Dozorci neklepají...

12. březen 2010 | 09.08 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Ozývá se tiché klepání.

Drahomíra se ušklíbne. Takové ohledy, zde, ve vězení. No, vězení. Obyčejná místnost, která mohla stejně dobře sloužit pro ubytování pocestných. Vytápěná, suchá, s pohodlnou postelí. Jen řetěz spojující Drahomířinu nohu se stěnou omezuje kněžnino pohodlí. Řetěz, od kterého klíč má pouze velitel Budečské osady, vladyka Ctirad.

Klepání se opakuje. Ani teď Drahomíra neodpovídá. Leží na posteli, dívá se do zdi, celé dny. Silný nával na její duši. Ne že by bývala pořád jen sama. Přicházejí zde služebné, vždy pod bedlivým dozorem vojáků, přinášejí jídlo, čisté oblečení, otop. Čas od času dokonce může i na procházku, leč jen uvnitř osady a v doprovodu župana, který ji vždy dvorně nabízí rámě. Však co, jsou vlastně staří známí.

Konečně se dveře otevírají. Vstupuje kněz Učen, odkašle si, pozdraví:

"Neruším Vás? Klepal jsem, ale neslyšela jste..."

"Dozorci neklepají, nebylo třeba slyšet."

Učen se začervená:

"Nepřicházím jako dozorce..."

Až teď se na něj Drahomíra podívá:

"Ale jako kdo? Jako ucho mého milujícího syna?"

Učen v duchu zakleje. Nevděčné poslání. Ale pak se zastydí. Jak to říkal Pán? Byl jsem ve vězení a nenavštívili jste mne. Kněžna je zde již čtvrtý měsíc a kde byl on? Nebýt knížecího rozkazu, nepřišel by.

"Ano, posílá mne nejjasnější kníže..."

"Aby jste se mne poptal, jak se mi daří, zda-li mi něco nechybí?"

Učen se ztěžka nadechne:

"Mám se vás zeptat na vraždu, milostivá paní. Ale zaručuji vám, že náš rozhovor je přísně důvěrný..."

"Chcete říci, že se Václav nedozví nic, co tu povím? Tak nač přicházíte?"

"Kníže si dělá starosti o vaši duši, milostivá paní..."

Drahomíra se zasměje:

"O mou duši? Hodný chlapeček... Muži se většinou starají o mé tělo, důstojný pane, ale to je asi tou výchovou... Máte v tom prsty, ne? Můžete být hrdý! Na knížete v mnišské kutné!"

"Jste k němu nespravedlivá..."

"Ano? A co on? Copak mne zde nedrží? Copak mne aspoň jednou navštívil, po celou tu dobu, co jsem zde? Neobtěžoval se... Vyřiďte mu, ať se přijde zeptat osobně..."

"On zde byl..." Učen skoro šeptá.

"Ano?"

"Ano. Stál za těmito dveřmi, měl ruku na klice. Ale nevešel...Nemohl, uviděl před sebou uškrcenou Ludmilu... Často se mu tento obraz zjevuje..."

Drahomíra se rozesměje. Vesele. Učenovi ztuhne krev v žilách. A Drahomířin smích nekončí, ani po minutě, ani po deseti. Každá Učenovi trvá věčnost. Nakonec kněz usoudí, že rozhovor nemá smysl, otočí se a odchází.

"Počkejte!"

Učen se obrátí a zvedne obočí:

"Ano prosím?"

"Požádejte, prosím, abych mohla vidět své děti..."

"Vynasnažím se, milosti."

Učen se dvorně ukloní a opustí místnost. Drahomíra se vrhne na postel. Pláče. Nechme ji teď o samotě...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře