O Mojžíšově závoji...

31. srpen 2010 | 20.14 |

A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář závoj. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal závoj, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli , jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář závoj, pokud nešel mluvit s Hospodinem.  Z knihy Exodus, 34 kapitoly, od 28 verše...

Mojžíšův závoj. Na tento starozákonní příběh je vržen skrze druhý list Apoštola Pavla do Korintu světlo novozákonního pochopení. To už tak v Bibli bývá, chodí. Starozákonní autoři, pisatelé, proroci často ve svých dílech zanesli jednak zprávy "krátkodobé," pro lid své generace, tak často i zprávy střeně a dlouhodobé, které pod vlivem Ducha Svatého přečetli věřící z prvotní církve shromážděné kolem noh apoštolů. My, křesťané, tedy minimálně někteří z nás, věříme tomu, že hlavním autorem a iniciátorem celeé Bible je Duch Svatý. Proto, většinou, starozákonní lidští tvůrci ani nemuseli vědět či tušit, že v jejich svědectví se takovéto dlouhodobé zprávy objevují. Důležité je, že to Duch Svatý jako hlavní autor dobře věděl a zjevoval to svým dalším, novozákonním nástrojům. Na druhé straně však tento process se uzavřel smrtí nejmladšího z apoštolů, Jana Zebedeova. Jakmile on odložil pero, kterým sepsal "své" evangelium, své dopisy  a knihu Zjevení, byla celá Bible ve své celistvosti dokončena a uzavřena. Na další generaci křesťanů pak připadl úkol rozeznat spisy kanonické, insipirované Duchem Svatým od spisů apokryfních, psaných z lidských sil. A neboť je tento výše zmíněný proces již uzavřen, není na nás, křesťany dvacátého prvního věku, odhalovat ve staro či novozákonních spisech zprávy ještě dlouhodlouhodobější, které by byli ukryty před generací apoštolskou. Náš úkol je brát texty tak, jak jsou, a hledat z nich poučení pro nás samotné.

Neboť apoštol Pavel, respektivě, jak věřím, Duch skrze apoštola Pavla, takto zdůraznil otázky Mojžíšova závoje, pojďme se na něj podívat i dnes my.    

Mojžíš nás dnes přivádí pod horu Sinaj. Datace, kdy se dnešní událost odehrává, je věcí diskuze. Pravděpodobně někdy kolem roku 1250 před naším letopočtem za vlády egyptského krále Ramesse II, ale zcela vyloučená nejsou ani jiné možnosti.

Třeba rok 1359 př Kr (1352?), kdy zemřel král Amenhotep III a na jeho místo nastoupil jeho  mladší syn Amenhotep IV, budoucí známý Achnaton. Tento král je známý svým pokusem o monoteistickou reformu egyptského království, která egypt ve svých důsledcích na mnoho dalších let zcela rozvrátila. A taktéž je u tohoto krále zajímavé, že nástup na trůn se mu uvolnil po předčasné smrti jeho staršího (a prvorozeného) bratra Thutmose. Další možnost, kterou jsem kdesi uviděl, je pvní polovina sedmnáctého století, kdy deset ran egyptských mělo údajně oslabit Egypt na tolik, že nedokázal čelit nájezdům dalšího semitského národa - Hyksósů. Jiní badatelé zase tvrdí, že do vlády Hyksósů bychom měli spíše zasadit příběh patriarchy Josefa. Otázky jsou to sice zajímavé, ale čistě spekulativní a pro náš záměr nedůležité. Jako nejpravděpodobnější přijměme cca rok 1250 před Kristem.

Židovský lid vedený charismatickým Mojžíšem a jeho bratrem Áronem právě vyšel z egyptského otroctví, ve kterém pobýval předchozích cca čtyřista let.  Ve svém putování pouští se utábořuje pod horou Sinaj, na které měl Mojžíš několik schůzek se samotným Stvořitelem. Přinesl odtud světoznámé kamenné desky s desaterem přikázáním. Zde byla také uzavřena smllouva mezi Hospodinem, a Jeho Lidem.

Několik dní v Hospodinově přítomnosti však Mojžíše zvláštním způsobem proměňovalo. Jeho kůže, jako fosfor, jakoby pohlcovala a zachycovala Boží Světlo. Když pak přicházel ke svým židovským spolubratřím, začali problémy, o kterých sám Mojžíš hovoří v dnešním, citovaném textu. Židé totiž na světlo z Jeho tváře reagovali zcela lidským způsobem. Báli se k Mojžíšovi přistoupit.

Všimněme si. V této chvíli jaksi židé zapomínají na svou bázeň před Hospodinem. Vyměňují ji za bázeň před Mojžíšem. Již necítí zdravou bázeň přibližovat se k Hospodinu, dnes se bojí přiblížit se k Mojžíšovi. Zvláštní věc, nepřehlédněme to v textu. Druhá reakce, kterou nám pisatel uchovává. Židé patřili, hleděli, zírali na Mojžíšovu kůži, na jeho tvář, jak svítí. Všimněme si pozorně, jak to autor líčí, čemu židé věnují svou pozornost: Né oné Hospodinově záři samotné, ale kůži a tváři. Mojžíšově kůži a tváři.

To, co jsme si teď uvědomili v předchozích dvou odstavcích, je velmi důkežité, klíčové.Židé dnes mění zdravou bázeň před Hospodinem za bázeň před Mojžíšem. Již nestojí v údivu před Hospodinovou mocí a jeho činy, teď se podivují nad Mojžíšem. Již se nechtějí učit z Hospodinových úst, touží, aby je Mojžíš vyučoval. Věnují pozornost tomu, co je pomíjivé. Mojžíšovi. A cíl této pozornosti, spočívá ve smrti. Bůh vyznává svou žárlivou lásku. Tento nesprávný postoj vede do záhuby. Protože Mojžíš, byť mu svítí tvář, je stále pouhým nástrojem v Hospodinově ruce. Nedokonalým nástrojem, chybujícím. V lidské díle mu chybí moudrost, celkový rozhled. Kdyby se lid nechal vyučovat Mojžíšem (a ne Hospodinem SKRZE Mojžíše), skončilo by to katastrofou.

To vše si uvědomuje i Mojžíš. A proto si dává na tvář závoj, aby zakryl zář vycházející z jeho kůže. Která jen a pouze rozptyluje pozornosti židovského lidu a odvádí jej od Hospodina. Všimněme si teď druhé klíčové a důležité skutečnosti: Když Mojžíš hovoří s Hospodinem, když se obrací k Hospodinu, když s Ním tráví svůj čas, když se nechává Jím učit, tak závoj odkládá. Když však je mezi svými spolubratřmi, když s nimi tráví svůj čas, když je soudí a učí, tak si svou tvář závojem zahaluje.

Mojžíšův závoj se tedy stává ztělesněním srdce Židů. Jejich neochoty a nechuti nechat se vyučovat a vést Hospodinem a jejich tendence hledat si lidské učitele a lidské vůdce. Zavírat oči před tím, co je nepomijítelné, a věnovat pozornost tomu, co pomíjí. Zabývat se tím, co pomíjí. Co končí spolu s jejich životem. Co nepřežije jejich smrt. To je vlastní břicho, vlastní prospěch, honba za adrenalinem, za zážitky, urvat co je možno urvat. A tak dále a tak dále.

Vážený čtenáři. Je i naše srdce zahaleno Mojžíšovým závojem? Který zakrývá náš zrak před věcmi, které nepomíjí, a odhaluje nám jenom to, co pomíjí? Ano. Bible říká, že každý člověk má takovýto závoj ve své srci. Jedinně ve chvílích, kdy se obrací k Hospodinu, kdy se obrací k Ježíši Kristu, kdy Jeho uznává za svého Pána, krále a Spasitele, když se od Něho nechává vést a poučovat, jenom tehdy svůj závoj jako Mojžíš odkládá. Ale o tom zase, dá - li Pán, v některém z příštích článků...

Bůh Vám požehnej dnešní večer!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře