Čím reálnější nebezpečí tím více se cítíme být...

15. říjen 2010 | 18.02 |

Čím je reálnější nebezpečí tím, více se cítíme být závislí na Bohu...

Vážený čtenáři, přijměte prosím opět pozvání k zamyšlení se nad Biblickým textem, jak je na tomto blogu již dávným zvykem :-) Dnes bychom si mohli, kdybyste chtěli, oteřvít knihu proroka Jeremjáše, 34. kapitolu:

(Vojsko babylónského krále bojovalo proti Jeruzalému a proti všem zbylým judským městům, proti Lakíši a Azece; z opevněných judských měst zůstala jen tato města.) Slovo, které se stalo od Hospodina k Jeremjášovi, když král Sidkijáš uzavřel s veškerým lidem v Jeruzalémě smlouvu o vyhlášení svobody: "Každý ať propustí svého hebrejského otroka a každý svou hebrejskou otrokyni na svobodu, aby nikdo z Judejců neotročil svému bratru." Všichni velmožové i všechen lid, kteří přistoupili k smlouvě, uposlechli a každý propustil svého otroka i svou otrokyni na svobodu, takže jim už nesloužili. Uposlechli a propustili je. Ale potom zas obrátili a donutili k návratu otroky a otrokyně, které propustili na svobodu. Podmanili si je opět za otroky a otrokyně. I stalo se od Hospodina k Jeremjášovi slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem uzavřel smlouvu s vašimi otci v den, kdy jsem je vyvedl z egyptské země, z domu otroctví: Koncem sedmého roku propustíte každý svého hebrejského bratra, který se ti prodal. Bude ti sloužit šest let a pak ho propustíš od sebe na svobodu.‘ Ale vaši otcové mě neposlechli a nenaklonili ucho. Vy jste dnes obrátili a učinili jste, co je správné v mých očích, když jste každý vyhlásil svému bližnímu volnost. Smlouvu jste uzavřeli přede mnou v domě, který se nazývá mým jménem. Ale pak jste opět obrátili a mé jméno jste znesvětili. Donutili jste k návratu každý svého otroka a otrokyni, které jste propustili na svobodu. Podmanili jste si je opět , aby byli vašimi otroky a otrokyněmi. Proto Hospodin praví toto: Protože jste mě neuposlechli a nevyhlásili každý svobodu svému bratru a bližnímu, hle, vyhlašuji proti vám, je výrok Hospodinův, volnost meči, moru a hladu. Učiním vás obrazem hrůzy pro všechna království země. Vydám muže, kteří přestupují mou smlouvu, kteří neplní slova smlouvy, kterou přede mnou uzavřeli. Rozťali býčka na dvě poloviny a prošli mezi jeho díly. Velmožové judští i velmožové jeruzalémští, dvořané i kněží a všechen lid země prošli mezi díly býčka. Vydám je do rukou jejich nepřátel, do rukou těch, kteří jim ukládají o život. Jejich mrtvoly budou za pokrm nebeskému ptactvu a zemskému zvířectvu. I Sidkijáše, krále judského, a jeho velmože vydám do rukou jejich nepřátel, do rukou těch, kteří jim ukládají o život, do rukou vojska babylónského krále, které od vás odtáhlo. Hle, dám příkaz, je výrok Hospodinův, a přivedu je zpět na toto město.

Budou proti němu bojovat, dobudou je a vypálí je. Z judských měst učiním zpustošený kraj, budou bez obyvatele." Z knihy proroka Jeremjáše, 34. kapitola...
 

 Úvodem je třeba říci jednu důležitou věci: Osobně se domnívám, že si vůbec nemůžeme být jisti tím, kdy se toto Slovo stalo k Jeremjášovi. Kniha tohoto proroka na tomto místě je v podstatě sbírkou výroků, citátů, které nejsou uspořádany chronologicky, ale tématicky. Skáče se zde z jedné doby do druhé. Osobně bych se ani neodvážil tvrdit, zda sedmý verš (označený závorkou a italickou kurzívou) patří k našemu dnešnímu Slovu, anebo k příběhu předcházejícímu. Neznáme konkrétní časový kontext tohoto výroku. Víme jen a pouze, že se tak stalo za časů "krále Sidkijáše," snad, (odhaduji a spekuluji,) na samém počátku jeho vlády.

Král Sidkijáš panoval nad Jeruzalémem deset let. Mezi léty 596 až 586 před naším letopočtem.  Tato doba představuje jednu z nejtragičtějších období židovských dějin, naprostou a definitivní záhubu Judského davidovského království.  V roce 597 babylónský král Nebúkadnesar poprvé doby Jeruzalém, při čemž odvedl první část populace, šlechty a kněžstva do babylonského zajetí. Součástí tohoto násilného exodu byl i pozdější prorok, kněz Ezechiel. Zbylému lidu určil za krále právě našeho dnešního Sidkijáše, strýce poraženého krále Jojákína.

Postavení krále Sidkijáše tedy již od počátku bylo vachrlaté. Neuznávala ho ani celá židovská komunita (část z ní považovala za  krále stále odvedeného mladíčka Jojakína). Dobytí Jeruzaléma představoval velký otřes a židovstvo se začalo ptát, proč k němu došlo. Vrátilo se k Tóře, k Mojžíšovým knihám a zcela vyjímečně dopřávali sluchu i proroku Jeremjášovi. 

Při čemž vyplynula na povrch jedna důležitá věc. Po celá pokolení byl ignorován zcela jasný Boží předpis týkající se sloužících otroků pocházejících z vyvoleného národa. Do otroctví svým soukmenovcům se židé dostávali především kvůli dluhům. Avšak tóra přikazovala, že takovéhoto dlužníka bylo možno zotročit pouze na dobu sedmi let. Po této době měl být propuštěn na svobodu. Pouze kdyby chtěl otrok sám, svobodně a dobrovolně zůstat u svého pána, mohl se mu pak tento sedmý rok zavázat k celoživotní službě.

Tento příkaz však byl zcela zapomenut. Naprosto po celá pokolení selhala kněžská třída Lévijců, kteří měli dohled nad zákonem v povinnosti. Dnes se, pravděpodobně pod vlivem Jeremjášova kázání, židovský lid zhrozil. Jistě, zde mohl být jeden z důvodů jejich nýnější situace. Král Sidkijáš se to s velmoži rozhodl vyřešit radikálně. Celý lid uzavřel s Hospodinem slavnostní smlouvu zpečetěnou obětí a závazným obřadem, že své židovské otroky propustí na svobodu. A stalo se tak.

Až doteď se dá jednání židů plně porozumět. Teď však nastává něco, nad čím zůstává můj rozum stát. Velmožové a bývalí otrokáři začali své slovo brát zpět a znovu násilně zotročovat propuštěné spolubratři. Musel jsem přemýšlet nad tím, co je k tomuto kroku vedlo. Kde se ztratil jejich Bázeň před Hospodinem a Jeho Slovem?

 Před pár dny jsem zde na blogu zveřejnil příběh "O statečném plavci." Tento příběh v podobenství ilustruje jednu zajímavou, až matematickou vzájemnou závislost dvou veličin: Reálnost hrozícího nebezpečí a pocit závislosti na Bohu. Stojí - li před námi zkouška, která nás plně přesahuje, která je nad naše síly, cítíme se být závislejší na Bohu reálněji než kdykoliv předtím. V čase obrovského nebezpečí se modlí i nevěřící. Děláme sliby Bohu: Bože, jestli uděláš to či ono pak já udělám zazse tamto. Vzniká často taková "Jákobovská víra."  Tato Jákobovská víra se často vyznačuje tím, že čím ono nebezpečí klesá, tím klesá i náš pocit závislosti na Bohu. Jako když topící najednou ucítí pod sebou pevné dno, o které se může opřít a po kterém se může o vlastních sil doškrábat ke břehu. A čím je mělčí hladina vody, tím vzrůstá náš pocit nezávislosti. 

Židovský národ zde udělal velké sliby Bohu pod dojmem reálného a obrovského nebezpečí ze strany babylonského krále, o kterém věděli, že mu sami o sobě nemohou čelit. Král Sidkijáš potřeboval spojence a jako první jej napadl Bůh Hospodin. Avšak krále Nebúkadnesar odtáhnul a nevracel se. Rok dva, pět, deset let. Vědomí hrozícího nebezpečí v podstatě pominulo. Čím je nebezpečí vzdálenější, neuchopitelnější, tím menší hrozbu pro nás, často nesprávně, představuje.   Zkuste vysvětlit kouřícímu adolescentovi, že mu za dvacet, třicet, padesát let hrozí rakovina plic, udělá s ním tato hrozba něco? Přivede ho k poznání nutnosti přestat kouřit? Nikoliv, takováto dlouhodobou hrozbu člověk nedokáže uchopit a byť je reálná, podceňuje ji. Nedávno jsem na toto téma četl zajímavý článek, která radil spíše takovéto kouřící adolescenty varovat krátkodobější, uchopitelnějšími hrozbami: Žlutými zuby, pachem z úst, estetickými problémy atd.

Jak se hrozba Nebúkadnesarem vzdalovala jejich myšlení, tím se dostávali do popředí denodenní všední starosti. Ono je sice krásné propustit otroky na svobodu, ale kdo jeiich každodenní práci v domácnosti, na polích, v hospodářství odvede teď? Dělníkům je třeba platit, otroci vyjdou levněji. Velmožové a bohatci se začali uvědomovat, že jsou vlastně na práci svých židovských otroků závislí. Zdravou Bázeň před Hospodinem, závislost na Hospodinu, v podstatě vyměnili za bázeň před otroky, za závislost na otrocích. Přestali se bát toho, co tomu či onomu řekne Hospodin, začali se strachovat, jak se vůbec obejdou bez svých otroků.

Znáte podobenství o rozsévači? Tam Kristus takovéto jednání popisuje následovně: "Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiné padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné zase padlo do trní; trní vzrostlo, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu. A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný." ... Řekl jim: "Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním? Rozsévač rozsívá slovo. Toto jsou ti podél cesty, kde se rozsívá slovo: Když je uslyší, hned přichází satan a bere slovo do nich zaseté. ... U jiných je zaseto do trní: Ti slyší slovo, ale časné starosti, vábivost majetku a chtivost ostatních věcí vnikají do nitra a dusí slovo, takže zůstane bez úrody."  Z Markova Evangelia, 4. kapitoly.

 Před tímto jevem tedy varuje Ježíš Kristus i nás. Aby bázeň před všedními "časnými starostmi" nenahradila Bázeň před Bohem. Aby vábivost majetku a chtivost věcí nám nezastínila Vábivost Boží a Chtivost být u Boha a s Bohem. Slovo přijaté do srdcí může "být ušlapáno" naším denodenním životem. Našími všedními starostmi, touhami, žádostmi. Naším běžným životem. Nikdo nejsme před tím imunní. Všichni bychom se měli dávat pozor.

Ona je totiž naprosto zbytečná námaha jeden den zasít semínko a druhý den jej zase vykopat.Ono nestačí, když jsme včera vyznali Ježíše Krista za Svého Pána a Spasitele, když jsme se včera pomodlili tzv modlitbu spasení, když dneska je naším Králem a Pánem někdo naprosto jiný. Semínko musí zůstat v zemi, musí být zalévano a hnojeno, aby vyneslo ovoce, každý den. I my bychom měli Boha prosit o milost pro každý den. Znáš dnes Pána Ježíše? Dobře ti tak, avšak zítra, zítra jestli se nad tebou nesmiluje Bůh a nedá ti svou milost pro zítřejší den, zítra ho již znát nemusíš. Je třeba prosit Boha prosit o tuto Milost každý den na každý den.Být si denodenně vědom naprosté závislosti na Božím Rozhodnutím, na Boží Vůli. Protože jestli se nám toto vědomí vytratí z denodenní mysli, vrátí se do nich starosti všedního dne. Ježíš to přiblížil následujícími slovy: Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky." Z Lukášova evangelia. Je-li "náš dům", t.j. naše duše, prázdná, bez denodenní Bázně před Hospodinem, tak i když vyčištěný a uklízený,  přesto se do něho nečistí duchové vrátí a spolu s nimi i "společnost" známých, sedm jiných horších duchů. 

Obrácení není otázkou jednoho okamžiku v životě křesťana, ale celého života, každého dne v poslušnosti, poddanosti a odevzdanosti Králi Pánu Ježíši Kristu. Křesťanská svoboda není anarchiekdy si křesťan dělá co chce, křesťanská svoboda je svoboda, volnost, přistupovat denodenně k Bohu. Tuto svobodu starozákonní židé neměli. Oni se mohli v Chrámu objevit třikrát ročně a k Bohu přistupovat pouze skrze kněze a oběť zviřete. My máme volnost, svobodu, přistupovat denodenně k Bohu skrze Ježíše Krista, golgotskou oběť Božího Syna. Křesťanská svoboda znamená svobodu poznat a poznávat Ježíše Krista, svobodu sloužit k Bohu. Že není žádná překážka, kterou bychom museli překonat, abychom mohli přistoupit k Bohu, sloužit Mu a poznávat Jej. Jestliže svůj hřích a hříšnost v pokání odevzdáváme denodenně na Golgotu, pak nám již nemůže zabraňovat, zavazet, vztahu s Bohem. Svoboda v Kristu není o anarchii v Kristu, ale o svobodě být poddaným Ježíše Krista. 

Židě v dnešním úryvku tuto volnost opětovně odmítli. Bůh tedy vyhlašuje volnost svému meči. Svému hněvu.

Na co tedy chtěli tehdy Židé spoléhat? Vždyť poznali jasné a zřetlené Boží Slovo svědčící proti nim.  Jak si vůbec mohli myslet, že uniknou Božímu Hněvu zosobněném  v králi Nebúkadnesarovi? On totiž prorok Jeremjáš se začal stávat nežádoucí personou. Jeruzalém přestal poslouchat Boží proroky, ale našel si "proroky své," (viz nalinkovaný článek), kteří mu říkali, co chtěl slyšet. Kniha Pláč o tomto období vydává následující svědectví:

Tvoji proroci pro Tebe viděli klam a nesmysly; neodhalili tvoji vinu, aby změnili Tvůj úděl. Viděli pro Tebe klamné a svůdné výnosy. Pláč 2,14.

Kniha Pláč byla sepsána bezprostředně po druhém dobytí Jeruzaléma Nebúkadnesarem v roce 587 / 586. Má hodnoty dokumentárního filmu. Autor jako kamera prochází zničeným městem a zaznamenává hrůzy, které vidí kolem sebe. Vrací se i do nedávné minulosti a vzpomíná na dobu, o které mluvíme dneska. Odhaluje, že Jeruzalém svůj duchovní svět nesvěřil "Božím prorokům", prorokům, které poslal v té době do Jeruzaléma Bůh, lidem jako byl prorok Jeremjáš, písar Báruk a další, ne. Vliv na krále, velmože a celý jeruzalém dostali "jejich proroci," kteří neodhalovali vinu. Spíše ji zakrývali. Byli to lidé, kteří svou Bázeň před Hospodinem, závistlost na Hospodinu, vyměnili za bázeň před králem, závislost na velmožích a na Jeruzalému, nepatřili Bohu, patřili lidem. Hlásali, že všechno je v pohodě, v pořádku, nic nehrozí, stačí vyjít v Boží zbroji a Bůh již vydá židům Nebúkadnesara do jejich rukou, že pomůže Egypt, že se na něj mohou židé spoléhat. Mluvili "klam na klam, žvást na žvást."

Ale co ti znovuzotročeni otroci, lidé Jeruzalémští? A vždyť co, to přece není tak bážný hřích, aby jej Bůh musel soudit tak příkře, jak varoval Jeremjáš, ne? Vždyť i naši otcové a otcové našich otců jenali stejně a Bůh přece netrestal. A Nebúkadnesar? Ten je dneska daleko a Egypt, Egypt je mocný. Co nám to říkáš za nesmysly, Jeremjáši?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře