X Rozmluva s vrahem...

8. únor 2010 | 20.41 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Vězeň si prohlíží místnost, do které je právě přiveden.

Není moc velká, přesto na něho dělá dojem bohatství a moci. Připomíná mu pokoj z noci, na kterou touží zapomenout. Tvář a plno krve patřící k té události však ze svých vzpomínek nevymaže. Dokud jej nepověsí.

Za stolem sedí chlapec, ještě mladší, než on. Možná třináct, možná čtrnáct. Ale přes jeho mládí jde z něj cítit síla, rozhodnost, autorita. Poznává jej. Zahlédl jej na soudu, teda, na jeho počátku. Neboť sotva jednání bylo zahájeno, chlapec se zvedl, omluvil se, že je mu nevolno a přikázal, aby pokračovali bez něj.

Teď mu hoch pokyne: "Posaď se..."

Vězeň nejistě poslechne příkaz a usedne ke stolu. Pak jeho hostitel přikáže přinést jídlo. Otroci pokládají na stůl vybrané lahůdky, pečeně ze selat, cizokrajné ovoce, víno. Ani jedno z toho v životě neviděl.

"Nechte nás o samotě," rozkazuje jinoch.

"Milosti, je to vrah, vladyka Gommon přikázal, že..."

"Neslyšel jsi?"

Zbrojnoš se ukloní a společně s číšníky opustí místnost.

Mládenec v čele stolu se usměje, zalesknou se mu oči.

"Pojez, cokoliv je ti milé... Hle, víno, je dovezené. Ale mám v úmyslu na svazích Prahy vysadit vinohrad, nemůžeme zneužívat laskavosti řezenských mnichů ze svatojimramského kláštera..."

Vrah se dívá do země. Přemýšlí, co ten chlapec asi zamýšlí. Chce se snad pobavit na jeho účet? Vzbudit v něm lítost, hlad po životě a tím mu ztížit odchod ze světa? Proč vlastně jeho popravu oddálili? Prý na přání knížete Václava. Takové okolky mocní nemívají. On již vlastně nežije. S pozemským bytím se rozloučil, když usedl na postel, na které měla být zneuctěna jeho milá. Ani jej nepřekvapilo, že ho zbrojnoši hned nezabili, když jeho čin prozradil nový den. Místo toho byl poslán zde, do Prahy, pod knížecí soud. Podle synů zavražděného si totiž jejich otec svým významem, mocí a věrnou službou zaslouží, aby zločin na něm odsoudil samotný panovník.

"Jmenuji se Václav," pokračuje jeho hostitel, "říkají mi kníže, ale ve skutečnosti panuje má matka. Anebo možná jiní skrze ní. Zatím. "

Kníže se odmlčí. Nechává prostor vězňovi, aby se vyjádřil, ten však sedí mlčky. A tak se Václav znovu promluví:

"Soud mé matky tě posílá na smrt, rád bych věděl, za co..."

Host stále nereaguje.

"Tím, že budeš mlčet, si nepomůžeš..."

"Kdyby jste zůstal na soudu o chvíli déle, všechno by jste se dozvěděl..."

"Já to však chci slyšet tady a teď, ne na soudu..."

"Co si ode mne žádate? Myslíte si, že se vám budu plazit u nohou a škemrat o milost?"

"Já nejsem ten, koho by jsi měl prosit za odpuštění..."

"Tak koho jiného? Nevšiml jsem si, že by vladyku někdo oplakával. Spíše naopak, mnozí jsou rádi, že ten tyran je konečně mrtev. Věřím, že lidé, kteří jej poznali tak dobře, jako já, mi v duchu děkují, neproklínají..."

"A co Bůh, ten tě také chválí?"

Vězeň se zarazí. Pak se ušklíbne a řekne:

"Ten mně na něj poslal. Boží hněv dopadl na jeho hlavu..."

"Myslíš si tedy, že si Bůh přál jeho smrt?"

"Ano!"

"Copak Bůh, kdyby chtěl, by nemohl sám zastavit srdce vladyky Žizaně? Copak Jeho Ruka je krátká k ochránění tvé milé? Ježíš nám v evangeliích říká, jak chce, abychom jednali. Myslíš si, že by tedy On, jenž kázal lásku k nepřátelům, vyslal tebe, abys zavraždil? Tvůj čin vyvěral z nevíry, z nedůvěry Bohu..."

Václavova slova dopadají na duši vězně, věřícího, prostého křesťana 10 století a obrací jej. Mladík poznává svůj hřích, chápe, že se smrtelně provinil proti Bohu. V jeho očích se začínají lesknout slzy.

"Ale tvůj zločin není jenom hříchem tvým, ale i mým," pokračuje Václav. "Nás, knížata, vladyky, hodnostáře, mocné tohoto světa Bůh nevolá k tomu, abychom druhé zneužívali, vykořisťovali, drali z nich dávky, břemena, roboty, ale abychom jim sloužili, chránili je, milovali. Ty ses provinil tím, že jsi svévolně vzal spravedlnost do vlastních rukou, já, jenž jsem byl povolán k ochraně práva, tím, že ses zde, na zemi, neměl na koho obrátit. Ne, já nechci, abys byl popraven..."

Vrah se překvapeně podívá na kněžice. Tohle zní v jeho uších velmi nečekaně. Poznává, že budoucí panovník hovoří z hlubin svého srdce. Nejedná se o nějakou pózu, ne. Jedná se o světlo ve tmě, novinku, kterou Bůh přináší skrze vladaře. Odsouzenec není schopen slova.

"Zítra se vracíme na Tetín. Tebe tam pošlu ještě dnes v noci. Poskytnu ti novou identitu. Mí mužové našli dneska ráno mrtvolu muže, není ti sice moc podobný, ale pověsíme ho místo tebe, v šatech, ve kterých jsi spáchal svůj čin. Tebe pak usadím v jedné vsi u Tetína. Budeš v ní žít jako nový člověk, budeš v ní pracovat, budeš v ní sloužit, budeš v ní milovat. Nikdo z vesničanů nebude vědět, kdo jsi. Každý týden v neděli se však ukážeš na Tetíně v tamějším kostele místnímu kaplanovi, jmenuje se Pavel. Každou neděli se mu vyzpovídáš, o svém týdnu, o tom, co jsi činil. Běda však, jestli vynecháš... "

Osvobozený mladík se vrhá k Václavovi na kolena, s úmyslem políbit mu z vděčností ruku. Václav ji však odtáhne:

"Chraň se toho, příteli, jen před Bohem poklekni, jen jemu buď vděčný. Vždyť já jen plním jeho přikazy. Několik svých lidí jsem poslal, aby našli a přivezli tvou ženu. Nechci vás rozdělit, neboť vás spojil Bůh..."

Teď se Václav odmlčí a zasní...

"Třeba jednou budu potřebovat tvoji pomoc. Kdyby jsi se měl kam obrátit o pomoc, nestalo by se to. Mohli bychom třeba na toho vladyku společně nachystat past, nachytat ho při činu, tím ochránit tvoji milou a tvou duši... Vlastně i duši vladykovou, tvé milé a... A mou..."

Pak Václav prohlédne hostovi do očí:

"Jak se vlastně jmenuješ?"

"Říkají mi Podiven, milosti..."

Za pár dnů přinesou Václavovi vojáci smůtnou zprávu. Podivenova milá nežije, vzala si život, když zaslechla, co se stalo. Nevěřila, že se vrátí, živý a zdraví, vše si kladla za vinu. V nestřežené chvíli utekla do lesů a tam se oběsila.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře