Učení na hoře: O odpuštění...

3. srpen 2010 | 18.48 |

Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. (Mt 6, 15n)...

Tato Slova vyslovil Ježíš ihned po poslední prosbě modlitby Otčenáš. V podstatě jedním dechem. Hned jak domluvil slova modlitby, vrátil se k předposlední prosbě, aby ji dvakrát podtrhnul a vložil k ní veliký červený vykřičník. A k němu tento tvrdý výrok. Zde můžeme vidět, jak velkou důležitost dává Ježíš odpuštění. Tato myšlenka závistlosti naši ochoty odpouštět druhým jejich provinění proti nám k ochotě Boží odpustit nám naše hříchy se line jako červená nit celým evangeliem. Proto se i my, v krátkém čase podruhé, zamysleme nad tímto veledůležitým tématem.

 Dovedete si, vážení čtenáři, vůbec představit svět bez odpuštění? Že by nám sebevětší hloupost naprosto každý člověk vyčítal celý život? Já osobně si to představit nedovedu. Z této představy mrazí. Je patrné, že odpuštění tvoří důležitou součást každého člověka, ať věřícího, či nevěřícího. Hlavně odpuštění, co mají druzí za zlé vůči nám, že? Odpustit to, co my máme vůči druhým, to už nám tak důležité nepřipadá. Ale Kristus říká, abychom se nemýlíli.V podstatě totiž na tom závisí naše spasení. To neříkám já, ale právě Spasitel Světa. Ten, který pro naše hříchy umíral. Tedy ten, kdo je v této otázce největší odborná kapacita a autorita.

No jo, ale mluvíme všichni o tom samém? Anebo se nám do jednoho pojmu, pojmu "odpuštění", vkrádají vlastní, subjektivní představy? Co to vlastně je, odpuštění? Jak zní jeho "vědecká" definice? Podívejme se do bible, tam to všechno je...

Evangelium Jana, 8. kapitola, nám zanéchává následující příběh.Jednou za Ježíšem přivedl dav vedený Kristovými oponenty - farizey a zákoníky - ženu přistiženou při cizoložství. Starší se Jej zeptali:Mistře, tato žena byla přistižena při cizoložství. Mojžíš nám přikazuje takovéto kamenovat. Co říkáš ty? Chtěli si Jej totiž otestovat, aby si mohli připravit žalobu na Něj žalobu. Pán Ježíš se na ženu s láskou podíval a řekl jí: Ženo, buď dobré mysli. Nikdo z nás se na tebe nezlobí a všichni ti odpouštíme tvůj přečin. Avšak, jak víš, zákon je zákon. A ten hovoří jasně. Musíme pospolitost chránit před takovými, jako jsi ty. Jak by dopadl Vyvolený lid, kdyby si každý spal s každým tak, jak by sám chtěl? Připrav se, dneska zemřeš ukamenováním. Chtěla by ses vyzpovídat? Ano pane, odpověděla. Ježíš se na ní usmál, pak se obrátil ke starším: Nechte tu ženu, aby se mi vyzpovídala.

Zatím sežeňte od římanů povolení a předveďte svědky, ti nechť první po ní hodí kamenem. Pak ji společně všichni ukamenujte...  

Počkat! Tady mi něco nehraje! Je to skutečně ten příběh? Zkontrolujme si to společně. Nějak mi to tu neštumpuje. Že by Kristus nechal ženu v rukou krvežíznivého davu, aby ji zabili? Odpouštíme ti, ale přesto tě ukamenujeme? To se mi nějak nezdá... A co Vám, vážený čtenáři?

Jistě, bible tuto událost popisuje úplně jinak. Ježíš takto nejednal. Naopak, řekl těm starším: Kdo jsi bez hříchu, první hoď po ní kamenem! Ježíš prostě jedná jinak, výše uvedený popis neodpovídá Kristovu duchu tak, jak jej známe. Ale, nepostupujeme někdy také tak?

 Odpuštění je často pro nás jenom slovo, které tak lehce vypouštíme z úst. A často naše skutky, naše pocity a emoce, nás pak usvědčují ze lži. Často slýcháváme věty typu: Odpouštím ti, ale už tě nikdy nechci vidět! Odpouštím ti, ale škodu mi zaplatíš! Odpouštím ti, ale tu žalobu na tebe, tu neztáhnu! Odpouštím ti, ale hněvám se na tebe, mračím se na tebe, nemluvím s tebou, nedám ti už šanci... Odpouštíme ti, ale vyzpovídej se, protože tě oběsíme...

Obdobnou větu zaslechl jeden kazatel v jednom rozhovoru: Omlouvám se Vám za svůj čin, ale nelituji toho...

Podobnou situaci zahrnul  do svého románu "Tři mušketýři" i slavný Alexandr Dumas. Na samém konci knihy  tři mušketýři dopadnou hlavní intrikánku, mylady de Winter, a zinscenují takový malý soukromý proces. Všechni ji odpouští její zločiny a hříchy. Avšak přesto je odevzdávají najmutému katu, aby ji připravil o hlavu.

Ježíš Kristus nám dnes však říká: Jak chceš, aby Bůh odpustil tobě, tak ty odpoušti svým viníkům.Jak chceme, aby nám Bůh odpustil? Tím samým způsobem? Ano, tvé hříchy ti odpouštím, ale přesto půjdeš do pekla? Ano, tvou vinu mažu, ale přesto tě zabiji? Vidíme, že když takovéto odpuštěnípadne na naši hlavu, již tak příjemné není. A vážený čtenáři: Podle Bible jsme odsouzeni všichni. Ježíš v dnes připomenutém slavním příběhu mezi řádky říká: Kdo hodí kámen po této ženě, házi jej sám sobě k odsouzení!

Tuto věc si ještě, dá - li Pán, probereme hlouběji a opětovněji, až budeme společně probírat sedmou kapitolu.Ano, opět a zase. Tak nějak asi zde často píšu o tom samém. Ale nevadí, opakování jest matkou moudrosti. Dnes večer se zde, na tomto místě, rozloučíme.

Bůh Vám požehnej čtení těchto řádků!

Poznámky: Tímto článkem rozhodně nemíním umenšovat psychickou bolest například obětí závažných  násilných trestných činů. Jistě jsou situace, kdy je zdravé říci někomu: Nechci tě - po nějakou (neurčitou) dobu -  vidět, ublížil jsi mi. Ale i takováto psychocká bolest- psychologové nechť potvrdí - není v pořádku, může zničit život a je potřeba pracovat na jejím odstranění - na odpuštění. Jistě, jedná se o dlouhodobý proces, jako každé uzdravování, když Bůh nezasáhne zázrakem. Je třeba postupovat pomalu a postupně, citlivě, nezastavovat se na cestě za odpuštěním, ale jít stále dále. A třeba si i přiznat svou neschopnost odpustit, vyznávat ji Bohu a volat k Němu pro sílu k odpuštění. Nesmířit se se současným stavem, ale stále v sobě živit motivaci změnit svůj postoj. Více i zde.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře