Slovníček: Dary, dědictví, dědičný hřích-hříšnost

19. leden 2011 | 09.59 |

Malý slovníček křesťanských pojmů:  "D" 

Vážený čtenáři,

my, křesťané, si často tak mezi sebou říkáváme, že při sdílení víry a svědectví s nevěřícími lidmi používáme slovníček, žargón, mluvu, kterým rozumíme v podstatě jenom my sami :-) Tato propast mezi věřícím a nevěřícím může být překonávána jenom působením Ducha Svatého. Přesto mne tyto řeči inspirují k tomu, abych se pokusil, co možná nejjednodušeji, vysvětlit některé křesťanské pojmy a pomoci tak k pochopení sdíleného, jestli by byl o to zájem.  Máte-li tedy zájem, vejděte dále... 

Písmeno: A, B, C, Č...

Dary Ducha Svatého: Nebo také projev Ducha Svatého (podle překladu KMS), či také dary milosti. Jedná se o zmocnění a pomazání Duchem Svatým k určité službě. Toto zmocnění a pomazání může být provázáno zázračnými schopnostmi (které někteří pokládají přímo za ony Dary Ducha Svatého) , ale nemusí být. Existují dva velké seznamy darů Ducha Svatého. V dvanácté kapitole prvního listu do Korintu jsou vyjmenovány tyto: Působení mocných skutků, proroctví, uzdravování, rozlišování duchů, dar jazyků a dar výkladu jazyků. O pár veršů dále ještě Pavel píše, že Duch jedny ustanovil za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele, další za činitele mocných skutků, uzdravování, pomoci, vedení a mluvení jazyky. Druhý seznam darů je uveden v listu Římanům, ve dvanácté kapitole - tam je uveden dar proroctví, služby, vyučování, povzbuzování, rozdávání, stání v čele, a prokázání milosrdenství. Již z toho prostého seznamu je patrno, že ne všechny dary jsou nutně nadpřirozené, zázračné schopnosti. Jedná se spíše o pomázání ochotného srdce do služby Bohu a lidem. Tyto dary rozdává Duch podle svého vlastního uvážení. Podle Svého Plánu, Záměru.

Není tedy zázračný dar, který by byl určen každému křestanu.  Na dary nemá křesťan právní nárok, je to vždy Milost dávána z Božích rukou. Není na křesťanovi vybírat si svůj dar, srovnávat své obdarování s druhými, závidět druhým křesťanům jejich dary, anebo se pro své dary cítit nadřazený nad druhé křesťany. S každým křesťanem má Bůh svůj plán a k tomu odpovídá obdarování člověka schopnostmi a dary. A ten plán nemusí být zrovna na první pohled lákavý a přitažlivý. Bůh se třeba chce oslavit i skrze pokoru, vděčnost a skromnost člověka v mále. Křesťan závidící druhým jejich obdarování a nebo naopak cítící se pro svě dary nadřazen druhým, se míjí s Božím plánem pro svůj život.

Neboť ani mocné zázračné dary Ducha Svatého nejsou potvrzení spásy člověka těmito dary obdarovaného. Kristus na jednom místě varuje: Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘  Některé křesťany tedy jejich vlastní obdarování u soudu usvědčí z nevěrnosti Kristu.

darwinismus: Přírodovědecká evoluční teorie o vzniku a vývoji živočišných druhů, kde se za hlavní tvořivou sílu pokládá přirozený výběr: Silný jedinec má více šancí zplodit a vychovat více potomků než jedinec slabý. Neodarwinismus pak k této teorii přidal fénomén mutace, náhodného zásahu do DNA, při čemž přirozený výběr pak má rozhodovat, jestli daná změna je organizmu prospěšná a která ne. Podle Darwina stvořil Bůh leda první buňku. Zajímavé, že krecionisty tolik vychvalovaná kniha od pana Beheo - Darwinova černá skříňka - hovoří o tom samém: Bůh údajně stvořil na počátku buňku a pak se to všechno evolučně vyvíjelo, přirozeně vybíralo, umíralo, bojovalo mezi sebou a mutovalo a nakonec tu z lidoopa vyskočil pravěký člověk. Tato teorie je v přímém protikladu s biblickou zvěstí, zvlášť učení o Adamovi, Evě, počáteční nevinnosti, pádu do hříšnosti a tím i popírá samotnnou spásu v Ježíší Kristu. Tento rozpor se dá ignorovat, zavřít před ním oči, strčit hlavu do písku, tím však tento rozpor nepřestane existovat, tím však tento rozpor nezrušíme. Osobně se domnívám, že svět fungujíci na darwinistickém přirozeném výběru je důsledkem světa padlého do hříchu, hříšnosti a nedokonalosti, a né jeho příčinou. Můj osobní náhled na evoluci zde: Nevěřím na evoluci...

dědictví - nebo také podíl. Štafeta, kterou přebíráme od otců a předáváme potomkům. V biblickém kontextu znamená pojem dědictví i Boží obdarování, často určené samotnému člověku. V konečném důsledku pak pojem dědictví znamená podíl na Hospodinově požehnání, ba přímo Hospodin Sám.

Dědičná hříšnost - Nedokonalost člověka, jeho fyzického, duševního ba i duchovního těla, nedokonalost přírody a celého světa, kterou si předáváme z generace na generaci z doby Adamova pádu. Používám příklad s ozářením. Představme si, že někdo udělá chybu a bouchne třeba Temelín. Pak ozáření může ovlivnit naše těla a i celou přírodu. Například tak, že průměrná doba našeho života se zkrátí na cca nějakých dvacet třicet let, kdy lidé budou umírat na rakovinu, a třeba se změní geny a my se budeme rodit bez vlasů. Po nějaké dvacáté, třicáté, padesáté generaci však již tyto okolnosti budou zcela normální. Lidé by si zvykli na to, že ve třiceti umírají na rakovinu a kdyby jim někdo začal říkat, že existovaly doby, kdy by se člověk dožíval průměrně sedmdesáti osmdesáti let a měl dlouho hippies vlasy, ťukali by si na čelo a posílali by jej někde mezi mýty a legendy či přímo do blázince, že věři starodávným, mýtickým textům. Stejně tak i prvotní Adamův hřích, jako ono ozáření, zcela radikálním způsobem proměnil člověka a jeho těla, ba i celou přírodu. Rovnováha dokonalého Božího Plánu, na které stála původní příroda, princip věčného života, se narušil, vznikla nerovnováha, nedokonalost, entropie, a v důsledku této nerovnováhy a nedokonalosti pak i přišla smrt. Některé druhy živočichů degradovaly na lovce či mrchožrouty a jiné druhy živočichů na jejich oběti. Vznikl svět, jehož principem již není dokonalost, rovnováha, láska, věčný život, ale nedokonalost, smrt, nemoce, přežívání silných na úkor slabých, darwinistický přiřozený výběr.

dědičný hřích, osobní vina -  podle židovského myšlení má osobní vinu na hříchu otce i jeho potomek, potažmo vinu za Adamův pád nese celé lidstvo, neboť celém lidstvo jakožto Adamovo potomstvo  tvoří dnešní Adamovo tělo, v Adamovi, v jeho bedrech a semeni, jsme byli všichni přítomni i ve chvíli jeho pádu. V desateru pak Bůh praví toto: Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí... Tam si všimněme slov: Kteří mně nenávidí. Jedná se o to, že syn vidí hřích svého otce, vidí důsledky jeho hříchu, jeho nevěrnosti, ale jestli ho nepojme ona zdravá bázeň před Hospodinem a Jeho Svatostí a jestli se od otcova hříchu nedistancuje a neodevzdá ho v pokání, ale naopak, si ho převezme a nechá si ho, pak jeho vina je ještě větší než vina otcova. Právě proto, že měl před očima otcův příklad. Vina otce a vina syna se pak v synovi sčítá a on nese nejenom vinu svou, ale i vinu svého otce. Bůh hovoří o třetím až čtvrtém pokolení, pravděpodobně proto, že tolik generací žilo a stále žije v rámci jedné - nejenom židovské - rodiny. I členy naší rodiny bývá pradědeček či prababička, dědeček a babička, otec a matka a syn a dcera. Dítě většinou zná své předky do třetího, čtvrtého kolene a právě z jejích chyb a jjeich hříchu, avšak třeba i z jejich věrnosti, se může poučit a vyvolit si cestu pokání, věrnosti, víry, důvěry - t.j. cestu následování Pána Ježíše Krista.

dědičný hřích, prvotní: Neboli Adamův pád do hříchu. Osobně spíše mluvím o dědičné hříšnosti. Jedná se o překročení prvního zákona. Ono snězení toho pověstného jablka, nebo lépe řečeno ovoce ze stromu poznání. A ačkoliv Adama k tomu svedla Eva, přesto nesmíme přehlédnout, že podle Bible za tuto událost nese hlavní zodpovědnost Adam a né Eva: Viz článek Čtyři selhání Adama jako otce rodiny...

Defenestrace: Česká, pražská, specialita, kdy se nepohodlní úředníci vyhazují z oken svého úřadu na ulici. Do náboženských dějin se zasáhlo tmto způsobem dvakrát: První v roce 1419 dav rozvášněný kázáním Jana Želivského udělal tento krátký proces s Novoměstskou radnicí, po druhé čeští šlechtici v roce 1618 zcela plánovaně tímto způsobem zbavili úřadu  císařské místodržící. Pražskou defenestraci z roku 1483 pomineme. z hlediska náboženských dějin nešlo - na rozdíl od dalších dvou - o přelomovou událost.

deismus: Filozofický a náboženský směr učící, že Bůh sice stvořil zemi, ale pak ji ponechal svému osudu a do jejich dějin nezasahuje.

démon: Nečistý duch nebo také satanův anděl. Duchovní bytost poddaná Satanovi bojující proti církvi i Samotnému Bohu. 

den: Časový úsek trvající čtyřiadvacet hodin, jedna otočka zeměkoule kolem vlastní osy. Tyto otočky pak působí střídání dne a noci. V židovském kalendáři pak den nezačíná půlnocí, ale již večerem předchozího dne a končí stmíváním. Touto časovou jednotkou je měřen i týden stvoření. Někteří lidé tak trošku spekulují o tom, jestli biblický dennemůže znamenat i období mnohem delší, tisíciletí či období miliónů let. Dny ze stvořitelského týdnu pak ztotožňují z epochami geologického vývoje země. Avšak, všimněme si, že den v týdnu stvoření není ani tak charakterizován samotným pojmem "den," ale střídáním dne a noci. Nemáme důvod si myslet, že země se někdy otáčela kolem své osy rychleji či pomaleji než dnes. Proto se domnívám, že Bible na počátku knihy Genesis nevypráví o dlouhých geologických a evolučních obdbobích, ale popisuje děj z velice krátkého časového okamžiku: Jednoho týdne.  V Biblické zvěsti není prostor na postupnou evoluci, ale ona sama popisuje doslova obrovskou změnu a revoluci, která se udála za pouhý jeden jedinný týden.

denominace: Křesťanský směr nebo hnutí zorganizovaný buď do formální, nebo neformální organizace. Charakteristikou denonimace je oddělení se od zbytku křesťanstva - organizačně, věroučně, liturgicky. Kdy bratr s bratrem nechce - například - společně sedět u Jednoho Pánova Stolu při slavení Večeři Páně. Z biblického hlediska stojí za vznikem denominací lidská tělesnost: Což však automaticky neznamená, že všechny denominace vznikly z biblicky nelegitimních důvodů. Některé  vznikly pro legitimní důvody: Protože se nechtěly klanět antikristu, protože se musely oddělit od "křesťanů", kteří si říkali bratři, ale nebyli jimi, případně když byly z církevního společenství vyhnání, či vyštípáni. Avšak rozhodně to znamená, že křesťanstvo by mělo toužit a hledat cesty k úplné jednotě, neboť je usvědčováno - jako celek - z hříchu stranictví. Žádná denominace si od tohoto hříchu nemůže umýt ruce. Každá musí společně pracovat na společném sjednocení.

Jsou denominace, které samy sebe považují za jedinné správné a ty pravé. A jsou další denominace, které si o sobě nepřipouští, že denominacemi jsou. Třeba tvrdí, že narozdíl od jiných si nedávají vlastní jméno - avšak nevidí, že jejich jménem se stává právě to, že si vlastní jméno dát odmítají. Neboť dát své denominaci jméno znamená oddělovat se od zbytku křesťanstva a jestliže se oddělují, pak sami sebe pojmenovávají, i když si žádné jméno oficiálně nedávají: Když je však posloucháme pozorně, všimneme si, že neoficiálně si jména přesto dávají :-)

Církev bratrská se považuje pouze za jednu větev, částečku, Církve Boží, jdoucí skrze jednotlivé pozemské denominace. Tento postoj, podle mého názoru, je správný. Ale nesmí na něm usnout jako na vavřínu, i ona musí vložit svou ruku k dílu jednoty křesťanstva.

Osobně se často spletu a místo denominace řeknu či napíšu jiný pojem: "denonimace." Jestluže to objevíte, považujte to prosím za slovo synonymní, případně chybně napsáno :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře