Hvězda života...

23. únor 2010 | 21.41 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Zapadající slunce kreslí na tváří kněžny Ludmily obrazce jako významný malíř.

Ludmila dívaje se na přírodní divadlo, na červánky, mizící hořicí kotouč, les připravující se na přicházející noc, přemýšlí. Bůh kouzlí a Ludmila cítí vděčnost za jeho umění.

Teď ucítí stisk ruky. Ohlédne se a usměje na Svatopluka. Tento věrný přítel, stojí u ní. Nejenom fyzicky, ale i duševně a duchovně. Provází ji těžkým obdobím života. Vděčnost, to je převažující pocit křesťana. Vděčnost a radost z péče, kterou dennodenně poskytuje Král Králů svým pozemským sluhům.

"Je chladno, kněžno, přinesl jsem Vám kožich, aby jste nenastydla..."

S něhou a péči ji pomáhá obléci si přinesený medvědí kabát, zapíná jej. Ludmila se mu při tom dívá do očí.

"Děkuji Vám, příteli..."

"Za málo..."

Kněžna se opět obrací směrem k západu. Ze slunce zbývá už jen malý srpek, který osvěcuje tetínskou krajinu.

"Podívejte Svatopluku, hvězda života zapadá, usíná, odchází do podsvětí..."

Mimoděk se opře o Svatoplukovo rámě.

"Každá hvězda," poznamenává Svatopluk, "dříve nebo později zhasne."

"Anebo svítí na věky... Ale ne nám, ale Bohu na nebesích. Možná hvězda vyhasne na tomto světě pro to, aby svým svitem ozdobila trůn Beránkův..."

Svatopluk se usměje.

"Ano, tak to asi bude..."

I Svatopluk ve svém duchu děkuje. Ke stáru našel domov, zde, na Tetíně. V blízkosti vzácné ženy, ke které cítí už více než obdiv a úctu. Mohl ji pozorovat v době smutku, ale také v době služby. Viděl ji pečovat o nemocné, staré, viděl ji starat se o děti bez rodičů, viděl ji utěšovat plačící a zastávat se pronásledovaných.

Miluje ji. V tomto okamžiku svůj cit konečně dokáže pojmenovat. V jeho srdci již roste delší dobu. Ale neodvážil si jej pojmenovat. Láska. Miluje tuto starou paní, vroucí láskou. Poprvé v životě mu Bůh seslal člověka, o kterého se může starat, za kterého cítí odpovědnost, a který na jeho péči odpovídá přijetím, radostí, láskou.

Miluje Ludmilu.

"Ludmilo, přemýšlela jste někdy o tom, jestli byste se třeba nechtěla stát mou ženou?"

Ludmila přivře oči. Této chvíle se obávala. Jemně se schoulí do Svatoplukovi náruče a povídá:

"Svatopluku, jsem už stará, na tomto světě nechci patřit žádnému muži, jen Ježíši Kristu..."

Svatopluka bodne zklamání. Ne, nedoufal v to, že by řekla ano. Vlastně ani neví, proč otázku položil. Ale odmítnutí jednou vyřčené odnáší snad poslední štěstí, které si od života a hlavně od Pána Boha přál.

"Pochopte mne, Svatopluku, prosím. Pán Ježíš už mne volá k sobě, vím, že zde dlouho nepobudu. Copak se teď mohu oddat jinému muži?"

Svatopluk pouští Ludmilu ze své náruče. Až teď si uvědomuje, že kněžnu nedržel ani vhodně, ani kavalírsky.

"Copak nemůžete při mne stát, aniž bych Vám patřila?"

Moravan se zastydí za své zmatené pocity. Je už starý vlk, ne zamilovaný mladíček. Starý válečník, jakým býval, dokázal ovládat své city, nebyl jejich sluhou, panoval nad nimi. Copak ho změnilo těch několik let v blízkosti této kněžny?

"Rozumím Vám, paní, prosím, zapomeňte na náš dnešní rozhovor..."

"Na tento rozhovor zapomenu," odpovídá Ludmila, "Vaši lásku si však budu navždy připomínat a děkovat za ní..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře