Musíme si pomáhat...

15. březen 2011 | 22.12 |
› 

Zveřejněno před rokem...

Zdravím, vážený čtenáři,
tento blog si připomíná již druhé výročí svého vzniku a to už je příležitost jednak poděkovat, že tento blog může fungovat a sloužit Bohu i lidem v tom našem malém českém internetovém světě, jednak se i ohlédnout zpět za článkami, které se zde objevili. Dneska bychom si připomněli úvahu  na téma: Filmotéka: Musíme si pomáhat...  Na tento článek kliklo nejvíce čtenářů z následující pětice článků roku 2010...

Zveřejněno před rokem:

Petr Chelčický - O trojím lidu - závěr
Filmotéka: Musíme si pomáhat... 
Kdo je nám Otcem? 
Ješua Sírachovec: O moudrosti 
První výročí...

Filmotéka: Musíme si pomáhat...

"To bys nevěřil, co nenormální doba udělá z normálních lidí..."

Tak tento citát z filmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského "Musíme si pomáhat." zcela přesně vystihuje a shrnuje celý jeho děj. Film o druhé světové válce, okupaci, holocaustu, osvobození, o lidské zbabělosti a odvaze, slušnosti a "slušnosti", o povrchním souzení a odsouzení, byl natočen v roce 2000.

Tento snímek nám představuje Josefa Čížka (hraje jej Bolek Polívka), slušného člověka, invalidu, který utrpěl pracovní úraz při stavbě pohraničních opevnění.

Ač nebyl přímo zapojen do protinacistického odobje, sousedé v jeho ulici si ho vážili, i zejména proto, že na počátku války poskytnul legální útočiště židovské rodině, jeho bývalého zaměstnavatele, továrníka pana Wienera. Avšak přišel rok 1941 a tato židovská rodina dostala příkaz dostavit se ke transportu do Terezínského ghetta. 

Po dvou letech se do ulice vrací továrníkův syn David Wiener. Avšak v noci a tajně. Utíká dotiž z koncentračního tábora v  Osvětimi. Na ulici se setká s panem Šímáčkem (Jiří Pecha), dalším slušným člověkem, členem protinacistického odoboje. Požádá jej o pomoc, on se však vyleká, přece jenom má početnou rodinu, uteče a křičí z plných plic: "Žid, pomoc!"  

Davida se nakonec ujme Josef Čížek a ukryje jej u sebe doma, v tajném místnosti, kterou si doma zřídil pro uchovávání zakázaných potravin. Situaci komplikuje Horst Prohazska (Jaroslav Dušek), poněmčelý čech, kolaborant. Josef jej před válkou v době krize zaměstná u továrníka Wienera, za což cítí Horst vděčnost. Rozhodne se "pomáhat poctivým lidem" a vezme si Čížkovu rodinu pod svá ochranná křídla. Zvlášť když jej Marie (Anna Šišková), Josefova manželka,  velice přitahuje...

Aby od sebe Josef oddálil případné podezření, začíná se stále více a více zaplétat s nacisty a kolaboranty. Nemá na vybranou, situace jej nutí ke stále větším a větším ústupkům svědomí. Musí se nechat zaměstnat na kolaborantském úřadě, musí strpět přátelství místního oficíra SS, musí hostit svého nacistického nadřízeného za zvuku hlasité německé hudby. A "slušní" lidé z ulice se mu začínají vyhýbat. Odplivávat si, když jej potkají. Josef to velmi těžce nese. Záběr, jak Bolek Polívka, navenek hrdě, kráčí, kulhaje ulicí, je jedna z nejslinějších scén filmu.

Pravda vyjde za dramatických okolností najevo až po osvobození, kdy byl Josef jako kolaborant málem popraven na střeše jako pes...

Klíčové scény filmu. První dvě si jsou hodně podobné. Jedná z nich se odehrává v noci, v domě továrníka Wienera, druhá za bouřky v lese. V těchto scénách si musí pan Čížek vybojovat svůj vnitřní boj, boj mezi zbabělostí a obyčejnou lidskou slušností. Zjišťuje, že se nemůže obrátit k Davidovi zády. Ta jeho lidská slušnost mu to nedovolí. Nakonec se přemůže a nabídne Davidovi útočiště.

Další klíčová scéna ukazuje dobu po několika měsících, možná už na počátku roku 45. Situace se stává neudržitelnou, prozrazení Davida visí na vlásku a David se rozhodne už dále Čížkovi situaci nekomplikovat a utéci. Ač se jeho skutek zdá být vznešeným sebeobětováním, ve skutečnosti však se jedná o Davidovo sobectví, které Josef několika přesnými slovy odhaluje. Právě kvůli Davidovi jej teď totiž všichni pokládají za kolaboranta a kdyby David utekl, Josef by se už této nespravedlivé nálepky nezbavil. Stejně jako David potřeboval Josefa k tomu, aby se u něj mohl skrýt, tak teď Josef potřebuje Davidovo svědectví pro očištění vlastního jména. Odejít by znamenalo upřít toto svědectví. Využít služby, když se to hodilo a když začne pálit půda, tak sobecky  odhodit toho, kdo mu pomohl, přes palubu. Josefova tvrdá věta: "Odejdi, Davide, zpět do svého sklepního úkrytu, kam patříš" je mrazivým naplněním oněch slov, které jsme si zvolili za motto tohoto článku. Ono motto, mimochodem, na počátku filmu pravil k Davidovi sám Josef Čížek.

Jako třetí klíčovou scénu vybírám následující. Na úplném konci války zorganizují nacisté v ulici podomní prohlídky. Tentokrát velmi důkladné. Je jasné, že by Davida museli nutně odhalit, kdyby přišli do Čížkova bytu. Těsně před tím se Josef pohádá s Horstem, kterému ukazuje veškeré své pohrdání jeho osobou. Horst si už je také plně vědom toho, že Čížkovi mají v bytě černého pasažéra. Tušil to celou dobu, před několika měsící získal plnou jistotu. Sice je přímo neprozradí, ale nepřímo se je už jednou pokusil udat. Ale teď udělá něco neočekávaného a odvážného. Svou kolaborantskou legistrací přemluví velitele SS, aby Čížkův byt vynechali, čímž jim zachrání život. Josef si  tehdy uvědomí, že Horst jim tentokrát pomáhal nezištně.  A právě tehdy oba muži navazují opravdové přátelství. Ne přátelství ve smyslu něco za něco, ne přátelství dvou parazitů, kteří se snaží vysát jeden druhého, ale opravdové, chlapské, jaké se uzavírají například na válečné frontě. Přátelství, ve kterém se jeden opírá o druhého.

Film je rámován vynikajícím herectvím.  Bolek Polívka zde odhaluje veškeré své umění, dokazuje, že jeho herecký rejstřík obsahuje mnohem více než laciná komika opilství a sprostoty.   Zdatně mu sekundují Simona Stašová, Anna Šišková, Martin Huba a místy i výše zmíněný Jiří Pecha. Avšak minimálně rovnoceného partnera nalézá v panu Duškovi. Jeho ztvárnění Horstova vývoje od mocného, namyšleného a sobeckého kolaboranta, který si dělá zálusk na Čížkovu manželku a neváhá za tímto účelem i zneužít své moci, až k pokornému a zlomenému muži, který však právě tehdy  je schopen upřímného přátelství. Ale také bych zde chtěl pochválit toho hocha, co hrál nejmladšího syna Martina Huby alias doktora Kepkeho. Jeho odchod na frontu, kdy jde v dlouhém záběru, vleče za sebou těžký kufr a uchovává si po celou dobu věrohodný  vážný výraz snese podle mého názoru profesionální měřítka

Ve filmu jsou okamžiky, ve kterých na mně dýchá umělost. Člověk jakoby věděl, že to, co vidí, není skutečné, ale hrané před kamerou. Tyto okamžiky trošku ruší. Ale naštěstí je jich málo a nakonec nezničí celou atmosféru filmu. Jedná se přeci jenom o dílo světových parametrů (nominace na Oskara také o něčem svědčí), jeden z nejlepších filmů, možná vůbec nejlepší, který se u nás po roce 1989 natočil. Klobouk dolů.. 

Aktualizace: ještě jsem chtěl pochválit (a při psaní článku na to zapomněl)  práci s kamerou. Když jsem film viděl poprvé, pomyslel jsem si sice trošku, že mi video přestává fungovat:-). Ale trhavě snímané scény navazuji atmosféru strachu, podezíravosti, nervozity. A také mám pocit, že se někdy obraz třepe, jakoby se třepala ruka. Výborné nápady. Scény bývají i nádherně dokresleny osvětlením.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře