Nebezpečí vztahu věřicích s nevěřícími...

9. květen 2010 | 17.32 |
› 

Jedna z otázek, kterou se dříve či později mladí křesťané potýkají, zvlášť ti nezadaní, spočívá ve vztahu s nevěřícími lidmi. Chodit s nevěřícími, či nechodit? Je to hřích či není? Je to správné, či nikoliv? Zkusím v tomto článku upozornit na některé nebezpečí, na které zde můžeme narazit.

Víra v Boha, důvěra Ježíši Kristu jako Pánu, působení Ducha Svatého v našem vnitru, to tvoří nejvnitřnější a nejhlubší podstatu naší existence. Jsme s tím propojeni. Nedá se oddělit náš náboženský "nedělní" život od života všedního, denodenního. Nemůžeme říci, že v tu a tu chvíli věřící jsme a v tu a tu chvíli věříci nejsme. To však nikdy nepochopí člověk, který toto nesdílí. Nemůže to pochopit, protože pochází z jiného světa. Je zrozený Jiným Duchem. Má Jiného Otce. Slouží Jinému Pánu. Který ho vede Jinou Cestou, učí ho Jiná Učení, ukazuje mu Jiný Pohled na Život. 

Tolerance ze strany nevěřícího partnera nestačí. To není otázkou tolerance a netolerance. Nevěřící partner vás totiž ve vztahu s Bohem nikdy nepodpoří. Ani prostě nemůže. Nikdy u Něj nebude Bůh na prvním místě. Naopak, vždy křesťana povede k ústupkům, ke kompromisům. Doma chceme mít každý "klid." To je přirozená potřeba každého člověka. Nelze dlouhodobě žít v domě, který je vnitřně rozdvojen. Křesťan, je - li ve vztahu s nevěřícím, pak může jít dvojí cestou: Buď věčného boje se satanem, který ovládá srdce jeho partnera, anebo rezignace, ústupkům, uzavíráním smluv se Zlem.

V životě každého křesťana musí přijít chvíle zkoušek. Chvíle, kdy bude potřebovat povzbudit ve víře v Boha, potěšit. To nevěřící partner nikdy neudělá. Nemůže. Křesťan u něho nenajde podporu, pochopení. Naopak, nevěřící partner vždy povede svého křesťana od Boha pryč. Nemusí vědomě, vědomně se bude snažit být tolerantní. Ale nevědomky. Svými postoji, svým neznovuzrozeným srdcem, které prostě patří satanovi. 

Dům, který je vnitřně rozdělený, pustne nemůže jinak. Jestliže věřící člověk, jehož srdce je Chrámem Boha živého, tam pustí nevěřícího partnera, pustí tam i pána, kterému nevěřící partner slouží. Pak bude v jednom srdci jak Kristus, tak ďábel, tak satan.Takové srdce, takový život, již nemůžeme plně odevdzat Bohu a Bůh si jej již nemůže plně použít pro Svůj Plán.

Dříve či později přijdou děti. A co pak. Shodnou se manželé, zda - li s dětmi chodit do shromáždění, či nikoliv? Jestli s nimi číst Bibli, či ne? Které dítě v osm hodin ráno půjde s maminkou do shromáždění, když s tatínkem může zůstat doma v posteli a dívat se na pohádky? Který nevěřící partner podpoří svého manžela v tom, aby společně odvedli dítě Bohu do církve?Nebude spíše podrývat snahu svého věřícího partnera? Nebude říkat něco o náročném týdnu a o tom, abychom nechali dítě pořádně vyspat a odpočinout si?

Jak bychom mohli pozvat do svého srdce, které v modlitbách plně odevzdáváme Bohu, jak bychom mohli pozvat do svého života, který ve vyznání víry plně odevzdáváme Bohu, člověka, který prostě v Boha nevěří? Jak bychom se cítili, kdyby naše děti si do našeho domu, který nám patří, pozvali člověka, který by nás ignoroval? Nevšímal? Neviděl nás? Či dokonce který by nás nenáviděl a bojoval proti nám? Byl by nám život v takovémto doměě příjemný? Vždyť je plno příkladů, které svědčí o tom, jaké peklo znamená žít pod jednou střechou se snachou či zeťem, který dělá drobné denodenní naschvály! Navštivme domovy důchodců, a tam si můžeme  vyslechnout plno smůtných příběhů.

..

Z toho všeho plyne, že osobně nedoporučuji křesťanovi vztah s nevěřícím. Neříkám, že takovýto člověk automaticky odpadne od Pána. Ale nikdy se mu už plně neodevzdá, nikdy mu nebude plným srdcem sloužit, neboť Bohu již nebude patřit celé křesťanovo srdce. Bůh se bude muset o křesťana dělit se satanem. Nezapomínejme, že manželé jsou jedno tělo. 

A i kdyby věřící ukočíroval své manželství s nevěřícím, může se stát špatným vzorem "slabším ve víře", kteří  manželství s nevěřícím nezvládnou a odpadnou.

Avšak nepíši zde o vztazích, které vznikly dávno před tím, než třeba jeden z těch dvou uvěřil. Anebo třeba druhý odpadl. Ne. V takovýchto vztazích totiž vzniká závazek, kterým se věřící zavazuje nevěřícímu. Třeba tím, jak nevěřící partner pečoval o druhého v čase nemoci, jak si zamiloval dítě, které ani není jeho, anebo se kvůli němu například vzdal své rodiny, zaměstnání a podobně. A když člověk uvěří, měli by mu být jeho závazky dvojnásobně drahé. Neboť naše závazky nejsou pouze s lidmi, ale jejich prostřednictvím se samotným Bohem.

‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. 1Kor 6, 12...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3.25 (12x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší