XXII: Únos

17. leden 2010 | 16.37 |

Tittle     Předchozí díl    Příští díl

Vážený čtenáři. Rád bych Vás pozval k četbě Legendy o svatém Václavovi: V Bázni Boží. Rozhodl jsem se ji uveřejňovat zde podruhé, abych ji mohl zpřehlednit a doplnit. Snad Vás znovu zaujme...

To vojsko se před Budčí objevuje zničehonic. Dvě stě chlapů, slušná síla. Starý bojovník Laban, jenž v Tichanově nepřítomnosti velí pevnosti, disponuje počtem nedosahující ani pětiny přišlého oddílu, a to vesměs vojáků druhého a třetího řádu, což jsou muži z okolních vesnic, kteří bývají verbováni v čase války anebo nebezpečí, prakticky s nulovým výcvikem, hodící se jenom pro strážní službu či obranu hradeb.

Objevšivší se vojsko obkličuje osadu ze všech stran. Vede jej žena, jezdkyně, čekající na proti bráně. Může vejít, brána není zavřená. Laban ani na okamžik nepomyslel na odpor. V knížecí družině už slouží mnoho let. Příchází však nejistá, těžká doba. Věrná služba jednomu přemyslovci se může stát trnem v oku druhého. Kníže je za horama a žena před bránou zde zatím vládne. 

Laban vychází z brány, jde pěšky, jde bos. Přichází až k Drahomíře. Pokleká.

"Má paní, znlelíbil se Vám váš služebník? Zde je, odevzdává se do Vašich rukou. Prosí však za milost pro své muže a obyvatele osady."

"Vydej mi mého syna."

Odpovídá Drahomíra stroze.

"Váš syn je náš nejváženější host..."

Laban pokyne směrem k bráně. Na toto znamení vyjíždí mladý jezdec, hoch asi jedenáctiletý, dvanáctiletý. Na svůj věk vysoký a dobře stavěný. Jede s knížecí důstojností, oblečen ve slavnostní šat. Osadníci i spolužácí s překvapením zjišťují, kdože s nimi po dva léta žil. Učenova hospodyňka si vzpomene na záchranu Bohuslavy, místní kovář na jeho šikovné ruce připráci s ohněm, farář na pomoc při opravě střechy místního dřevěného kostelíku, tenhle sedlák zase na chvíle, kdy spolu bok po boku orali pole.

I Drahomíra ho s obdivem a pýchou sleduje. Sevře ho do náručí, slzy dojetí ji stékají po tvářích.

"Synáčku, tak dlouho jsem tě neviděla. Pojď, pojedeme domů..."

Vlastně jsem zatčen, uvědomuje si Václav. Ne, nechce opustit Budeč. Stává se však rukojmím, byť skrytým. Přistupuje na Drahomířinu hru. Nic by nezískal otevřeným marným odporem, zvlášť na veřejnosti, naopak, může ohrozit lidi, kteří mu po dva roky poskytovali útočiště, vzdělání, obživu. Mnozí z vojáků, kteří ho dneska, nevědomky, arestují, mu zítra mohou sloužit. Takováto vzpoura, a s ní spojené ponížení, by mohlo ohrozit jeho budoucí autoritu. Na rozdíl od vojáků Václav dobře zná vůli svého otce. Vratislav si jistě nepřeje, aby ukončil zdejší pobyt a už vůbec ne, aby se stal zajatcem v Drahomířině moci. Vojáci jsou věrní Drahomíry, neboť jsou zmatení a obelháni. Až kníže přijede, Drahomíra svou moc ztratí, neboť bude zřejmé, co Vratislav chce a co ne. A dokud nepřijede, stojí před Václavem náročný úkol" Přežít. A doufat v otcův návrat. Otcův život a vládo ho relativně chrání. Jeho matka ho možná chce nechat zabít a tak uvolnit cestu Boleslavovi, který je bližší jejímu srdci. Bodejť by nebyl, má teprve sedm roků. Potřebuje máminčinu něhu. Až povyroste, všechno může být jinak.

Drahomíra tak daleko neuvažuje. Žádné myšlenky na vraždu nebo Boleslavovu vládu. Prostě jenom zatoužila vidět svého synka, získat ho zpět. A v něm držet budoucnost. Uvědomuje si, že tímto svým skutkem hodně popudí Vratislava. Ale těch pár dnů, týdnů či dají li bohové měsícu s ním ji stojí za to riziko. Cítí se volná, mocná a svobodná, jako nikdy. Avšak ví, že v Praze jej držet nemůže. Internuje tedy Václava na Libušíně, obklopuje jej svými nejvěrnějšími, s těmi, kteří v ní neznají pouze kněžnu, ale kteří s ní sdílí utajené obřady, kteří v ní vidí svou posvátnou slovanskou kněžku.

Drahomíře však nejsou ony měsíce dopřány. Po pár týdnech se vrací vladyka Tichan. Tentokrát žádá o soukromé slyšení hned první okamžik, co přijel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře