I Jako když voda tiší oheň

4. březen 2010 | 21.48 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Jako když voda tiší oheň. Tam, kde před chvílí plápolaly plameny, tam v okamžiku druhém jenom pára zasyčí a odnáší pryč emoce.

"Kníže Václav!"

Toto zvolání se nese Tetínským hradištěm. Z úst do úst. Válečníci, kteří jej zaslechnou, přestávají bojovat, sklání meče, kopí, zbraně. Středem vojáku projíždí jezdec, nesoucí si na vznešeném, silném, ryzákovi, mládenec sotva čtrnáctiletý, prostovlasý, dlouhá kštice padající k ramenům, s tváří lunou ozářenou.

"Kníže Václav!"

Chlapec jede krokem, rozhlížeje se okolo. Boj všude ustává, teď začíná chvíle hlubokého ticha. Přijíždí k dvorci patřící Ludmile, odkud mu vycházejí vstříc dva muži. Mládenec se zastaví. Oba muži vyskočí na své koně, jeden z nich kopne zvíře do slabin, zběsile ujíždí pryč. Druhý se přiblíží až těsně k vladařovi a vyzývavě se mu podívá do očí. Dlouze. Výsměšně. Pak ruka držící uzdu sebou trhne, náramek ve tvaru hada požírající svou kořist se krátce zaleskne v měsíčním svitu, ozve se mlaskavý zvuk. I druhý muž opouští místo činu, důstojně, objížděje mladíka tak blízko, že chlapcův ryzák musel úkrokem ustoupit.

Pak Václav z koně seskočí, vejde do budovy, vejde do komnat své babičky. Kněžnu Ludmilu nachází uškrcenou, na zemi zkroucenou. Ani kapka její krve nepotřísnila podlahu. Václav si k jejímu tělu přikleká, jemně se dotýká zhasnutých očích. Sklání se, slzy však mrtvou nevzbudí.

Po noci přichází den, po luně slunce. Ticho střídá trylkování ptáčků. Z budovy vychází kníže, v náručí drže Ludmilino tělo. Nese jej přes nádvoří, kolem mrtvých bojovníků, němých svědků předešlého večera. Nese ji až před místní dřevěný kostel. Pokládá kněžnu na zem, přijímá z rukou Podivenových lopatu, krumpáč. Pak spolu pravidelnými údery vyzívají zemi na souboj. Než oba dokončí, co si usmysleli, místní družiníci již přinášejí rakev a s láskou ukládají Ludmilu na poslední lože. Kněz Pavel olejem udílí svátost posledního pomazání.

Pak se rakev spouští do hrobu. Prach se vrací do prachu, ze kterého byl vzat. Mezi přihlížejími je i Svatopluk. Jeho tvář zdobí nový, hluboký šrám, jeho oděv, zakrvavený, hovoří o jeho statečnosti uplynulé noci. Zbytečné. Teď si vyčítá. Mnoho věcí. Od vpuštění kupců přes nízkou ostražitost až po průběh boje. Po obřadu sedá na koně a ujíždí pryč. Kam? Nikdo neví.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře