V bázni Boží II. část: Václav, 1. díl...

3. říjen 2010 | 20.37 |

Tittle   První díl první části Předchozí díl    Příští díl

"Proč je jich tak málo?"

Radslav stojí na vyvýšenině a pozoruje vesničku v údolí, kterou obsadil Václav se svou družinou. Pozoruje, jak někteří vojáci cvičí šerm, jiní lukostřelbu, další družiníci stojí na stráži.

"Třeba se ukrývají v těch staveních?"

"Né Hněvso, mí zvědové mi potvrdili, že jich není více jak třicet..."

"Buď nás Tichan podcenil, anebo je to past..."

"Tichan, Hněvso, nikdy nikoho nepodceňuje, to víš ty sám nejlépe..."

Radslav se zamýšlí. Obrací se k vesničanovi:

"Říkáš, že nikomu neublížili?"

"Ano milosti. Jen nás, muže, vyhnali, abychom Vám přišli říct, že kníže Václav vpadl do Vaši země. Naše ženy a děti zavřeli ve staveních a..."

Vesničan zaváhá, což Radslava zaujme: "A?"

"Ten chlapec, co jim velel, mi řekl, že se nemusíme bát, ani o naše ženy, ani o naše děti, ani o naše hospodářství. Ve jménu Božího syna ti slibuji, pověděl ten hoch, že jim neublížíme a ani nezpůsobíme žádnou škodu..."

"Řekl: Ve jménu Božího Syna?"

"Ano Milosti.

.."

Radslav zbledne a ruce se mu roztřesou, Hněvsa si odplivne.

"Hněvso, ty znáš Tichana lépe než já. Řekni mi, proč si vybral zrovna tuto vesnici, když je na ní tak dobrý výhled? Proč neobsadil tento kopec? Podcenění, léčka? Anebo nějaký skrytý vzkaz?"

"Třeba tam Tichan ani není..."

"Třeba né..."

Radslav se odmlčí. Ale démon v jeho hlavě opět zvýšuje hlasitost svého nepřetržitého šepotání: "Co chceš udělat? Nedělejto, je to past, je to past, je to past..."

Radslav zavře oči, párkrát se bouchne do hlavy. Démonův hlas mu stále našeptává. No našeptává, už docela kříčí, volá, ječí: "Je to past, je to past..." Stále dokola ta samá slova...

Radslav se opět vzchopí. Za ty léta se už více méně naučil svého démona neposlouchat. Už pochopil, že poslední dobou skoro nikdy nemá pravdu. Obrací se opět k Hněvsovi:

"Jestli zde nemáme co do činění s Tichanem, pak je to akce toho kluka. Chápeš? On musí vědět, že nad ní máme obrovskou převahu. Sedminásobnou, možná desetinásobnou.V podstatě se nám dobrovolně vydává do rukou. Proč to dělá?"

"Nevím," odpovídá Hněvsa, "je to blázen..."

"Já také nevím, ale osobně si neodvažuji nikoho nazvat bláznem. Víš co, pojedu se ho zeptat. Sám. Leda s tvým doprovodem..."

"Sám?"

"Ano, on se mi vydává do rukou, teď je zase řada na mne, abych mu oplatil stejnou mincí. Pojedeš se mnou?"

"Nelíbí se mi to, ale nenechám tě o samotě. Dej aspoň vědět našim mužům, že jestliže se nevrátíme do určitého okamžiku, ať zaútočí a roznesou je na kopytech..."

"Dobrá, jak myslíš."

Povzbudí koně a pomalu se z kopce vydávají směrem k vesnici. Stráže je zaregistrují a vyvolají poplach. Václavovi muži na povel přestávají cvičit a zaujímají bojové postavení. Nakonec z vesnice vyjednou tři jezdci, vstříc Radslavovi. Setkávají se asi na půl cesty.

Radslav poznává Václava i Mstinu, třetí jezdec je klučina ještě mladší než Václav. Ale pohled na jeho tvář Radslava zabolí. Případá mu podobná Drahomíře, jako vejce vejci, respektivě, syn matce.

"Co mně a tobě, Václave? Přišel jsi mne snad zahubit?"

Radslav svou otázku oslazuje ironijí. Jednak cituje evangelia, jednak naráží na nepočetnost družiny, která jej doprovází...

"Dost bylo mrtvých, Radslave," odpovídá Václav, "dost bylo mrtvých. Dost bylo bojů. Země volá po míru. Pojďme rozhodnout náš spor."

"Jak? Vyzíváš mne na souboj? Vždyť ti ještě teče mléko po bradě!"

Ani né patnáctiletý kníže pevně zavolá: "Vyzívám..."

Démon zakřičí: "Zabij jej!"

Radslav vytasí meč, zakrouží s ním nad hlavou a prohlásí: "Tak se braň chlapče."

Mstina chce zasáhnout, ale Hněvsa jej zadrží a odvádí jej stranou. Nakonec zkříží meč také.

Radslav se chápe inciativy. Útočí. Do každého úderu vkládá veškerou svou sílu. Václav ustupuje, brání se. Padá z koně. Radslav tedy seskočí a znova a znova útočí. Václav ztrácí meč, už se kryje jenom svým štítem a uhýbá pouze svou mrštností. Nakonec zakopne a svalí se na zem. Radslav se nad něj vítězoslavně postaví a...

... a rozbolí jej hlava. Pořádně. Jakoby se lebka chtěla rozevřít a mozek vyskočit. Jako tenkrát tu noc a to ráno, co démon vešel do jeho duše. Pustí meč, odhodí přilbici, chytne se za kštici a klesá na kolena. Václav vstane. Také Hněvsa se Mstinou přerušují svůj souboj.

Radslav stále klečí, naříká, oči má zaslepené. "Má hlava, má hlava..."

Václav k němu přistupuje, pokládá své ruce na Radslavovu hlavu a přikazuje: "Otevři oči... Co vidíš Radslave?"

"Vidím... Vidím světelný kříž... Vidím světelný kříž nad tvou hlavou..."

"A co slyšíš?"

"Slyším... Slyším ticho... Jenom ticho!"

Náhle se Radslav rozesměje: "Rozumíš Václave, jenom ticho!" Vyskočí na nohy a začne tancovat: "Já slyším ticho!"

Václav se zarazí: "Nerozumím..."

"Chval Pána, Václave, uzdravil mne... Tvýma rukama mne uzdravil! Halelujah!"

Opět se vrhne Václavovi k nohám: "Přijmi mne do svých služeb, pane, neboť poznávám, že tebe posílá Bůh..."

Václav ho pohladí, obejme jej: "Staniž se..."

Boleslav, Mstina i Hněvsa pozorují scénu s otevřenou pusou. První se vzpamatuje Hněvsa. Pobídne koně a ujíždí pryč. Mstina sice naznačí úmysl pronásledovat, ale Václav jej zadrží: "Nech ho jít!"

Teď i Radslav přistoupí k Mstinovi a nabídne mu svou ruku: "Mstino, pohřbeme minulost. Tys mne jednou smrtelně zranil, ale nechci to nést, já ti odpouštím. A ty mne? Odpustíš i ty mne, čím jsem se provinil proti tobě i tvým blízkým?"

Mstina zaváhá.

"Přijmi tu ruku, Mstino, když né pro své svědomí, tak na můj rozkaz."

Na Václavův pokyn tedy Mstina ruku přijímá. A pak obdrží medvědí Radslavovo. Obětí. Radslav se zasměje:

"Nestůjme tu tak a pojďme slavit. Zvu vás! Ještě štěstí Václave, že sis sebou nevzal více vojáků, takhle je mohu všechny pohostit..."

Mezitím si to Hněvsa míří do tábora ke kouřímským vojákům, kteří čekají na druhé straně kopce. Svého koně nasměruje k největšímu stanu, když k němu dorazí, seskočí z něj, vtrhne dovnitř a vrhne se Drahomíře k nohám: "Má paní..."

"Co se děje vladyko?"

"Radslav se umířil s Václavem. Musíme zmizet..."

"Usmířil-li se Radslav, pak i já to toužím učinit..."

"Má paní?"

Hněvsa se na chvíli zarazí. Drahomíra však nic neříká. A ještě jednou to zkouší: "Má paní, pojeďme, za Hořiborem, nebo Arnulfem..." Žádná odpověď. "Má paní, já vás miluji..." Drahomíra stále mlčí.

Až teď Hněvsa vstane, opustí stan. Naskočí na koně, projede táborem a uhání pryč.

Drahomíra se otočí ke své služebné: "Převleč mne, milá dívko, do černého vdovského šatu..."

"Jak poroučíte madam."

Když se po něaké době přiblíží Radslav s Václavem, Drahomíra vyjde ze stanu a jde jim naproti. Jezdci zastaví. Drahomíra přistoupí k Václavovu koni a poklekne před knížetem:

"Pane, zhřešila jsem proti tobě i proti Bohu..."

"Ženo, zasloužíš si zemřít uznáváš to?"

Drahomíra přikývne..

Václav pokračuje: "Avšak místo tebe již popravili někoho jiného. Pána Ježíše. Spravedlnosti bylo učiněno za dost, tak i já ti mohu odpustit."

Seskočí z koně, obejme matku a sevře ji do náruče: "Vrať se, mami, vrať se do církve, aby ti i Bůh mohl odpustit, čím ses provinila proti němu, jako jsem ti já odpustil. A vrať se se mnou do Prahy... Anebo tu chceš zůstat? S ním?"

"Né, můj pane, již ne...Já už nechci dál hřešit a odvádět muže své dceře. Ať se Radslav věnuje své pravé ženě..."

"Tak pojeď se mnou, do Prahy..."

**

"Co se to dneska stalo, Václave?"

Václav se na svého bratra usměje:

"Byl jsi u toho..."

"Ano, byl, ale nechápu... Radslav tě mohl zabít..."

"Vidíš, a nezabil mně."

"Aly ty jsi to věděl, už na Tetíně jsi to věděl!"

"Ne, Bolku, nevěděl jsem nic. Jenom to, že Bůh je se mnou..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře