Úplná kapitulace před Bohem...

13. listopad 2010 | 16.04 |

Šly s ním velké zástupy. Obrátil se a řekl jim: "Přichází–li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem. Neboť když někdo z vás chce postavit věž, což si napřed nesedne a nepočítá náklad, má–li na dokončení stavby? Jinak by se mu všichni, kteří to vidí, začali posmívat, když by položil základ a nemohl by stavbu dokončit, a říkali by: ‚Tento člověk začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo táhne–li nějaký král, aby se s jiným králem střetl ve válce, což si napřed nesedne a nerozváží, je–li schopen s deseti tisíci utkat se s tím, kdo proti němu přichází s dvaceti tisíci? Jestliže ne, pošle poselstvo, dokud je ten druhý král ještě daleko, a ptá se na podmínky míru. Tak tedy žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem." Z Lukášova Evangelia, 14. kapitoly...

Drsné Kristovo Slovo.

Ježíš jednou zjistil, že má problém: Velké zástupy, které jej následovaly. Jeden by z toho mohl mít radost, ne? Vždyť tím poznáváme úspěšnost. Čím více, tím lépe, ne? Čím větší popularita, větší zisky, více peněz, větší bohatství, tím větší úspěch, aspoň v našich očích. Ne? Často například říkáváme, že "větší daňová progrese" znamená trestání úspěchu a tím myslíme trestání bohatství. Kvantity. Takový je často náš pohled. A to né pouze nevěřících, ale i křesťanů.

Ježíše následují davy a on si z toho mohl odnést pocit, že je nadmíru úspěšným kazatelem. Vždyť při jedné příležitosti (připomínám v době bez aut, televize, internetu, velkoměst...) mu naslouchal zástup, v nichž pouze můžů bylo na pět tisíc, a co potom žen, dětí a celkový počet. Jestliže si půjčím výrok jednoho naščeho nejmenovaného politika: "Kdo z Vás na to má..."

Ale Ježíš se jako úspěšný muž necítí. Není to ono. Čísla nevypovídají vše. Z kontextu celého příběhu můžeme vyčíst, že těm zástupům chyběla jedna velice důležitá věc: Naprostá kapitulace před Bohem. Jejich smrt a znovuzrození k plnému životu. Ježíš zde nebyl následován jako naprostý Pán, Suverén, Monarcha, Spasitel. Ale jako atrakce. Jako učitel. Jako moudrý, laskavý muž.

A vskutku. Když i my si od Krista odmyslíme prvek vyžadované poslušnosti, věrnosti, suverenity nad naším životem, zbude nám docela lákavá postava. Nemyslíte? Lidový léčitel, pro kterého žádná nemoc není nevyléčitelná, ten, kdo dává jíst a pít, kdo dává jídlo hladovějícím davům, ten, který odpouští každičký hřích, jehož učení má moc. Král, Mesiáš, Bůh, který je "užitečný" svému člověku. Taková představa láká.

Čím více vzdálíme Krista od Boha, od Božího Slova, od Bible, tím ho učiníme lákavějšího pro zástupy. Jestliže například přestaneme hlásat, že Ježíš je Jedinná Cesta k Bohu, učiníme ho přitažlivým i pro muslimy, budhisty, hinduisty. Jestliže zamlčíme fajt, že se jedná o mesiáše, může se k němu přihlásit i dnešní tělesný Izrael jako k moudrému rabbímu. A když odstraníme Kristovo učení o Bohu a necháme tam jenom jakousi laskavou psychologii, učiníme ho lákavým pro naprosto každého. Ale Izajáš, když mu Bůh ve Zjevení ukázal Krista, nepopisoval jeho přitažlivost, krásu, Lásku, Izajáš ho popsal takto:

Vyrostl před Hospodinem jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili...  Izajáš 53. kapitola.

Takto lákavý a přitažlivý pro svět je Ježíš Kristus, Bůh Syn, Zjevený Božím Slovem. Bez vzhledu a důstojnosti, opovrženíhodný, odporný, jako člověk, před kterým si zakrýváme tvář a odvracíme pohled, abychom ho neviděli.

Ježíš poznal, že zástupy nenásledují Jeho, ale Falešného Krista. Krista, kterého si sami stvořili ve svých vlastních představách. Krista, který po nich nežádá naprosté vydání, radikální rozchod s celým životem. Úplnou kapitulaci a naprosté sebevydání a poslušnost. Tito lidé si nechávají zadní vrátka, místo, kam utéct, když to s Kristem nebude příjemné, bezpečné, pohodlné, když přestane odpovídat jejich představám. Tito lidé mají "své místo, svůj domov," všimněte si: "své", ne Boží, patřící Bohu, ale "své", patřící jim. Místo, kterého se nevzdali a neodevzdali je Bohu. Pro někoho to může být rodina, matka, otec, dcera, sestra, manželka. Pro jiného zase to mlže představovat jeho vlastní já, jeho vlastní síly, představy, myšlenky, cíle. A ja uvidíme dále, patří tam i vlastní plány do budoucnosti.

 Mít v nenávisti. Těžké slovo. Nejrůznější překlady do češtiny je zjemňují a já si osobně myslím, že právem. Ze dvou důvodů. Kristus často provokoval. Vybral si dvě protichůdné skutečnosti a je pak vyhnal do naprostých extrémů. Proč? Neboť Kristus vyučoval skrze emoce, které v posluchačích probouzel. Slova jdoucí do mozku člověk snadněji zapomene než emoce jdoucí ze  a do srdce, ze a do toho nejvniternějšího a nejintimnějšího já, aby tam tyto emoce jako světlo odkryly duchovní a psychický stav člověka. Ježíš uměl učit skrze emoce. Uměl je ve svých posluchačích vyvolávat a tím odhalovat, kdo je kdo. Ztrhávat tím masky. Tito lidé měli svá otevřená zadní vrátka a možná o nich ani nevěděli. Možná si mysleli, že všechno opustili a nechali to doma, a při tom si to všechno vláčejí sebou, i s tím domkem, jako hlemýždi. Jasně, nevláčí si to sebou fyzicky, ale v srdci, duševně. 

Při jednom kázání měl Kristus na toto téma tak drsné slovo, že ho všichni opustili. Úplně všichni. Až, až na těch pár několik učedníků, jemu nejbližších. Zeptal se jich: I vy mne chce opustit? A Petr za všechny odpověděl: Kam bychom šli, ty máš Slova Života.Jan 6,67n.

Pane, kam bychom šili? Petr vyznává, že teď, v této chvíli, nemá místo, kam by odešel. Pochopil, že následování Krista je otázkou života a smrti. Opustit Krista znamená opustit život. Drsné, nekompromisní. Když vidíme, že naše dítě pije otrávený nápoj, necháme ho, v rámci jakési "tolerance?" Anebo k němu přisočíme a třeba násilím mu nádobky se smrtícím pitím vyrazíme z rukou? Proč? Protože se jedná o otázku života a smrti. Nic menšího. Život nebo smrt. Láska nás neučí stát daleko s pocitem: Jen ať si dělá, co chce." Láska nás učí přiskočit a zasáhnout...

Druhý důvod popsali překladatelé Jeruzalémské bible v poznámce. Jedná se o tzv. "hebrejismus," kdy se doslova překládá hebrejský výraz, byť v cílovém jazyce má tročku jiný význam. Nenávidět tedy musíme číst i jako "odpotutat se, zavrhnout, mít v odporu." Klasický případ je popsán někde v prorokovi Malachiášovi: Bůh zde říká Izraelskému lidu: Zamiloval jsem si Vás a on mu odpověděl: Jak to poznáme, že sis nás zamiloval. Odpověď Pána Boha bere dech: Protože Vás, Izrael, jsem si vyvolil, ale Édom zavrhl. Doslova: Nenáviděl jsem ho.

Když jsem se já oženil se svou ženou, řekl jsem ji Ano, ale ve stejném okamžiku jsem zavrhl všechny ostatní ženy: Zavrhl jsem je k účelu manželství. Vzal jsem si je v nenávist, by řekl Izraelita, byť si s nima třeba nemám problém, já nevím, ve větší skupině popovídat. Ale jestli by mně někdy přepadla myšlenka, že by se tra či ona mohla stát mou ženou, pak tu myšlenmku si musím znenávidět. Ucítit k ní naprostý odpor. Vyzvracet se, s dovolením, z ní. Mělo by mi z takovýchto myšlenek být naprosto zle, blujně, až fyzicky špatně. Protože tím, že jsem si zamiloval jednu ženu jako manželku, jsem volán k tomu, abych znenáviděl ostatní ženy, které by se, ať už úmyslně ony, anebo já ve svých myšlenkách, stavěly mezi mne a mou nevěstu.

Totéž chce Bůh i od nás ve vztahu k Němu. Nesmíme zapomínat, že Sám Bůh nám dal do Bible přikázání: Cti otce svého i matku svou. Jinde píše, že nám do života také posílá autority, které bychom měli ctít: Rodiče, učitele, šéfa v práci, vládu, parlament.Avšak odsaď pocaď. Přeložím pro mimoostravaky: Odtuď potuď. Protože stejně tak je psáno: Boha se sluší poslouchat, né lidi. Tehdy, kdy se autority začínají stavět mezi nás, a našeho Boha, jestli  začínají přikazovat něco, co Bůh zakazuje a naopak zakazovat něco, co Bůh přkazuje, musíme v takovéto vyhraněné chvíli poslechnout Boha, né člověka.

Aby Ježíš ilustroval radikálnost kapitulace před Bohem, používá dva podobenství. V prvním poznáváme sebe sama, věž, kterou chceme ostavit, naše plány, touhy, představy o budoucnosti. Náklady na stavbu a majetek v hotovosti pak Boží Požehnání. Bůh nás zve, abychom si sedli a popřemýšleli, jestli vůbec dokážeme něco bez Božího požehnání vykonat. Nezáleží na velikosti a obtížnosti stavby věže, záleží na dostatku připravených financí. T.J Na Božím přání, Božím Požehnání. My od Boha můžeme dostávat mnoho požehnání denodenně, ale chce, abychom jej využila právě pro tu či onu věž? Poznávme, že Bez Božího Souhlasu a bez Božího Přiznání se nejsme shopni cokoliv udělat. A i kdybychom toho schopni byli, víme, že Bůh dopouští i věci, které su me nelíbí, i kdybychom tu věž bez Božího požehnání postavili, k čemu by nám byla? Co by nám to přineslo na věčnost? V tomto světe možná pochvalu, možná závist od druhých, ale co to znamená pro naši věčnost? Nač tedy spoléhat na své plány, na své představy budoucnosti, nač nad nimi lpět, když Bůh po nás bude chtít i něco jiného.

Radil ses s Bohem, když ses rozhodoval učinit to či ono? Anebo ses rozhodl sám a pak Boha prosíš, aby se k tobě přidal? Přichází tvůj úkol z nebe, anebo ze své svévole a tělesnosti? Jdeš po cestě Boží? Po cestě vlastněné Bohem po cestě dlážděné Bohem, po cestě, kde Bůh určuje cíl i každý tvůj krok? Anebo jdeš po cestě své, po cestě, jehož majitelem jsi ty sám, ty rozhoduješ o příštím kroku i o konečném cíly tvé cesty a jenom prosíš Boha, aby se k tobě přidal? Chceš, aby ti byl Bůh užitečný, aby naplňoval všechny Tvé potřeby a přání, anebo toužíš, abys Ty byl užitečný svému Bohu, v časech dobrách, ale ba i v časech zlých?

I v druhém podobenství se poznáváme.Jako ten slabší král, který jde do boje, do sporu, se svým silnějším sousedem, sousedem, jenž jej přesahuje? Když my postavíme deset tisíc mužů, tak náš protivník postaví tisíců dvacet, když my jich postavíme padesát, tak náš protivník na nás přijde se sto tisícy. Jedná se zde totiž o nás spor s Bohem. Král, který by rád spoléhal na své muže, na své síly, na svůj rozum, um, válečnické štestí a umění. Král, který vládne. Ve svém vlastním království. Ježíš nás dze vyzívá: Sedni si a promysli si - můžeše vést svou vzpouru, svůj spor, s Bohem?

Jestli ne, tak pošli posly napřed a poptej se na podmínky míru. Tímto aktem se však kapitulující král pokořuje na milost a nemilost před vítězem. Zjišťuje, že  to, v čem hledal své zajištění a bezpečí, v čase zkoušky neobstojí. A tak se vzdává a vydává sebe, svůj lid i celou svou zem do rukou vítěze. Jedná se o úplnou kapitulaci před Pánem Bohem.

Polední větu přeložili zajímavě překladatelé svatováclavské (katolické pobělohorské) bible. Tam stojí psáno: Nemůžete být mými učedníky, pokud se nevzdáte všeho, čemu vládnete...Bůh, osobně se domnívám, nechce, abychom se ožebračili. Bůh sám  naopak chce vládnout všemu, co máme. Naprosto všemu. V článcích jsme si již vysvětlovali rozdíl mezi majitelem a správcem: (zde, zde, zde a zde, doporučuji přečíst a prostudovat :-)) Správce může disponovat obrovským majektem, ale vždy podle přání toho, kdo mu ten majetek svěřil. Podle Jeho přání, podle Jeho Zájmu, kJeho Slávě. I té nejmenší minci, kterou máme v kapse, chce Bůh skrze nás vládnout, podle Svého Plánu, ke Své Slávě. I té nejmenší minci bychom se měli vzdát a svěřit ji Bohu do Jeho laskavé péče.

Bůh se chce Oslavit skrze naše byty, skrze naše auta, našeho zdraví, našeho těla, našich rukou, nohou, očí, uší. Projevit Svou Lásku i Svou Milost skrze nás. Vším, co máme, i tou nejmenší mincí, můžeme sloužit Bohu k Oslavě Jeho Jména pro Jeho Lásku k Našim blízkým i vzdáleným.

V tom nechť nás vede, posiluje a požehnává Náš TrojJedinný Bůh! Jemu buď sláva (a ne ostuda) skrze život nás, křesťanů!

Bůh požehnej sobotní večer!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře