Co kdyby u Lipan zvítězili Táboři?

13. leden 2011 | 22.27 |

Dneska v knihovně jsem se začetl (ale nepůjčil :-)) do knihy Jana Bauera: Co by se stalo, kdyby- aneb, Alternativní dějiny Čech a Moravy. Zaujalo mne jeho líčení průběhu dějin, kdyby u Lipan zvitězili Táboři. Údajně by těžká hospodářská situace nutila vítězné Táborské ke smíru se Zikmundem (které by zase nutilo vysoké stáří a touha vrátit se do Prahy). Byly by vyhlášeny kompktáta o dost radikálnější než ty historické, Prokop Holý by se údajně stal aricbiskupem pražským (když už, tipnul bych si spíše na Mikuláše Biskupce). Po smrti Zikmunda by se Prokop stal zemským hejtmanem, odrazil by pokusy Albrechta Habsburského dostat se na český trůn, snahy o nastolení Jagellonců by údajně krachli také. Pak by Prokop zemřel na mor (???) a občanskou válku by definitivně ukončil až Jiří z Poděbrad, který by prosadil nástup Ladislava Pohrobka, syna Albrechtova, na český trůn. Zajímavé,

... ale myslím si, že nereálné. Jakékoliv kompaktáta s tábority osobně považuji za nemožné. Nevím, jestli pan Bauer je či není věřící, ale zde velmi podcenil propast mezi římskokatolickou církví, basilejským koncilem a císařem Zikmundem na straně jedné a Tábory na straně druhé. Táboři totiž, mimo jiné, ve své většině odmítali přítomnost Krista při Eucharistii, slavnost Večeře Páně brali pouze symbolicky. A co více, sami si zvolili svého biskupa (kněz Mikuláš Biskupec) a začali světit své kněze bez ohledu na Řím. Toto si nemohl dovolit legitimizovat žádný koncil a žádný císař, který si říká Římský. Propast zde k nepřekročení. Jak by se tedy odvíjeli alternativní dějiny podle mého osobního názoru? Zkusme pracovat se dvěmi scénaři: 1) vítězství táborů je stejně rozhodné, jak byla ve skutečnosti jejich porážka +2) Táboři sice zvítězili a stali se hegemony, rovnováha sil však zůstala více méně zachována.

Ad 1) Víězství táborů je drtivé. V bitvě u Lipan případně v bitvách následujících byla zlomena veškerá vojenská moc katolíků a umírněných husitů. V boji padla velká většina jejich vůdců: pan Oldřich z Rožmberka, Diviš Bořek z Miletínka, Menhard z Hradce, Hynce z Pirkenštejna a také mladý Jiří z Poděbrad. Táboři ovládají Čechy, rožmberské dominium se stává součástí táborského panství. Nové město pražské opět otvírá brány vítězům, s Táborityse smiřuje i Staré město pražské. Pražským arcibiskupem se, bez ohledu na nesouhlas Říma stává Mikuláš Biskupec. Zde vidím opět dvě eventuality: Buď je království zrušeno a vlády se ujímá destičlená vláda vedená (ať už oficiálně, anebo zákulsině) Prokopem Holým (případně Zikmundem z Vranova), kde mají čtyři zástupce táboři, čtyři sirotci a dva pražané. Druhá eventualita spočívá v tom, že Mikuláš korunuje na krále některého významného husitského hejtmana, možná kvůli proporcity (když arcibiskupem je táborita) někoho ze sirotků - Jan Čapka ze Sán. Bedřich ze Strážnice, který se před Lipan pokoušel smířit tábory s umírněnými a katolíky, utíká z Čech na Moravu - obviněn z vlastizrady.

Situaci neuznává ani basilejský koncil, ani stárnoucí císař Zikmund. Husité však odráží další křížovou výpravu vedenou Albrechtem Habsburským v  bitvě u Plzně, tato bitva byla sice více bojem než bitva u Domažlic, ale výsledek je opět stejný. V roce 1436 dobývají Táboři Plzeň a ve Znojmě umírá Zikmund. Nový římský král Albrecht se prohlásí i za krále Českého. Jeho nový útok, nebo nové útoky, jsou odraženy a v roce 1439 umírá i on. Po jeho smrti moravská šlechta uznává jeho syna, Ladislava Pohrobka za markraběte, ten dochází uznání i v dalších vedlejších zemí koruny České, která se tím pádem definitivně rozpadá. Ve čtyřicátých letech pak nastává nová vlna náboženského pronásledování, tentokráte ze strany vítězů. Jeden z prvních je jako kacíř a vlastizrádce odsouzen Petr Chelčický, umírá na hranici. Jeho smrt podnítí vznik nové české církve - Jednoty bratrské. 

Ad 2) Bratrovražední válka i přes zoufalý stav české ekonomiky pokračuje. Politické špičky hledají cestu ke smíru. Klíčovou úlohu  zde hraje vůdce katolíků Oldřich z Rožmberka, který se dříve či později usmíří na vlastní pěst s Tábority. Jedná se o dohody buď ve stylu Augšpurského vyrovnání: Koho zem, toho náboženství, při zachování statuse quo, anebo vyrovnání ve smyslu Kutnohorského smíru a Rudolfova majestátu s plnou náboženskou svobodou svědomí. Vidím opět tři, čtyři eventuality. Za prvé: Oldřich opouští Zikmunda bezprostředně po porážce u Lipan, nebo cestu k dohodě a míru otevře smrt Zikmunda v roce 1436, když Oldřich odmítne dědické nároky Albrechta jako manžela jediné Zikmundovy dcery, anebo za třetí se tento smír dostavuje až po smrti Albrechtově v roce 1439.   Vzniká nová vláda, ve které mají rovnoměrné zastoupení jak radikálové, tak umírnění a katolíci, pod vedením (ať už oficiálním, nebo skrytým) někoho z Táboritů: Prokopa Holého, Zikmunda z Vranova či případně Bedřicha ze Strážnice, který by od moci v Táboře ostavil přílišné jestřáby typu Jana Roháče. Český trůn je nabídnut bavorskému vévodovi a jagelloncům, všichni však odmítají. Královský stolec tedy zůstává neobsazen. Stejně tak i arcibiskupství.  V náboženském životě Čech vznikají přibližně tři církve: Táborská pod vedením Mikuláše Biskupce, umírněná vedená Janem Rokycanou a katolická. Později k nim přibude Jednota bratrská, která se nebude účastnit veřejného života a její dějiny půjdou trochu jiným směrem - teologové typu Lukáše Pražského zakotví spíše u Táborů. Těžká situace nastane u umírněného husitství, které se nebude moci opřít o kompaktáta. Umírněné husitství - říkejme mu kališnictví. vždy usilovalo v podstatě o dvě věci - o přijímání podobojí a o jednotu s Římem. V těchto podmínkách však tyto dvě věci současně dosáhnout nemůže. Začnou se štěpit. Část z nich se rozhodne zvolit si vlastního biskupa (ten je zapotřebí například i kvůli svěcení nových kněží) a část z nich tento krok neuzná a podobně jako Mistr Křišťan přejde plně ke katolictví. Kališníci se pak pokusí získat apoštolskou posloupnost a svěcení pro svého biskupa v Konstantinopoli.

Dohodu mezi tábory, kališníky a českými katolíky však odsoudí basilejský koncil. Papež vyhlásí další nové a nové křížové výpravy. Opět zde se stane klíčovou postavou Oldřich z Rožmberka: Bud se rozhodne ctít dohody, anebo poslušnost Římu. Nakonec se nechává přesvědčit a stává se novým zvoleným českým králem., protože jako jedinný by měl možnosti smířit České království s cizinou, s koncilem, papežem i novým císařem Fridrichem III. Pokouší se o to, ale pravděpodobně neúspěšně.  Sám bude exkomunikován kvůli smířlivosti ke kacířům a kvůli tomu, že z jejich rukou přijal královskou korunu. Avšak po smrti Albrechta Habsburského moravské stavy přistoupí k dohodě a uznávají Oldřicha i za svého markraběte. Vedlejší země: Slezsko, Vratislav a Lužice, však uznávají práva Ladislava Pohrobka. České země se na desetiletí (až do vystoupení Martina Luthera) stanou mezinárodně izolované.

Nejhorší možnou variantu (to je ta třetí až čtvrtá) pak vidím v tom, když by Oldřich z Rožmberka odmítnul jednat konstruktivně a dohodnout se s Tábority. Husitská občasnká válka by pak trvala bez konce. České království by se úplně rozpadlo na malé části a přestalo by existovat. Nastal by obrovský hladomor, veškerá infrastruktura by byla zničena. Země by se vrátila do doby po Moravském poli případně by nastala obdobná situace jako na Moravě po pádu Velkomoravské říše Mojmírovců. Nastalo by temno bez naděje. Naprostý rozklad zemských struktur.

Dobrou noc...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře