Filmotéka: Becket

21. říjen 2009 | 10.38 |

S koncem Džejkovin jsem se rozhodnul nabídnout Vám, vážený čtenáři, dvě nové rubriky. Jedna se bude zabývat dílem a odkazem jednoho z největších českých náboženských myslitelů a filozofů, Petra Chelčického, rád bych zde uveřejňoval úryvky z jeho traktátu "přežvýkaných" do současné češtiny.

Druhou rubriku jsem si pracovně nazval: "Filmotéka." Zaměření této rubriky by se mělo podobat Galérií osobností, tedy nabídnout odpočinkové články o filmech, které mne z toho či onoho důvodu zaujali, ať už pozitivně, nebo negativně. Mnohé z těchto filmů mají i svůj náboženský podtext. Má žena s úměvem říká, že se mi líbí filmy, jejichž hlavní hrdina na konci zemře. Asi na tom něco bude.

První film, se kterými bych se s Vámi rád sdílel, se jmenuje docela jednoduše: Becket. Koupili jsme ho na levném DVD na benzinové pumpě cestou na Jižní Moravu. A nelituji toho, naopak, byla to výborná koupě, vřele doporučuji.

Snímek Becket natočil v roce 1964 režisér Peter Glenville (Summer and smoke, Me and the colonel).  Byl nominován na dvanáct oscarů, sošku si odnesl scénarista Edvard Anhalt, který přepracoval divadelní hru Jeana Anouilha přeloženou Luciennem Hillem. Děj vypráví o vztahu mezi Thomasem Becketem a králem Jindřichem II.

Thomas Becket, sas vychováván normanským arcibiskupem z Canterbury, se stal králi velmi důvěrným a blízkým, otcovským přítelem. Učí jej vládnout i odpočívat. Panovníkovi vychází vstříc i v zábavách lehčích mravů. Na začátku filmu tedy můžeme pozorovat Becketa jako záletníka, čerstvého šlechtice, králova služebníka, bez ctižádosti, státníka proti své vůli, sase v normanském oděvu. Za smysl svého života považuje lehkých a veselý život. Tam, kde jiní lidé mají "čest", tam však Becket cítí "prázdné místo". Přesto jeho srdce bije pro své saské soukmeníky. Ochraňuje chlapce, který jej napadne nožem, a snaží se zachránit nevinnou dívku před nežádoucí pozornosti krále. Při tom však ztrácí vlastní milenku, která spáchá sebevraždu.

Cesty Jindřicha a Thomase se rozejdou v okamžiku, kdy si král usmyslí jmenovat Becketa novým arcibiskupem z Canterbury.V úloze arcibiskupa Becket nachází to, co ztratil kdysi v mládí: Čest, kterou může hájit. Není to však čest Becketova, ani čest porobeného saského národa, ani čest králova, je to čest Boží.

Je však milován Jindřichem. Král již dříve žárlil na jeho milenku, teď však jeho žárlivost vypukne naplno. Thomas se zároveň musí králi postavit v otázce ochraně anglických duchovních před světskými soudy. V zájmu státu jej král začně nenávidět. Becket je falešně obviněn, avšak odmítá se hájit před královským soudem a odvolává se k papeži. Nakonec musí z Anglie uprchnout, nejprve do Francie, pak k papeži sa zpátky do Francie. Francouzský král zprostředkuje smíření těchto dvou mužů, král však své slovo poruší a na konci filmu nechává Becketa zavraždit. Vedlejší avšak zajímavou roli hraje chlad, anglický chlad, který se postupně dostane mezi krále a jeho služebníka.



Film je výborně obsazen. Skvělý Richard Burton (známe ho například i jako Caesara v Kleopatře) si ode mne odnáší jedničku dvakrát podtrženoiu s nějakým tím vykřičníkem. Jeho protihráče, krále Jindřicha II., zahrál můj oblíbený Peter O'Toole, který si zde vysloužil nominaci na oscara. Mne osobně se zdá být vynikající v první půli filmu, v druhé však v některých, pravda těžkých, scénách přehrává a působí příliš teatrálně. Výbornou práci odvedli i další herci ve vedlejších rolí, např. Donald Wolfit jako biskup Felliot. Nezapomenutelný je však jeden mně neznámý herec, který si zahrál starého arcibiskupa z Canterbury. Jeho "After God" je neopakovatelné, filmová hláška, která snad ani nemá konkurenci.

Film se však neubrání srovnání se snímkem obdobné látky "Lev v zimě", kde hlavní roli zahrál také Peter O'Toole. Zvlášť herečka v roli královny Eleanory bledne ve světle skvělé Katherine Hepburnové, která stejnou historickou postavu ztvárnila ve Lvovi. Oba filmy také nejsou dějově kontinuální (snad kromě právě samotné postavy krále Jindřicha, ale o tom příště), což trošku nespravedlivě zazlívám právě Becketovi (přeci jenom Lev, ač pozdější, se mi líbí více a znám jej delší dobu, mám jej hlouběji pod kůži). Vztah Eleonory a Jindřicha ve Lvovi připomíná spící sopku, která každou chvíli hrozí vybouchnout, v Becketovi však jen sopku vyhaslou, která nikdy nevydala žhavou lávu. Také postava králova syna, Jindřicha III, je v obou filmech líčena jinak. Ve Lvovi je Jindřich oblíbený králův syn, po jehož smrti se král již fakticky nevzpamatoval, v Becketovi je Jindřich slaboch nenáviděný svým královským otcem hledající ochranu pod máminou sukní.

Také mi připadá nedotažené vysvětlení vztahu mezi Becketem a fráterem Johnem. Proč John přestal být Thomasovým nepřítelem mi zůstává záhadou. Vyslechl sice velice intimní a důvěrnou Thomasovu zpověď, ale v ní nezaznělo nic, proč by John měl svůj názor na nového arcibiskupa změnit. Becketovi také nesluší historické omyly. Král Jindřich vládnoucí ve dvanáctém století opravdu si nemohl najmout švýcarské žoldnéře, kteří se proslavili přbližně až o dvě stě let později.

Klíčové scény. Vybral jsem tři. První z nich začíná v čase 1 hodina 18 minut. Zde si Thomas s Jindřichem vyjasňují názory na církevní a světské soudy duchovních. Panovník se zde ptá: "Čí čest může být větší než čest králova?" A Becket mu odpovídá: "Čest Boží." Druhá scéna ukazuje Becketa v plné biskupské "zbroji", jak se dostavuje na předvolání ke královskému soudu, aby se odmítl hájit, aby neuznal jeho jurisdikci nad sebou samým a aby se odvolal k papeži. Při jeho promluvě ke londýnskému šerifovi, ve kterém ho varuje, že když přednese jeho obžalobu, zahubí svou nesmrtelnou duši, mne zamrazilo v zádech. Stejně když povídá biskupu z Londýna: Před Boží tváří jsme všichni křesťané blázni. Třetí klíčová scéna filmu se odehrává na francouzském pobřeží, kde se oba hlavní hrdinové snaží spolu usmířit. Jejich shoda o tom, že je "jim oběma chladno" a poslední výkřik zlomeného srdce králova: "Thomas," působí také mohutným a monumentálním dojmem.

Líbí se mi, jak například v MF dnes hodnotí filmy procenty. Snad se čtenáři nade mnou neurazí, jestli si toto hodnocení vypůjčím. Becket není lepší než Lev v zimě, o kterém, dá - li Pán bude příští článek, dále jej sráží historické nepřesnosti (5 bodů), slabší Peter O'Toole ve druh0 půlce filmu (5 bodů) a i nemastná Eleonora (a také Jindřichova matka, -10 bodů), na druhé straně, "after God" starého arcibiskupa (+5) a hlavně morální a náboženské poselství filmu (+10 bodů) mi dohromady dávají vysoce nadprůměrných 80 %. Ano, Becket je jedním z nejlepších filmů, který jsem kdy viděl. Vřele doporučuji, všem, hlavně však křesťanům pro povzbuzení anebo milovníkům historie.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře