Proč (už) nejsem evangelikál

11. září 2016 | 23.43 |
› 

Přibližně před dvěma lety jsem se v otázce církevních restitucí více méně rozešel s evangelikálním hnutím. Jednalo se o hlubší rozpory mezi mnou a evangelikalismem, které se v této otázce obnažily, jejichž byl tento spor ovocem. Dovolte mi prosím se pokusit tyto rozdíly definovat, přičemž si nezurpuji patent na přesnost v pochopení evangelikálního učení:

1) Pojetí evangelia: Evangelikalismus správně učí, že evangelium není z nás a není z našich skutků, ale domnívám se, že se to chápe nesprávně, ve smyslu věty "Všechno je mi dovoleno."  Jakobychom tím, že jsme křesťané, získali právní nárok na spásu. Ale naše spása, ač není z našich skutků, přesto na našich skutcích závisí. O co jde? Jde o poznání, že člověk pro své vlastní skutky před Božím Soudem neobstojí, nemá co říci na svoji obhajobu, že spravedlivým Božím Soudem je odsouzen a to, co potřebuje, je přijmout Milost, nezaslouženou Milost, která však nespočívá v tlusté čáře za minulostí, co jsme si to jsme si, ale v tom, že na našem místě je odsouzen k smrti někdo jiný - Ježíš Kristus. Nejsme spaseni proto, že by Bůh spravedlivě posoudil náš život, vzal váhy, na pravo dal naše klady, naše dobré skutky, vlevo naše zápory, špatné skutky, pak to nějak spravedlivě porovnal a nakonec nás poslal do ráje nebo do pekla. Že bychom měli nějaký právní nárok na vstupenku do ráje, kterou by Bůh musel u Posledního soudu uznat.  Nikoliv: Boží Právo nás usvědčuje a posílá do smrti. My jsme spaseni proto, že nejsme souzeni vůbec, protože na našem místě byl odsouzen Kristus. A tato Milost je "katolická" - otevřená všem. Člověk ji však přijímá - nebo odmítá. Přijímá ji tím, že přijímá Ježíše Krista za Svého Panovníka, Pána a Spasitele, že se podrobí jemu jako Svému Zákonu. 

2) Evangelikalismus (a vlastně protestantismus obecně už od dob Luthera) od sebe uměle odděluje pojem víra od pojmu věrnost. Avšak v biblické řečtině  jsou slova víra a věrnost jeden pojem. Je trošku zrádnost češtiny, že od sebe víru a věrnost odděluje, ale "v bibličtině" se jedná o jeden a ten samý pojem. Víra, důvěra a věrnost je jedno a to samé, víra a věrnost jsou dvě strany jedné mince - řeckoho Pistis. Tam, kde biblická řečtina vyslovuje slovo víra, tam myslí i věrnost. Tedy ne "Že spravedivý z víry bude živ," ale "Spravedliý z "Pisteo" bude žít, z víry, která je věrností a z věrností, která je důvěrou a vírou". Evangelikalismus tím, že od sebe odděluje víru a věrnost, od sebe odděluje také spasení a "posvěcení." Žádná víra se však nevznáší ve vzduchoprázdnu, neexistuje žádná vakuovaná víra, oddělena od našich životů, ale každá víra se nějak projevuje - projevuje se právě svými činy  

3) Postoj k Zákonu:  Evangelikalismus tedy zná úsilí o svatost a posvěcení, ale  tato snaha jakoby nebyla součástí spasení.

Člověk podle evangelikalismu je jednou spasen a pak se snaží žít posvěceně, ne aby byl spasen, ale protože je spasen. Avšak toto je pouze částečná pravda.  Ano, apoštol Pavel napsal větu: "Všechno je mi dovoleno," ale nenapsal ji ve vzduchoprázdnu, doplnil k nim sousloví, které jakoby evangelismus neslyšel: "Ano, ale..." Tentýž Pavel píše, že ti, co činí ty a ony skutky, nezdědí Boží Králoství, píše o víře, která se provuje láskou. Ano, Pavel píše, že nežije už pod Zákonem, ale jedním dechem dodává, že Jeho Zákonem je Kristus. V okamžiku hířchu člověk není spasený, protože v tom okamžiku člověk není věrný Kristu, ale někomu jinému, neboť v tom okamžiku není jeho Panovníkem Kristus, ale někdo jiný. Člověk se musí ke Kristu vrátit - a proces návratu bible nazývá "pokáním."  Pokání je postoj celníka z podobenství o Celníkovi a Farizeovi, postoj popsaný v bodě jedna.  Větu "Všechno je mi povoleno" je třeba chápat ve smyslu  "není žádného odsouzení pro ty, co jsou v Kristu Ježíši", neboť v postoji pokání své hříchy odevzdáváme Kristu, aby za něj zaplatil pokutu, aby vyrovnal škodu, kterou jsme my způsobili, aby svou smrtí  a svým vzkříšením zlomil moc prokletí odsouzení nad tím či oním naším skutkem. Křesťan obrácením a pokáním mění svůj postoj ke Kristovu Zákonu - nesnaží se jej následovat proto, že by se bál trestu - peklu, nebo toužil se zasloužit odměnu - ráj, ale protože poznal a pochopil, že Kristus je dobrý, tudíž i Kristův Zákon je dobrý.   

4) Zákonictví: Postoj popsaný v bodu tři evangelikalismus nazývá "Zákonictvím." Ale bible nazývá zákonictvím trošku něco jiného: "Zapomněním se ve Starém zákoně." To se děje tehdy, když zapománáme na svoji vlastní hříšnost. Na skutečnost, že spravedlivým Boží Soudem jsme odsouzeni k smrti a že nejsme spaseni pro naše dobré skutky, pro své právní nároky, ale proto, že nejsme souzeni vůbec, že na našem místě byl odsouzen někdo jiný.  Když zapomeneme na vlastní hříšnost, tak se z nás stává farizeus: Jeho problém není v tom, že by nevěděl, že spása není z něho, on ví, že jeho dobré skutky nejsou z něho, ale z Boha, protože má nutkání za ně děkovat Bohu. On totiž ví, že se jedná o milost Boží a za milost člověk prostě musí být vděčný. A on je vděční za to, jak Bůh proměnil jeho život, že má kde bydlet, co jíst, z čeho odvádět desátky. Ale on se odděluje od hříšných celníků, zapomíná na svou vlastní hříšnost a tím se nad celníky vyvyšuje - soudí je a jakým soudem je soudí, takovým sám pak bude souzen. Podobně jedná i dlužník v podobenství, kterému král prominul jeho dluh. Na toto prominutí neměl dlužník žádný právní nárok, nic před králem na sboji obhajobu říci nemohl, král mu neodpustil proto, že ho k tomu právo nutilo, ale pouze ze své lítosti a milosti. Když však pak onen dlužník odcházel od krále, potkal svého dlužníka. A neboť pozapomněl na svůj dluh, který mu byl odpuštěn z Milosti, ne z práva, ze zákona, ale z Milosti, která jde mimo právo a mimo Zákon,  začal vymáhat to, na co už právo měl právo. Když se to však dozvěděl král, odsoudil toho dlužníka právě podle toho samého práva, jakým onen dlužník odsoudil svého dlužníka. Zákonictví tedy znamená spoléhat se na své vlastní práva a tím pádem zapomínat, že spravedlivým právem nejsme spaseni, ale odsouzeni. Spaseni jsme pouze tehdy, když nejsme souzeni vůbec, jedná se o Milost, která není  z Práva, ze Zákona, ale jde mimo Právo a mimo Zákon. Nelze chtít Milost pro sebe, ale spravedlnost pro druhé. 

5) Smrt: Evangelikalismus jako smrt chápe oddělení od Boha. Osobně se však domnívám, že Bible charakterizuje smrt větou: Prach jsi a v prach se navrátíš. Věta "Prach jsi a prach se obrátíš," je hlavním problémem, "prokletím" člověka,  které zlomil svým vzkříšením Ježíš Kristus. Trestem za hřích není věčné utrpení v pekle, ale smrt - prach jsi a v prach se obrátíš. Kdyby věčné utrpení v pekle bylo trestem za hřích, my bychom nemohli být spaseni, neboť Kristus v pekle věčně nebyl.  Oddělení od Boha je vlastností, propertís smrti, není však smrtí samotnou. Tato smrt, smrt: "Prach jsi a v prach se obrátíš," je dvojí: První je spojena s pádem do hříšnosti, s obecnou lidskou hříšností, se smrtelností lidského těla, jedná se o soud s veškerým lidstvem i veškerým tvorstvem.  Druhá smrt, ohnivé jezero, je spojena s příchodem Zákona, s hříchem osobnní viny.  

6) Peklo, Ohnivé jezero, druhá smrt: Účelem pekla není trest za hřích, ale zjevení Boží Svatosti a Spravedlnosti. Úkolem pekla není potrestat viníky za hřích, ale dovést je k uvědomění si své viny a své hříšnosti. Peklo však není věčné pro každého. Evangelikalismus učí, že peklo je věčné, ale není to pravda. Řecké slovo pro věčnost znamená věčnost pouze tehdy, jedná-li se o poslední etapu, po které už není žádná další etapa. Jinak toto slovo znamená dlouhý časový úsek. Peklo není věčné v českém slova smylu, ale v řeckém slova smyslu. V druhé smrti jsou ti, kdo nepřijali Krista, jsou to tedy ti, co jsou stále pod prokletím: Prach jsi a v prach se obrátíš. Peklo není stejné pro každého, neboť zodpovědnost každého za zlo a utrpení tohoto světa je jiné. Peklo končí tehdy, kdy hříšník pozná a uzná veškerý svůj hřích, svou hříšnost a svou vinu. Jediný hřích, který je "věčný" v českém slova smyslu, je "rouhání proti Ducha svatému", protože následky tohoto hříchu jsou věčné. Oč se jedná, se dozvíte v článku pod tímto linkem.   

7) Být V Kristu: Evangelikalismus chápe bytí v Kristu v podstatě jako synonymum k víře v Krista. Avšak ve skutečnosti se jedná o podřizení se Kristu jako Svému Panovníkovi. Je-li Kristus našim Pánem, pak každé slovo z Kristových úst je našim Zákonem. Sousloví "být "v" někom" je hebrejismus. Podle starých židů totiž poddaní tvoří tělo svého krále. Když král řekne svému služebníkovi jdi, on jde, jakoby to byla jeho noha. Králův vyslanec vyřizuje králova slova jako by byl  jeho ústy. Poddaní tvoří tělo svého krále, jestliže se podřizuji autoritě svého krále, jsem součísti jeho těla.  Kdo je v Kristu a zemřel v Něm a spolu s ním, bude spolu s ním i vzkříšen. Nepodléhá druhé smrti, neboť prokletí smrti je v Kristově vzkříšení zlomeno.

8) Mít "Ducha Svatého":  se vnímá pouze transcendentálně.  Pozornost se zaměřuje na zázračné dary a abnormální jevy. Avšak jedná se také o: "Mít svatý postoj." Staří hebrejové vnímali duchy také jako zdroj lidských postojů a to tak, že slovo duch vnímali i ve významu postoj. Mít Ducha Svatého, Ducha Božího, Ducha Kristova, tedy znamená také mít postoj jako Bůh, mít postoj jako Kristus. Dívat se na svět Kristovým pohledem, naslouchat světu Kristovým sluchem, vnímat svět Kristovým srdcem.  Mít Ducha Svatého tedy znamená i mít svatý postoj, který dává Duch Svatý, svatý postoj ke světu, k Bohu, k Pánu Kristu, k lidem.

 9) Vztah ke Starému Zákonu: Evangelikalismus pomalu opouští pohled Apoštola Pavla na Starý Zákon. Apoštol Pavel chápe Starý Zákon jako Zákonictví (viz bod čtyř), jako protiklad k Milosti (viz bod jedna). Píše dokonce, že na základě Zákona nebude nikdo ospravedlněn. Toto novoevangelikální teologie opouští. Novoevangelikální teologie upozorňuje na prvky milosti ve Starém Zákoně (které Pavel bere spíše jako předzvěst, předobraz, či předpřítomnost Milosti v Kristu), čímž smazává rozdíl mezi Zákonem Starým a Novým. Tím se však oslabuje etická výzva Kázání na Hoře, které je záměrně a vědomě stavěno jako kontrast mezi starozákonní etikou, "nižší spravedlnosti", a etikou novozákonní, "vyšší spravedlností." V důsledku toho některé evangelikální církve například přijali církevní restituce.

10) Vztah k Bibli. Evangelikalismus  sice vyznává Bibli jako jediný zdroj víry, avšak v praxi na stejnou rovinu staví například přírodovědecké poznání a teorie. V důležitých diskuzích o směrovaní církve se kromě bible citují například i dekrety císaře Konstantina, někteří kazatelé hovoří o potřebě opustit některé tzv méně zážné biblické texty, které jsou v rozporu zejména s evoluční teorií, aby se "nebránilo modernímu člověku přistupovat ke Kristu."  Vyznání, že "Bible je jedimým měřítkem víry a života" často zůstává pouze na papíře - aniž by si toho samotný evangelikalismus všimnul nebo byl tím znepokojen.  Připouští se omylnost lidské stránky bible, byť se to nepřiznává nahlas. Osobně si však myslím, že tam, kde jsou v Písmu "lidské omyly", jsou záměrně a mají svůj teologický význam. A také si myslím, že mnohé "omyly" považujeme za "omyly" pro své nedostatečné (nebo zastřené) poznání.

11) Vztah k Izraeli: Dnešní evangelikalismus ve své většině naprosto nekriticky podporuje Stát Izrael. Vše, co učiní Izrael, se bere jako Svaté. Potřeba "žehnat Izraeli" je povýšena na přikázání a zaměněna za nekritickou adoraci.  Taktéž se v rámci evangelikalismu objevují nebezpečné názory typu, že mír mezi Izraelem a Palestinci přinese až příchod Antikrista. V důsledku toho se každá snaha o spravedlivé Plaestinsko - Izraelské vyrovnání chápe negativně. Světová rada církve je obviňována za přílišný pro-palestinismus.  Také se objevuje teologie, že Izrael je manželkou Otce obdobně jako Církev je manželkou Syna. Avšak Bible hovoří jinak: Tělesní židé, kteří nepřijali Krista, byli z Božího lidu vylomeni a na jejich místa byli naroubování pohané, přičemž v Kristu už není řek nebo Žid, ale všichni jsou Jedno v Kristu. Ano, Bůh nezatratil Izraelský národ, neboť na příkladu apoštola Pavla lze vidět, že i židé mají ke Kristu otevřené dveře.

Takže z mého blogu už můžete vědět, že nejsem muslimem, nejsem jehovistou, nejsem adventistou, nejsem katolíkem, nejsem hnutívírakem. A teď nejsem ani evangelikálem. Tak kým tedy jsem? Toť otázka. Nejsem nikým. Nebo možná bych parafrázoval pana Halíka: Jsem "anistou:" Ani tím, ani tamtím, ani oním. Nejsem nikým. A to mě, opravdu, upřímně znepokojuje Neznám nikoho druhého, kdo by věřil obdobným způsobem, jako já. A to je hrozné, neboť přece nejsem na světě "jedinný neomylný," který má patent na pravdu. 

Víte, uvěřil jsem v Krista nad spisy Petra Chelčického, ke Kristu  mě vedli osobnosti jako Miloš Bednář z Církve adventistů, Eva Michaláková z ESK, Mohax z pravoslavných, Petr Alfa z hnutí víry. Po uvěření jsem zkoumal jednotlivé tradice a snažil se z nich vzít to dobré a poznávat v nich Krista. Tím jsem se stal, tak trochu, křesťansky kosmpolitní. Vstoupil jsem do Církve bratrské, ovlivnili mě kazatelé jako Paul Washer, Saša Flek, Alois Boháček, Rudolf Petr, Petr Jelínek, Daniel Heczko, Daniel Fajfr, Martin Grohman, Tomáš Holubec, David Kubíček, mladší pan Volný z SCEAV, Oldřich Svoboda z CASD, pan Zajíc z metodistů. Nejsem tím, či oním, jsem od každého trochu.   

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář