XXXII: Tvrdost knížecí pěsti

23. leden 2010 | 09.24 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

"Co si to odvažuješ říci? Mne, do očí?"
Vratislav, ne zrovna střízlivý, křičí na svoji dceru, asi desetiletou Přibyslavu. Každý pohled na ní knížete bolí. Snad žádné z jeho dětí není tak podobné na Drahomíru, jako právě Přibyslava. A to nejenom krasou tváře, ale i nezkrotnou, odvážnou, povahou. I teď se dívá otci zpřímá do očí.
"Nevezmu si jej! vždyť je mu skoro padesát, malý, tlustý a plešatý..."
Ve skutečnosti však ženich ještě neoslavil čtyřicítku, a ve srovnání s přerostlými přemyslovci se všichni ostatní zdají nevysocí. Pravda, už se začiná kulatit, sice ne moc vyrazně a ta pleš, pomluva... 
"Není tvá věc vybírat si ženicha, rozumíš? Vezmeš si toho, koho ti určím!"
"Nikdy!"
Knížecí pěst dopadá na tvář mladé kněžny. A ještě jedna rána. Malý Boleslav, který je nechtěným svědkem události, vykřikne a vyběhne. Stále za sebou slyší rány a i prosby a volání o pomoc své setřičky, která mu zde, v odloučení od matky, hodně nahrazuje její péči. A teď? Teď je v nebezpečí.
Vyběhne z místnosti a bere si to rovnou do Václavové komnaty. Dobře ví, že tam, jako každý večer tuto dobu, najde svého bratra.
Václav právě odkláda husí brk a čte si latinsky, co si opsal z jednoho vzácného kodexu na drahý pegamen:
Más li mne tedy za společníka, přijmi ho jako mne, jestliže ti nějak uškodil nebo ti něco dluží, připiš to na můj účet. Já, Pavel, jsem napsal vlastní rukou: já ti to zaplatím. Abych ti neřekl, že mi dlužíš sám sebe.
Tohle místo Václava oslovuje, mluví k něm. Bohem inspirovaný apoštol Pavel se v tomto biblickém místě přimlouvá za nějakého uprchlého otroka, kterého ve vězění obrátil na víru. Teď jej posílá k původnímu majiteli, Flemonovi, člověku, kterého dobře zná.

Ten otrok podle zákona propadl smrti. Byl jenom věcí, neměl právo utéci. Jeho život mu nepatřil, vlastnil jej jeho pozemský pán. Svým útěkem mu způsobil škodu. Zde však Pavel tomuto svému příteli připomíná: Jestliže tobě patří otrokův vezdejší život, drahý Filemone, pak o to více mne patří tvůj věčný život v blízkosti Kristově, neboť jsem to byl já, Pavel, kdo tě ke Kristu přivedl. Jestliže bys tedy chtěl uplatňovat své právo na uprchlém, vzpomeň si na právo mé vůči tobě.

Uprostřed rozjímání ho vyruší Boleslav. Už ze síně jej slyší volat: Václave, Václave!
"Co se děje?"
"Pojď, nebo on ji zabije..."
"Kdo, koho?"
"Otec Přibyslavu..."
"Neboj se Boleslave, to se vyřeší"
Václav se ihned zvedá a spěchá do místnosti, ze které Boleslav utekl. Nalézá svou sestru schoulenou v rohu a knížete Vratislava sklánící se nad ní. Jeho napřažené pěsti jasně prozrazují vladařovy úmysly.
"Dost už!"
Václav přistupuje k Přibyslavě a přikrývá ji svým pláštěm. Toto staré mezinárodní gesto znamená, že ji přebírá pod svou ochranu.
"Stavíš se proti mne, synu?"
Vratislav si Václava přeměřuje pohledem. Střízlivost se mu snad pomalu vrací.
"Nikoliv otče, jen mezi tvůj hněv a Přibyslavu..."
"Co máš proti mému hněvu? Nejsi můj syn a ona není má dcera? Neni snad psáno: Cti otce svého a matku svou?"
"Nemám nic proti němu, můj otče, jen nechť raději tvůj hněv dopadne na mne, než na ni. Ona je slabá dívka, neunese tvůj trest..."
"Zato ty silný muž, ano? Mléko ti teče po bradě..."
Kníže si přehraje své dnešní chování. Ano, alkohol, avšak může to na něj svádět? Od té doby, co naposledy viděl Drahomíru, s ním není řeč. Řeší to špatným způsobe,. Zastydí se za své jednání.
"Postarej se o svou sestru, synu. Pak přijdi za mnou, čekám tě za půl hodiny..."
Vratislav opustí místnost. Sourozenci zůstavají sami. Přibyslava se s pláčem schoulí do kněžicovi náruče. Ten ji opatrně vezme a zanese ji do její ložnice, jemně ji položí na postel a lehne si k ní.
"Už je dobře, sestřičko, už je dobře..."
"Nevezmu si jej..."
"Za koho se máš vdát?"
"Za knížete Radslava..."
Václav ihned pochopí Vratislavovu myšlenku. Také slyšel o ovdovění význmného souseda. Pro veletoče, které ještě čekají na pražský knížecí dvůr, Vratislav potřebuje zajistit mír s Radslavem. Kouřimští jsou odvěcí bavorští spojenci a mít je v zádech společně s Libickým Hořiborem nemusí být příjemné. A potom, na pověstech o Radslavovím zájmu o Drahomíru může být něco pravdy. Ačkoliv pravděpodobně nejde o zájem milostný, přesto, Přibyslava je mladinká a bude stále krásnější a krásnější, podobnější své matce. Roky, které předají dívence na půvabu, naopak připraví Drahomíru o její lesk. Vratislavovi na tom sňatku hodně záleží, může tím zabít několik much jednou ranou...
"Přibyslavo, nechci ti lhát. Tento sňatek je pro otce nezbytný, on na něm bude trvat. Pokusím se však ho přesvědčit, aby pro tvé mládí počkal a zatím nabídl Kouřimskému zasnoubení. A pak, vše je v rukou Boží, může se stát všelicos..."
"Neodcházej prosím..."
"Neboj, jsem u tebe..."
Václav počká u Přibyslavi, dokud neusne. Pak zfoukne svíčku a vydá se za svým otcem, který naň stále čeká v hodovní síni...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře