Vztah církve a státu...

20. říjen 2009 | 11.18 |

Vážený čtenáři těchto řádků a článků, za tu dobu, co společně nasloucháme Kristovu Učení na Hoře, jsme si již několikrát všimli, že Ježíš často svými Slovy provokoval. A to nejenom v tomto kázání. Provokaci Kristus používal velmi často. Avšak né samoúčelně. Velmi dobře věděl, že se musí spoléhat na paměť svých učedníků, že než se Jeho Slova dostanou na papír, respektivě na papyrus, chvilku to potrvá. Ano, mezi učedníky byli i tací, kteří psát uměli a mohli si dělat poznámky, například evangelista Matouš, původním povoláním celník. Ale i přesto byla lidská paměť hlavním přenosovým médiem. V té době však na to byli židé připravování a učeni. Už od nejútlejšího mládí si cvičili paměť. A provokaci si člověk zapamatuje snáze. Vzpomeňme si na jeden známý příběh, kdy Ježíš, překvapivě, pokáral "pilnou" Martu a pochválil  "lenivou" Marii, toto vyprávění si můžete přečíst v Lukášově evangeliu, 10. kapitole. Všimněme si, evangelista si nezapamatoval, co tehdy Kristus učil, ale tuhletu příhodu si vybavil jasně. Provokativní a překvapivá Boží Slova jsou ostrá jak dvousečný meč, pronikající až do morku kostí, na rozhraní duše a ducha. Odděluje čisté od nečistého, spravedlivé od hříšného. Pronikají do srdce, do mysli člověka a tam zůstávají, rostou a přináší ovoce.

Avšak to, co Ježíš prohlásil v následujícím, tučně zobrazeném výroku, to tehdy prostě muselo překročit všechny meze, zvlášť u židů, u "vyvolených" židů, synů Abrahámových, chlubící se, že "nikdy nikomu neotročili" (Jan 8,33)." Podívejme se tedy na Kristův výrok společně:

Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Mt 5, 42.

Službu na jednu míli stanovoval římský zákon. Znamenala povinnost nést - zpravidla římskému žoldnéřovi -náklad na vzdálenost jedné míle. V té době byla římská okupace mnohým židům trnem v oku. Vzpomeňme, že mezi Kristovými apoštoli byl jakýsi Šimon Zélota. Sekta Zelótů, Horlivců, se zabývala v podstatě partyzánským bojem proti Římanům. Obnovení Davidovského králoství bylo velkým snem tehdejších židů. Vždyť také nejčastější titul, kterým lidé oslovovali Ježíše, zněl "syn Davidův." To se od mesiáše očekávalo, že sjednotí židy, vyžene Římany a stane se Spravedlivým králem. I samo písmo popisuje několik pokusů, kterými se snažili židé korunovat Ježíše za svého krále. Povinnost "služba na jednu míli" nadvládu Římanů přímo symbolizovala. Ležela vyvoleným Abrahámovcům, "nikomu neotročujícím", přímo v žaludku. Stala se ztotožněním, zosobněním, Římské moci. A co teď Ježíš říká? Něco v tom smyslu, že Římané nemají co Božímu lidu rozkazovat?  Že, milý hebreji, bude - li tě říman nutit na službu jednu míli, tak povstaň a raději zemři? Ale kde že.

..

Donutí - li tě ve službu na jednu míli, jdi s ním dvě. Otevřená výzva ke kolaboraci. Cítíte spolu se mnou, jak toto Kristovo konstatování jde úplně proti srsti tehdejších židů? Kristus vlastně židy vyzívá, aby se smířili s římskou okupací. Aby sloužili římskému císaři. Na jiném místě vyzívá, aby židé platili cla a daně, rozuměj, císaři. Pohanskému barbarskému císaři, modloslužebníkovi, který si sám osoboval božské atributy (v té době ještě po smrtně, přišla však doba, kdy i za života) V římské říši byla otázka poslušnosti císaři otázka náboženská, kultická. Proto římané tak vystupovali proti židovskému i křesťanskému náboženství. Neboť jestliže nechtěli obětovat na císařský oltář, jak jim pak mohli důvěřovat? 

A jak se toto vše týká nás, církve? Mezi křesťanskou mládeži existuje směr, zvaný Godarchy, který říká, že neexistuje jiná autorita než je Bůh. Tento směr byl převzatý ze světa, z filozofie anarchismu. Ale to není přesné. Neboť je to právě Bůh, kdo nám autority dává. A to nejenom na tomto místě. Nad kázání na hoře mnozí křesťané mávaí rukou s tím, že je určeno jen židovskému národu. Že tento názor není správný, jsme si ukázali v tomto článku: http://bohu-a.svetu.cz/18648-komu-je-adresovano-uceni-na-hore.html.

Avšak konrétně tuhletu otázku Apoštol Pavel výslovně vztahuje na církev. Píše:
Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, úřední moci, vrchnosti, neboť není autority, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti autoritě, odporuje Božímu nařízení. Ti, kdo mu odporují, přivolávají na sebe soud. Vládcové nejsou postrachem dobrému jednání, nýbrž zlému. Chceš, aby ses nemusel bát autority? Čiň dobré, a budeš mít od ní chválu. Vždyť je Božím služebníkem pro tvé dobro. Jednáš–li však zle, boj se, neboť ne nadarmo nosí meč. Je Božím služebníkem, vykonavatelem hněvu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen kvůli tomu hněvu, nýbrž i kvůli svědomí. Proto také  plaťte daně, neboť vládcové jsou Božími služebníky a právě tomu se vytrvale věnují. Dejte každému, co jste povinni: komu daň, tomu daň, komu clo, tomu clo, komu bázeň, tomu bázeň, komu čest, tomu čest.  Římanům 13. kapitola od prvního verše.

Je důkežité si uvědomit, že toto Apoštol Pavel píše o pohanské moci. O římanech, kteří házeli křesťany lvům, kteří Pavla dlouhou dobu žalářovali a nakonec popravili. Mnozí však citují také Petrovo: "Boha je třeba poslouchat více než lidi." (Sk 5, 29). Avšak za jakých okolností toto Petr vyslovil? No tehdy, kdy mu velerada zakazoval hlásat Kristovo Jméno.  Tedy to, co je ve zjevném protikladu s Boží vůli zjevenou v Písmech a v Božím Zákoně. Všechno ostatní však je "služba na jednu míli."

Ježíš Kristus dává Božímu lidu povinost poslouchat pohanského císaře. A nejenom to, ale i dodat mu dobrovolnou "daň z přidané hodnoty." Odvést mu ještě něco navíc. Znamená to poslušnost jednotlivců, ale i církve státnímu zřízení, ať je jakékoliv. Ve všech věcech, které neodporují tomu, co chce po nás Bůh. Tedy, ne jenom v tom, co Bible zjevně povoluje, že císař může chtít, ale ve všem, co Bible zjevně nezakazuje. 

Proto osobně podporují registraci církví státem. Stát si přeje vědět, že tu Kristova církev působí a v bibli není nikde zakázáno, že to vědět nesmí. Naopak. Na mnohých místech je dokonce naznačeno, že církev by neměla zůstávat v mimoprávní pololegalitě. Například v podobenství města na hoře a svícnu postavenému tak, aby svítil všem v domě. Proto i plně přiznávám státu právo stanovovat podmínky, ze kterých církev může a za kterých již nesmí působit. Nezakáže - li něco, co Bůh svému lidu nepřikazuje, anebo naopak nepřikazuje - li něco, co Bůh v bibli přímo nezakazuje, máme Bohem danou povinnost takové podmínky respektovat a naplńovat. Byť by to byla taková "ptákovina" jako mít oficiální adresu oficiálního ústředí, na kterou se třeba stát může obracet. Nikde nečtu nic v Bibli o tom, že by se starší sboru měli se státní mocí hrát na schovávanou. Což samozřejmě platí o dobách, kdy církev není státem pronásledovaná. Neboť pak by stát chtěl něco, co Bůh přímo zakazuje: Aktivní sebevraždu...

S přáním všeho dobrého,

Vašek M.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

RE: Vztah církve a státu... prozaik 23. 10. 2009 - 07:26
RE(2x): Vztah církve a státu... bohu-a 23. 10. 2009 - 17:51