Radost a svoboda ve službě Bohu...

14. prosinec 2009 | 21.20 |

Jedním z nejkrásnějších biblických podobenství, které vyprávěl Ježíš svým učedníkům, je jistě to o Marnotratném Synu. Přípomeňme si v krátkosti děj tohoto příběhu, podrobněji si jej rozebereme, dá - li Pán, někdy příště.

Žil jednou jeden otec se svými dvěmi syny. Mladší z nich už měl společného života po krk. Požádal otce, aby mu vyplatil jeho dědický podíl a vyšel do velkého světa. Zde však své jmění úplně rozvířil, osobně zbankrotoval, přišel na mizinu, pracoval ve velmi ponížujích zaměstnáních a měl hlad. V těchto těžkých dobách si vzpomněl na dům svého otce, i na fakt, že i ten nejposlednější služebník měl vždy co jíst, co si obléknout, kde přespat. Šel do sebe a rozhodl, že se pokoří před svým otcem a požádá o odpuštění. Jak tak přicházel k domovu, otec jej spatřil, doslova vyběhnul mu vstříc, svinul ho do náruče. Skoro ho nenechal ani promluvit, vrátil mu důstojenství syna, pozval jej do domu a začali hodovat.

Zde však příběh nekončí, ale pokračuje, vlastně druhým podobenstvím, podobenství o starší synu. Dejme slovo Bibli, apoštolu Lukášovi, v patnácté kapitole:
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat. On mu odpověděl: ‚Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.‘ I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu. Ale on mu odpověděl: ‚Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.‘ On mu řekl: ‚Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘"

Starší syn zde vyčítá svému otci, že mu nedal nic, co by mělo větší cenu, než jedno kůzle. Že žádný jeho dar se nehodil k tomu, aby jej sdílel se svými přáteli, aby se z něj společně radovali. Avšak položme si otázku: Má tento syn pravdu? Opravdu mu otec nic nedal? Podívejme se společně do tohoto příběhu...

První věc, kterou si musíme všimnout, spočívá ve skutečnosti, že otec věnoval svému synu sebe sama. "Ty jsi stále se mnou, můj synu." Stále. Stále mezi sebou měli společenství. Stále si spolu mohli povídat, sdílet se. Syn byl svobodný a volný k tomu, že kdykoliv k otci mohl přijít a kdykoliv přistoupit. Nikdo mu k tomu nemohl zabránit, a nic jej nemohlo zastavit, chtěl li mít čas se svým Otcem. Jaktože to tento syn nevidí? Jaktože si toho tento syn neváží? Možná mezi vámi, vážený čtenáři, jsou lidé, kteří vyrůstali bez vlastního táty. Nemyslím teď biologického tátu, ale vlastního tátu, pro kterého bys byl vlastním synem.

A možná právě ty, milýá čtenáři, jsi vyrůstal i bez své matky. Kolikrát v životě jsi toužil po matčiném pohlazení? Kolikrát v životě jsi zatoužil po společném času se svým tátou? Tento syn si však toho neváží. Tento mladík si neváží toho pokladu, který se skrývá ve vzájemném láskyplném vztahu. Kdyby si jej vážil, jak by mohl svému otci říci: Nikdy jsi mi nedal nic, co by mělo větší hodnotu než opečené kůzle?

Pojďme dále. Druhá věc, kterou otec dal synovi, podívejme se na ni. Jedná se o službu. Syn byl svobodný a volný k tomu, aby pro svého otce pracoval na poli. Jakto že v tom nevidí dar? Milost? Vždyť kdyby pole neobdělával on, musel by pole obdělávat jeho otec. Jeho starý otec. Proč nebere jako dar a milost, že může ušetřit otci síly? A copak na tom poli pracoval jenom pro otce? Copak sám nečerpal z plodin, které pěstoval? Otec byl bohatý, měl spoustu služebníků, copak syn musel na poli pracovat manuálně? A i kdyby, nebyla by to stejně pro něj milost?

Dále otec věnoval svému synovi všechno, co má. Všechno, co je jeho. Jaktože se syn z toho neraduje? Proč se neprochází po tomto  svém majetku a neraduje se, že patří jemu? Otec mu věnoval bezpečí svého domu, pevné zdi a nepromokavou střechu. Syn nemusel trpět pod deštěm, nemusela mu být zima. Měl vždy co jíst, měl vždy čeho se napít. Měl volný a svobodný přístup k lásce svého otce. Všechno mu otec dal. Nejenom všechno, všechen majetek, který otec vybudoval za celý svůj namáhavý život, ale veškerý i vnitřní obsah otcova srdce. Všechno jsem ti dal, říká mu, veškerou svojí lásku, péči, svou náruč. Všechno jsem ti dal. A syn? Pro něho to neměléo cenu jednoho jediného propečeného kůzlete.

Proč za toto vše syn není vděčný? Proč se neraduje? Protože o svou radost a o svou vděčnost přišel. Stal se slepý ke své svobodě, přestal vidět to, že mu nikdo a nic nebrání přistupovat k otci. Když přestal vidět svou svobodu, začal se pokládat za zneužívaného otroka. Který musí dřít. Nic nemá. Vyměnil svoji svobodu za otroctví, které si sám na sebe bere. Už nedělá to, co by chtěl on sám, ale to, co si myslí, že dělat musí. Vztah s otcem se mu proměnil z radosti do poviností: To musíš, tamto ještě zařiď, ono ještě postav. A začal soudit a být pyšný. Byl pyšný na svoji věrnost. To jeho pýcha jej takto zotročila. Sebe začal vidět v dobrém světle, v tom nejlepším a ostatní začal soudit a hledět na něj svrchu. Tento tvůj syn, vyčítá otci. Tys přijal do svého domu někoho, kdo toho není hoden. Jak mohu být já opět na stejné rovině s ním? Copak léta té "věrné" otročiny v zajetí pýchy a povinností, copak ty ztracené léta pro otce nic neznamenají?

Ne, ve skutečnosti nic neznamenají pro tohoto syna. Pro tohoto syna nemají tyto roky cenu ani jednoho propečeného kůzlete. Syn pocítil vzdor, ne, nevstoupím do toho domu! Do domu, kde se omlistňují s těmi, kdo se chovají nezodpovědně, kdo ubližují... Kdo ubližují otci, nebo kdo ubližují mně? Má tento syn na svého bratra zlost pro to, že opustil jejich společného otce, ane proto, že opustil jeho samotného? Pro otce však roky "otročiny" znamenají mnoho. Vzdává se své důstojnosti, vychází z domu, aby domlouval svému synu, aby ho prosil, žádal, zval. A co syn?

Kristus nechal koenc svého vyprávění otevřený. Možná nechce, abychom se ptali, co syn, ale abychom se ptali, co já? Jaký je můj vztah k Bohu, kterého poznáváme v roli Otce. Jsme vděční za vztah s Bohem? Že jsme svobodní k Němu kdykoliv volně přistupovat? Že nám nikdo a nic nemůže zabránit k tomu, abychom k Bohu volali? Ani náš nepřítel, ani satan, ba dokonce ani náš vlastní hřích, který právě proto vzal Ježíš na svá bedra. Máme radost z této svobody? Anebo nás radost opustila a svoboda se nám změnila v oztroctví pýchy? Změnil se nám život s Bohem z fáze: Chci dělat to a ondo, co si ode mne Bůh žádá, co Bůh potřebuje, abych pro něj vykonal? Z fáze: Rozhodně nechci dělat to, co se Bohu nelíbí, čemu nežehná? Ocitli jsme se ve stavu be, kdy činíme to, co dělat MUSÍME? Jsme svobodní činit Boží vůli, volní pro službu k Bohu? Anebo jsme tuto svobodu vyměnili za otroctví?

Porovnáváme se s našimi bratry, sestrami, s nevěřícími? Nevyčítáme Bohu, že těm či oněm nehodným dal ten či onen dar, tu či onu milost a nám nedal ani to pověstné kůzle, abychom se mohli poradovat s přáteli? Vyčítáme Bohu léta, které jsme "ztratili" tím, že jsme mu "otročili?" Anebo jsme vděčni a radujeme se z každé chvilky, kdy můžeme být s Bohem, kdy mu mlžeme sloužit. Máme radost z chvil, ve kterých jsme svobodni naplňovat Boží vůli?

Jestli ztratíme tuto svobodu, radost, vděčnost, pokoru tak nám náš nepřítel místo toho dá pýchu, otroctví, vztek, vzdor, vzpouru. A my pak budeme stát před otevřenými dveřmi Božího domu a odmítneme do něj vstoupit. Budeme stát, anebo před otevřenámi dveřmi již stojíme?

Je pro nás Bůh milující Otec, který pro nás chce vždy to nejlepší, kterému můžeme plně důvěřovat, věřit Mu, naslouchat Jeho Hlas a radovat se z jeho přítomnosti, anebo je pro nás Bůh krutý a bezcitný otrokář, který nám nikdy nedal ani to kůzle?

Vážený čtenáři, to vůbec není otázka pouze pro nás, křesťany. Ale i pro Vás, ateisty. Dveře do Božímo domu jsou otevřeny, proč nevstoupíte? Protože si myslíte, že Vás Bůh nemiluje? Že Vám v životě nikdy nic nedal? Dveře jsou oteřené, dokořán otevřené. Jsou otevřené, protože je Kristus otevřel. Jsou otevřené, protože Kristus na kříži je drrží otevřené. Kristus krvácí, aby dveře zůstali stále dokořán. Oběť Ježíše Krista jsou klíčem zámku do Božího Domu. Tyto dveře jsou stále dokořán. Dokořán pro tebe a pro mne. Vstoupíme, anebo zůstaneme stát na zápřaží v našem vzdoru?

Bůh nás před dveřmi nenechává osamocené. Vzdává se své důstojnosti a vychází nám vstříc. Třeba skrze tento článek, nebo možná přes vaše křesťanské přátele, kamarády, rodiče, děti, známé. Bůh nás nenechává samotné, ale stále k nám hovoří. Slyšíme Jeho Hlas, anebo si před něj strkáme prsty do uší, abychom Jej nemuseli poslouchat, a zavíráme oči, abychom se na Něj nemuseli dívat, abychom jej neviděli?

Otevřeme oči? Otevřeme uši? Vstoupíme?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

RE: Radost a svoboda ve službě Bohu... filip 13. 08. 2010 - 10:15
RE(2x): Radost a svoboda ve službě Bohu... bohu-a 13. 08. 2010 - 13:18
RE: Radost a svoboda ve službě Bohu... filip 18. 08. 2010 - 16:43