VBBII: Našel jste, co jste o samotě hledal?

20. březen 2011 | 21.19 |

1.díl 1.části     1.díl 2.části    Předchozí díl    Příští díl

Mladík v černém plášti čeká, až kněz doslouží mši. Sedí v lavici v poslední řadě, pečlivě a se zájmem poslouchá kázání. Hlavu má svěšenou, nelze mu vidět do tváře. K přijímání nepřistoupí, leč jakoby prohloužen v rozjímání si slavnostní chvíle ani nevšímá.

Konečně přichází chvíle, kdy kaplan požehná shromáždění a to se začíná rozcházet. Mladík vstane a spěchá za duchovním, který odchází převléknout se do zákulisí. Do cesty se však mládenci postaví dva vojáci. Když jim však ukáže prsten, který má na prstu pravé ruky, strážci se ukloní a nechají chlapce projít. Ten pak přistoupí ke dveřím vedoucí do sakristie a tiše na ně zaklepe. Ze vnitř se ozve hlas zvoucí jej dál, návštěvník tedy vezme za kliku a vstoupí do místnosti.

Tam se vrhá kaplanovi k nohám a políbí mu jeho prsten:

"Otče Pavle"

Kaplan jej ihned poznává:

"Pane kníže, můj synu, vstaňte, nehodí se, aby vládce země klečel před... před svým služebníkem... Usedněte ke stolu, omlouvám se, nemám tu nic napití. Jenom se převleču a pak spolu můžeme zajít do fary."

Václav se tedy posadí na nabízenou židli a kaplan ze sebe začíná svlékat bohoslužebné roucho. Pod ním má své civilní oblečení.

"Našel jste o samotě, co jste hledal?"

"Myslíte odpuštění?"

"Ano, synu..."

"Našel i nenašel... Odpuštění není věc, která se válí po zemi, abych jej mohl nalézt, ani samozřejmost, kterou mohu přijmout jako... jako rozhřešení..."

"Ne?"

"Nechápejte mne špatně, otče, jistě, že uznávám svátost zpovědní..."

"Ale?"

"Přišel jsem na to, že čistota svědomí je v neustále lítosti, upřímné lítosti, vědomí své viny, své hříšnosti. Musí mi být špatně z toho, co jsem učinil, z toho, kdo a co jsem. Změnit absolutně náhled na sebe sama, na své činy. Že nesmím zapomenout na to, co jsem spáchal, protože když zapomenu, zhřeším znovu a znovu..."

"Myslíš si tedy, že život křesťana spočívá v neustálém sebeobviňování se? Kde se pak ztratí radost z odpuštění vin, ze spasení?"

"Víte, to asi nepochopí někdo, kdo nestrávil o samotě dlouhé měsíce. Radost z odpuštění a ze spasení je právě v té lítosti, pramení z ní... Člověk pláče, brečí, z hnusu nad sebou, ale zároveň z radosti nad Bohem, nad Jeho Láskou, Velikostí. A pak slyšet to, co uslyšel celník, že odchází očištěn ze svých vin..."

Teď se Václav zarazí: "Není to kacířství?"

Pavel se usměje: "Není, když to zůstane mezi námi jako zpovědní tajemství..."

"Pavle?"

"No?"

"Vrať se se mnou do Prahy... Potřebuji tě tam..."

"Rozkazujete mi?"

"Ne, žádám..."

"Pane, musíte mi to přikázat, jinak neodejdu...Neboť oni... Oni, mne potřebují..."

"Zůstávejte v pokoře, otče Pavle, každý jsme nahraditelný..."

"To ano, ale kdo přijde na moje místo?"

"Mladý Krastěj, můj spolužák z Budče, slyšel jsi již o něm?"

"Hm... Pane, jistě je talentovaný, ale potřeboval by ještě studovat... Nejenom Písmo, ale i život..."

"Jediný je Náš Učitel, kaplane Pavle..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře