpadnutím, neočištěn, nespasen. Proč? Protože zapomíná na svou hříšnost. Nečiní z ní pokání. A to je osmý bod:

8)..., že denodenně si musíme být vědomi naší hříšnosti, v lítosti činit pokání, zároveň se však můžeme radovat z odpustění, z očištění, ze spásení.  Radost bez pokání vede k farizejské slepotě, ale pravé pokání, pravá lítost, vede k radosti z odpuštění. Aby na tento bod náš svěřenec přistoupil a pochopil jej, není zapotřebí naše výmluvnost, ale Boží Milost, která osvětlí jeho srdce a duší...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře