Pět mýtů o křesťanství...

4. květen 2010 | 21.37 |
› 

Abych pravdu řekl, teda respektivě napsal, dlouho jsem si nebyl jistý námětem dnešního článku. Nic mne nenapadalo. Nakonec jsem se rozhodl podívat se na mýty, které kolují ohledně křesťanství. A to jak ty historické, tak i teologické  (nazvěme je tak). Věřím a doufám, že Vás toto téma zaujme

V prvním historickém mýtu, ke kterému bych se dneska rád vyjádřil, se zpochybňuje způsob Kristovi smrti. Například Svědkové Jehovovi (i některé muslimské kruhy)  tvrdí, že Ježíš zemřel na kůlu. Nepředstavujme si mučednický indiánský kúl. Jednalo se o dřevo, na kterém se odsouzenec pověsil za ruce – při čemž došlo k vykloubení ramen. Dnes však víme, že tento názor není pravdivý. Známe totiž nástěnnou malbu – no malbu, to je silné slovo, spíše satirickou kresbu, ne nepodobnou malůvkám na záchodě -  pocházející z poloviny třetího století. Kresba zobrazuje mladého otroka klečícího před křížem, na kterém visí osoba s oslí hlavou. Ironický nápis pak oznamuje, že tento otrok – je zde nazýván křestním jménem – uctívá svého boha.

Tuto kresbu činí zajímavým hlavně dvě skutečnosti: Jednak se jedná o nejstarší vyobrazení Krista na kříži nepocházející z křesťanských kruhů. Autor zcela jistě křesťan nebyl, spíše chtěl ponížit a zesměšnit některého ze svých spoluotroků.  Druhý důvod, který pro mne osobně v této souvislosti činí ten obrázek zajímavým, spočívá ve skutečnosti, že tento obrázek pochází ze Staré Římské Říše. Ano, právě z toho samého státního útvaru, který Krista nechal zavraždit. A kdo lépe než samotní Římané ví, jak se tehdy trestali vzbouřenci a otroci?

Druhý dnešní historický mýtus se týká neděle. Povídá se, že neděli zavedl svým příkazem až císař Konstantin Veliký, jenž měl údajně pronásledovat pravé křesťany a založit pseudocírkev. Ale ani tato pověst se nezakládá na pravdě. Když pomineme zmínky o neděli v samotném Novém zákoně, máme historická svědectví církevních otců z počátku prvního století (z roku 110 a 120) o tom, že křesťané již v té době opustili svěcení soboty a uchýlili se ke svěcení neděle.  Tito svědkové o této skutečnosti nepíší jako o něčem, co zavádějí oni, ale jako o něčem, co obdrželi z předchozích generací. Všimněme si, že se jedná snad pouhých ne více než dvacet let po sepsání evangelia Jana a Apokalypsy stejného autora.

Dále se povídá, že v prvních stoletích bylo sepsáno mnoho nejrůznějších evangeliích, ze kterých ta zlá katolická církev během koncilů ve čtvrtém a pátém století vybrala pouze čtyři, které se jí hodili. Vážený čtenáři, ani tento názor není pravdivý. Církev už od samého počátku uznávala pouze naše čtyři evangelia. Ano, jisté bludné a odštěpenecké skupiny měli nejrůznější své spisky. Ale to je stejné, jako bychom dneska míchali Bibli s časopisem Strážná věž anebo s knihou Mormon.  Máme svědectví církevních otců z poloviny druhého století, kteří shodně mluví pouze o čtyřech všeobecně v křesťanství uznávaných evangeliích. Tuto skutečnost přirovnávají ke čtyřem větrům, čtyřem světovým stranám, čtyřem ročním období, a tak dále a tak dále.

Někteří ateisté dnes vyčítají, že křesťanům stačí jedna zpověď k tomu, aby bylo vše smazáno a aby křesťan mohl hřešit dále, znovu a opakovaně. Vážení přátelé, není to tak. Takto zní popis  zformalizováno, falešného, prázdného náboženského úkonu. Biblický Bůh, Bůh, který se nám představuje v Bibli, však nepřijímá prázdný, falešný, pokrytecký náboženský úkon, za kterým člověk nestojí opravdově celým svým srdcem, celou svou upřímností, celou svou nadějí, vírou a láskou. Jen a pouze taková oběť svátosti smíření, jak ji krásně pojmenovávají bratři katolíci, oběť pokory a upřímné lítosti, se Bohu líbí a jen a pouze takový úkon On  přijímá. Ano, člověk je slabý, může padnout jednou, dvakrát, desetkrát, sedmdesát sedmkrát, ale nesmí na "to hřešit." Zneužívat to. Bůh odpouští lidské slabosti právě proto, že byla z ni zaplacena Nesmírná cena.  Bůh se však nenechává zneužívat. Pravý Boží dotek je provázen změnou smýšlení. Křesťan si ve své hříšnosti a hříchu nelibuje jako prase v žitě, jako pes, který se válí v mršině či ve výkalech. Ne. Křesťanovi je hřích odporný, smrdí mu, zvedá se mu žaludek. Existují dva druhy lidí: Plavci, kteří si s vodou rozumí, vyhledávají ji, a pak neplavci, pro které voda znamená nepřátelský živel. Když neplavec spadne do hluboké vody, začne se v ní topit a dělá vše pro to, aby se z ní dostal ven.  Takový postoj má mít křesťan k vlastní hříšnosti. A díky víře vedoucí k upřímné zpovědi, vyznání svých vin, vědomí své odporné hříšnosti, víře plné důvěry v Krista, skrze jeho Spasitelskou dokonanou Oběť, v Plán záchrany, poslušnou věrností  Kristu jako  Pánu, jako vlastníkovi mého života, má křesťan svobodu a možnost dostat se s té nepřátelské vody na břeh. Neboť Víra v Krista jako plavčík jej z té vody vytahuje. A mrtvý plavčík, ten žádnému tonoucímu na pomoc nepřispěchá. Stejně tak víra, která není v souladu se skutky upřímného srdce je vírou mrtvou a nespasitelnou.

Pátý mýtus sugeruje, že křesťan by měl vždy, za všech okolností, mluvit pravdu. Jenže, pravda, která slouží lži, je sama lží. Pravda, která ubližuje, neléčí. Ano, je bolest, která léčí, ale také existuje bolest, která třeba jen a pouze otvírá staré, již zahojené rány. Všimněme si přesné formulace, definice lži z desatera: Nepromluvíš  proti bližnímu svému křivého svědectví. Podtrhněme si slůvko PROTI. To znamená varování před vyslovením lži, která ve svém důsledku ublíží mému bližnímu, způsobí mu škodu. Ať už přímou, hmotnou, anebo nepřímou, když třeba na základě naší lži uvěří nám, nebo někomu jinému, že například zvládneme nějaký úkol, a my tuto důvěru zklameme tím, že se onen úkol se ukáže nad naše síly, protože jsme nepromluvili pravdu, protože jsme lhali o svých schopnostech.  A takováto ubližující lež však může být i vyslovená  pravda. Uvedu několik příkladů. Za války mnoho lidí ukrývalo uprchlíky, například židy. Jestliže by takový křesťan řekl GESTAPákovi pravdu, tak jeho pravda by stála nevinného, ukrývaného člověka život. A nejenom jeho. Nacisté často popravovali v rámci principu kolektivní viny ve velkém.

Anebo druhý příklad z nedávné doby: Před několika týdny, jak všichni víme, se zřítilo letadlo, ve kterém zahynul, mimo jiných, i polský prezident Lech Kacinski. Jeho bratr, dvojče, Jaroslaw, se rozhodl neříci své matce pravdu, zatajit to před ní, nechávat ji v omylu. Proč? Matka totiž v té době na tom nebyla zdravotně dobře, léčila se na jednotce intenzivní péče a ta pravda by ji mohla zabít. Ano, pan Jaroslaw by si třeba mohl ulehčit svůj balvan, který jistě nosil na srdci, ale komu by tím pomohl? Své matce? Ne, jen a pouze sobě samému. Ne každá pravda je pravdou, a ne každá nepravda je lží.  Bylo v historii mnoho období, kdy věrná církev se skrývala v podzemí, a tajně se scházela při bohoslužbách. To snad není nepravda? Nepravda před státním orgánem? V současné době podzemní čínská církev zažívá probuzení, kterému mnozí evropští, "pravdiví" křesťané jen a pouze závidí. Znamená to snad, že Bůh se přiznává ke lži? Naprosto ne. Jenom existuje pravda, která nemluví pravdu a nepravda, která pravdu vyznává...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře