O dětech...

7. duben 2010 | 09.09 |

A přišli do Kafarnaum. Když byl v domě, tázal se jich: "O čem jste cestou hovořili?" Oni však mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Posadil se, zavolal Dvanáct a říká jim: "Chce–li být někdo první, bude poslední ze všech a služebník všech." A vzal dítě a postavil je doprostřed nich; pak je vzal do snáručí a řekl jim: "Kdokoli přijme jedno z takových dětí na základě mého jména, mne přijímá; a kdo by mne přijímal, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal." Marek 9, 33n

Kdo by netoužil po velkých skutcích. Kdo by netoužil změnit svět k lepšímu.  Kdo by netoužil vtisknout svou tvář do dějin.Kdo?

Jak vidíme, nebyla tato touha vzdálena ani učedníkům Pána Ježíše Krista.Jak šli do Kafarnau, tak se za zády Pánovými - i to o něčem svědčí - dohadovali, kdo z nich je největší. Kdo z nich je nejužitečnější, nejvěrnější, nejpotřebnější. Nejchytřejší, nejsilnější, nejrychlejší. Kdo z nich zná Pána Ježíše nejlépe. Kdo má komu nařizovat, kdo má koho poslouchat, kdo je komu nadřízen, kdo je komu podřízen.  A tato hádka nevymizela až doteď. Stačí se podívat na ekumenu, na mezicírkevní vztahy, kdy se církve předhánějí, která z nich je ta nejcírkovatělnější.

Jak malicherné. To cítili i učedníci. Když se jich přímo Ježíš na toto zeptal, mlčeli. Co by také mohli říci? Pánu Ježíši? Který byl největší, dokonce, jak čteme na jiném místě, roven Bohu Otci a přesto na své rovnosti nelpěl, stal se člověkem. A co člověkem, nejmenším z nejmenších. Narodil se u hnoje, mezi dobytkem a jinými hospodářskými zvířaty, u hnoje, který ani nebyl jeho. Neměl, zde na této zemi, ani své hnízdo, doupě, do kterého by se vrátil. A přesto konal obrovské skutky, které se však nijak neprojevili, že by se stal povýšeným, pyšným, neskromným. Naopak. Co mu na to měli říci?

A tak svolal Dvanáctku. Všimněme si, do teď to byli učedníci, ale teď si svolal Dvanáctku.Jako se svolává schůze parlamentu, vlády či výboru. Něco jiného je před schůzi se neformálně bavit mezi sebou a něco jiného je promlouvat a řečnit právě na onom zasedání. Tím získávají Kristova slova punc oficiality, vážnosti, naléhavosti. Na schůzích nikdo neřeční zbytečně. Prázdně či o ničem. Bezsmyslně. OK, obstrukce, ale i ty obstrukce, kdy poslanec kecá nesmysly, aby urval čas, nejsou z pohledu tohoto poslance bezsmyslné a zbytečné. Ale vážné a oficiální, sleduje vážný cíl.

Stejně tak i teď Pán Ježíš Kristus. Svolal oficiální jednání Dvanáctky, anebo školní vyučovací hodinu. Dodal vážnost a naléhavost svým slovům. Přikázal svým učedníkům tímto: To co Vám teďka řeknu a ukážu, to si zapamatujte, připomínejte si to a rozmýšlejte nad tím.

Je to nesmírně důležité.

Pak vzal dítě, postavil jej doprostřed, nechal ho tam chvíli stát, aniž by cokoliv řekl, pak jej opět chytnul a pochoval v náručí.Nač to divadlo? Nač to teatrální gesto? Co tím chtěl Ježíš říci? Copak se nechtěl zeptat: Co je centrem Vašich životů? Po čem toužíš, Šimone Petře? Oč usilujete, synové Zebedeovi? Co je obsahem tvého srdce, Jidáši Iškariotský?Toužíte po penězích? Usilujete o kariéru? Chcete moc? Co je centrem Vašeho života, kolem čeho se Váš život otáčí? Kolem Vás samotných? Vašich potřeb, tužeb?

 Anebo se stalo smyslem Vašeho života to, čemu žehná Pán Ježíš? Co má On rád? Co se Jemu Líbí? Usilujete o nevinnost? O čistý život bez hříchu?O důvěrný vztah s Kristem? Toužíte spočívat v náručí Boží? Co je středem Vašeho života? Co jej činí smysluplným?

Chce - li být někdo první, nechť se stane posledním, služebníkem všech! Tedy nedívat se po druhých, co ten či onen může udělat pro mně, čím mi ten či onen může pomoci, posloužit, co mi ten či onen může dát. Čím mi může být prospěšný? Vyměnit kohoutek, baterii, pujčit auto, řidičské schopnosti. Ale co já můžu udělat pro druhého? Čím já mohu druhému posloužit? Jak mu mohu pomoci?

 Byl jednou jeden Ivánek, který běhal po lese v podobě medvěda a křičel: Co mohu pro vás udělat, jak vám mohu posloužit! Při čemž si však myslel: Kdo mi poslouží a pomůže mi zbavit se podoby medvěda? Že někdo slouží druhým, ještě neznamená, že slouží druhým. Při službě druhým můžeme stále sloužit sobě. Dávejme si na to pozor. Uvědomujme si to a předkládejme to v pokání Pánu Ježíši!

 Dále jim Ježíš řekl: "Kdokoli přijme jedno z takových dětí na základě mého jména, mne přijímá; a kdo by mne přijímal, nepřijímá mne, ale toho, který mne poslal." Co tím chtěl Pán Ježíš říci a co tím nám chce říci Duch?

1) Se podívejme na doslovnost toho, co říká. Kdo přijímá jedno z takových dětí. Děti jsou Božím požehnáním, děti přicházejí od Boha.Přijmout takovéto dítě, vychovávat je, předat mu víru, bázeň před Bohem, to je taky služba Bohu. Možná ta nejhlavnější služba Bohu. Sloužit svým dětem, které nám Bůh posílá. Ale nemusí to být pouze naše fyzické děti. Ježíš zde hovoří i o adopcích a o osvojení.Zde však malé varování: Vuďme si vědomi našich sil. Na jiném místě Ježíš říká: Dobře si spočítejte, do čeho chcete jít. Stalo se, že jeden manželský pár ve své veliké obrovské lásce si osvojil a adpotoval tolik dětí a samé těžké a těžší případy, že nakonec nestíhal, nestačil silami jak fyzikými, tak duševními a duchovními a nakonec stanul před soudem s obviněním z týrání dětí. Znejme svoje síly a nepřeceňujme se. Přeceňování sebe sama, lhání sobě saménu, je lhání jako jakékoliv jiné. Bůh nám nikdy nepoloží na záda větší náklad, než sami uneseme, to my si občas ten náklad zvyšíme, až pod ním otročíme, vysilujeme se a umíráme.

Ježíš zde, jak osobně věřím, zde nemluví jenom o našich dětech fyzických, ale i našich dětech duchovních, jejichž nový, věčný život, se zrodil třeba skrze naše svědectví. Stává se, že je skrze naši víru porodíme a pak se o ně přestaneme starat, necháme je na ulici samotné, sami sobě napospas a jdeme si sloužit dále a jinam.Ne. Starejme se o ně, dodávejme jim duchovní pokrm, duchovní oděv, posílejme je do duchovní školy. Nenechávejme je satanu napospas. Zimě, dešti, hladu. Před Bohem za ně máme zodpovědnost.

Také si však všímejme našich duševních dětí. Našich prátel a známých, které nám Bůh posílá do života, abychom jim sloužili. A třeba jsou otravní, nesnesitelní, zneužívající. Stejně bychom se na ně měli dívat jako na naše duševní děti a dávat jim dobré, duševní jídlo a dobrý duševní oděv. To, co je pro ně dobré a nejlepší. Čím jim můžeme posloužit. Třeba svým časem, svým nasloucháním, svým přijetím. Ale někdy zase i třeba svým odmítnutím, napomenutím.Někdy může být dobrým duševním pokrmem třeba i slova: "Už nikdy s tebou nepromluvím!", pokud třeba to či ono.

2) Za druhé si myslím, že nám tu Bůh říká, ať přijmeme ve vztahu k Němu i duši dítěte. Charakter dítěte, aby nás mohl obejmout. Dítě se živí a šatí tím, co mu Otec dává. Tím nemyslím to, že bychom měli v práci dát výpověď,  sednout si na zadek a čekat, až nám pečený holub od Boha přiletí do úst.  I když si ítě třeba sám namazal chleba máslem a medem, i kdyby si sám přišil knoflík, přesto jej živí a šatí Jeho Otec, přesto je stále závislé na Otci. My, lidé, so občas říkáváme, že na to či ono jsme si vydělali sami, to či ono jsme si postavili sami. Ale kdo nám dává třeba onu práci, ve které si můžeme vydělat tolik či tolik penízků? Kdo nám dává zdraví? Cihlu a maltu? Dobré počasí? Učme se vidět ve všem, co k nám příchází, Dobro od Pána Boha. Neničme si Boží Požehnání svou svévolí.

Dále. Dítě v prvé řadě nespoléhá na svůj rozum a na své logické schopnosti. Naopak: Otec, matka, či babička, to jsou studnicí moudrosti a rozumnosti! Když přijmeme duši dítěte, pak náš rozum, náš mozek, přestává být naši hlavní autoritou, naši nejvyšší modlou. Pak si přiznáváme, že nevidíme dále, než za nejbližší horizont, k nejbližší překážce. A dále ani ránu. Že ze své postavy metr sedmdesát, osmdesát, devadesát, prostě nemáme rozhled. Nevidíme vše v celistvém kontextu. Vidíme jenom ten náš jeden malý dílek puzzlete, který se snažíme vmáčknout tam či onde. Ale již né celý ten obraz, který všechny ty dílečky tvoří dohromady. Proto se v pokoře nebojme obracet k Bohu a říkat mu: Panovníku Hospodine, ty to víš.Ty víš, co je dobré jak pro mne, tak pro celý ten obraz. Ty víš, kde mám stát, abych přesně zapadl. ty máš pro mne ten úplný a dokonalý plán. Ty to víš, ne já, ale Ty. Uč nás tedy v pokoře přijímat Tvůj Plán pro náš život.

3) A za třetí si myslím, že nám Bůh tímto obrazem dává znát, že nic malého není malé v Jeho Očích. Nic malého, co učiníme v Božím Jménu, není bezvýznamné v Jeho Očích. Naopak, to, co my vidáváme jako největší, bývá před Boží Tváří často nejmenší. Malý úsměv unavené prodavačce v kauflandu, laskavé slovo, pozdravení, přenechání svého místa v autobusu či ve vlaku potřebným. Služba. Nic není malého, co se vykoná v Lásce...

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Jan 1,12

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře