Co je to Smrt? Polemika s Petrem Rausem

17. únor 2016 | 23.01 |
› 

Vážený čtenáři, časopis Církve bratrské "Brána" zevřejnil v čísle "2-2016" úvahu br. Petra Rause s názvem: "Pohleďte na nebeské ptactvo."  Poté jsme si spolu vyměnili několik mailů. Dovolte mi prosím zde uveřejnit polemiku s tímto článkem.

Br Raus se v článku ptá: "Možná řeknete, že stvoření původně vypadalo jinak, než vypadá dnes. Že zlo se ve světě ocitlo až po prvním lidském hříchu, kdy byla celá země prokleta. Jak takovýto názor biblicky zdůvodnit? Kde máme nějakou zprávu o rekonstrukci stvoření po pádu člověka do hříchu? Prokletí země je přece něco úplně jiného, než kompletní přebudování enzymatických, hormonálních a nervových systémů, který by bylo pro tak zásadní změnu života nezbytné! Kdybychom měli akceptovat, že všichni parazité, dravci a mrchožrouti se objevili až po pádu člověka, znamenalo by to pro podstattnou část světaškrtnout celou první kapitolu Genesis a začít znova od nuly (podobné teorie v minulosti vznikaly). O ničem takovém Písmo ale nemluví. Pán Bůh stvořil svět pouze jednou, první kapitola Genesis je i mou historií.  "

Zprávu o rekonstrukci stvoření máme zde: Gn 6:12 Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.  

Jen o pár kapitol dříve Bůh prohlásil přírodu za "velmi dobrou", zde však za naprosto zkaženou. Jestliže popřeme, že pád do hříchu ovlivnil celou přírodu, jak daný rozpor vysvětlíme? Co by se z pohledu biologie mohlo za těch pár stovek let stát tak zásadního, že Bůh v tom "velmi dobrém" stvoření naráz vidí, že všechno tvorstvo pokazilo svou cestu? Copak by to nebyla stále ta stejná příroda, tak jak vyšla z Božích rukou, pokud by se nic zásadního nestalo? Tak jaktože to, co se Bohu před chvílí líbí, naráz prohlásí za zcela zkažené?

Odpověď podle mého názoru najdeme v Pavlových slovech: 

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt;(Řím 6,12) 

Neboť tvorstvo bylo poddáno marnosti; ne dobrovolně, vlastní vinou, ale kvůli tomu, který je poddal -- a má naději,že i ono samo bude vysvobozeno z otroctví zániku do slavné svobody Božích dětí.  (Řím 8,21)

Je to tedy hřích, nedokonalost a smrt, co nastavilo jinou rovnováhu v přírodě. Tu rovnováhu, kterou dnes můžeme pozorovat, roovnováhu, kterou popisuje evoluční biologie a o které se, podle mého osobního názoru mylně, přepokládá, že zde byla už od stvoření světa. Nejedná se tedy, osobně se domnívám, o vznik nových druhů po pádu do hříchu (mrchožroutů, šelem a podobně), ale o degeneraci druhů už existujících.  A jestliže apoštol Pavel kategoricky napíše, že Smrt přišla na svět až v důsledku Adamova pádu, měli bychom jeho slova respektovat, zvlášť, když vyznáváme, že Bible je "Jediným měřítkem naší víry a života.

Jakou smrt má kniha Genesis, potažmo apoštol Pavel, na mysli? Osobně se domnívám, že je to smrt, která je popsána slovy: Prach jsi a prach se obrátíš. Kniha Genesis nezná jinou smrt než fyzickou. "Druhá" smrt, smrt v ohnivém jezeře, byla zjevena mnohem později. A pojem "duchovní smrt" je pouhým vykladačským pokusem o výklad obtížných biblických míst, pokusem jistě legitimním, ale sama bible, minimálně kniha Genesis, jsem osobně přesvědčen, pojem "duchovní smrt" nezná. A ptát se, co daným textem myslel přímo autor, je první otázkou, kterou by si měl vykladač položit.

Autor inkriminovaného textu si naproti tomu myslí, že kdekoli Písmo mluví o smrti, mluví o oddělení od Boha; fyzická smrt je podle něj  (jen) obrazem tohoto stavu. Dokládá to na jednom faktu: Že Pán Bůh opravdu řekl Adamovi: Ten den, kdy okusíš ovoce stromu poznání, zemřeš - a on v ten den nezemřel, tedy fyzicky. Avšak i tak podle autora článku musíme říci, že, co se mělo ten den stát, to se  ten den i stalo. A neboť v ten den přímo Adam nezemřel fyzickou smrtí, myslí si br Raus, že se zde o fyzickou smrt nejdená. Podle něho se tedy jedná o jinou smrt: Odloučení od Boha. Odloučení od Boha je v tom případě ten hlavní problém člověka, to je ta "smrt", která podle apoštola Pavla přišla na zem. Nic dalšího ve srovnání se ztrátou sounáležitosti s Bohem vlastně nemá podle výkladu bratra Rause podstatný význam.

Já osobně však pokládám za pravděpodobnější, že se zde jednalo o "ztrátu budoucnosti" - když například je člověk odsouzen k smrti, že zítra ráno v pět bude zastřelen, tak si sním nemůžu dát schůzi na šestou hodinu, pak ztrací svou budoucnost. Smrt v životě odsouzence k smrti začíná působit, i když onen ještě dýchá, mluví, jí a spí, přesto už jeho fyzická smrt reálně v časové osě existuje.  Prostě Adam s Evou v tom okamžiku ztratili svou budoucnost, o jejich smrti bylo pevně rozhodnuto a Bůh, který je nadčasový, jejich smrt spatřil reálně. Jejich smrt prostě v tom okamžiku začala v jejcih životech existovat, a too v reálné časové ose, byť nezemřeli okamžitě.   Jakmile Bůh vyslovil: Prach jsi a v prach se obrátíš, vyslovil klatbu (nebo oznámil Adamovi důsledky jeho činu). Adam od této chvíle již nemohl uniknout smrti. Protože jediný, kdo mohl toto prokletí zlomit, byl až Ježíš Kristus. Toto osobně považuji za logičtější a přímější vysvětlení než koncepci duchovní smrti, která se mi v kontextu knihy genesis osobně zdá příliš účelová a nepravděpodobná. 

Br Raus chápe tedy Smrt jako oddělení od Boha. Nevím, osobně tuto charakteristiku smrti v Písmě nevidím. Jasně, když je člověk mrtvý, je oddělený od Boha, ale je oddělení od Boha atributem smrti, anebo je smrt atributem oddělení od Boha?  V genesis vidím jednu charakteristiku smrti, a tou je věta "Prach jsi a v prach se obrátíš." Pak Písmo hovoří o Druhé smrti, to je Smrt v ohnivém jezeře. Není žádná jiná charakteristika Smrti v Písmu. Ježíš na kříži říká: "Otče otče, proč jsi mě opustil", ale tím se pouze modlí žalm, tím ještě neumírá.  Ano, někde Písmo Smrt personifikuje, ale to je v podstatě "normální", písmo personifikuje například i Moudrost. Ale genesis popisuje, že Bůh má k Adamovi stále vztah, není od něho oddělen. Dělá mu koženou suknici, aby zakryl  jeho nahotu, jeho vinu. Ale na druhou stranu, i když toto udělá, přesto platí ona věta: Prach jsi a v prach se obrátíš. Nevidím zde smrt jako  oddělení od Boha.  Přísahat na to, že autor genesis vnímá smrt jako "oddělení od Boha" nemohu. Nevidím toho nikde žádný doklad. 

Podívejme se  na to, co Bůh říká Adamovi:

Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.

18Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.

19V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš."

Jestli je hlavním důsledkem Adamova činu jeho oddělení od Boha, proč mu to Bůh neříká? Proč Bůh neříká: A od teď jsme od sebe odděleni? Nic takového. Bůh Adama proklíná, nebo, spíše,  mu oznamuje důsledky jeho činu, ale mezi nimi oddělení od Boha, tedy to nejdůležitější, chybí, proč? Není to jednoduše proto, že oddělení od Boha není ta smrt, o kterou se tu jedná? Protože věřím tomu, kdyby zde šlo o tuto smrt, Bůh by to Adamovi přímo řekl, neboť zde přímo vyjmenovává důsledky jeho činu, nejenom jemu, ale i Evě a Hadovi, potažmo přírodě. 

Oddělení od Boha čteme v rozhovoru s Kainem.  Tento rozhovor vypadá takto:

Hospodin pravil: "Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.

11Nyní budeš proklet a odvržen od země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra.

12Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem."

13Kain Hospodinu odvětil: "Můj zločin je větší, než je možno odčinit.

14Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. Stal jsem se na zemi psancem a štvancem. Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít."

15Ale Hospodin řekl: "Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou." A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.

Ale všiměme si: Bůh neříká Kainovi, že ho vyhání ode své Tváře, Kain to říká sám. Není k tomu nucen. Bůh to nevyžaduje. Bůh říká: Budeš odvržen od země, země ti nedá svou sílu,  neříká: Budeš odvržen ode mě. Dokonce, když Kain říká: Budu se muset skrývat před Tvou tváří, protože se bojím, že mě každý zabije, Bůh odpovídá:Nikoliv. Bůh přímo odmítá, že by důsledek Kainovi vraždy bylo to, že by byli spolu odděleni, že by se musel Kain před Bohem skrývat, na znamení toho dává Kainovi znamení. Nemusíš se skrývat, ani před člověkem, ani přede mnou. Kain však sám odchází od Hospodinovi tváře. Není to něco, co vyžadoval Bůh, je to něco, co učinil sám Kain.

Další věcí je jakási neuchopytelnost, přílišná akademičnost. Smrt jako odloučení od Boha je taková neuchopytelná. Nehmatná. Vlastně člověk ani neví, kde je problém. K tomu, aby Bůh překonal odloučení od člověka, z čistě filozofického hlediska, postačí, aby poslal svého Syna na svět. Je-li smrt pouze oddělením člověka od Boha, pak již příchod Božího Syna, který je Imanuelem, Bohem s námi, anebo také příchod Svatého Ducha, tuto bariéru prostě  překonává. Pak není zřejmé, proč by měl Syn Boží umírat i fyzicky a to  dokonce tak potupnou smrtí, jako smrtí na kříži. Neuchopitelná smrt za nehmotný neuchopitelný hřích je zde zaplacen nepochopitelným způsobem. Jsem dalek, abych logiku věcí povyšoval na normu. Norma není to, co se nám zdá či nezdá, ale Boží Slovo. Ale přesto "se mi zdá", že Smrt, Hřích i Vykoupení, jak ji popisuje bible, je "hmatatelnější". Prach jsi a v prach se obrátíš je neoddiskutovatelná součást lidského života. Každý si na ní může šáhnout. Pak i hřích není tak akademickou věcí, ale dá se pozorovat kolem sebe. Zvlášť, jestli současná příroda není původní, ale vznikla kvůli lidské vzpouře. Pak i hmatatelná agesivita, vykořištování, šikana, bezcitnost, není něco, co je od počátku součásti Božího plánu, ale je něco, co tam nebylo a co můžeme hmatatelně označit slovem hřích.     

V tomto případě pak není moc patrné, před čím vlastně mají být Adam s Evou spaseni. Bratr kazatel Roman Toušek v jednom článku napsal odvážnou myšlenku, že i Adam s Evou před pádem potřebovali být znovuzrozeni, aby byli spaseni. Slovo "spása" znamená "záchrana". Ale před čím přišel Kristus zachránit lid? Před světem, jakým je vlastně od počátku světa? Před dokonalým, "velmi dobrým" Božím plánem? To je protimluv, který činí Boha zodpovědným za současný stav člověka a společnosti. Tedy ne hřích, ale "velmi dobrý" Boží plán pak může za to, co se děje. Pak je pravdivý jeden kreslený vtip, kde stojí Kristus přede dveřmi a tluče.


Kdo je?


Kristus!


Co chcete?


Zachránit Vás!


Před čím?


Před tím, co Vám udělám, když mě dovnitř nepustíte! 

Na proti tomu, apoštol Pavel píše o tom, že smrtelnost musí oblést  nesmrtelnost a porušenost neporušenost. Jakou smrtelnost má zde na mysli? Já se domnívám, že jde o tu samou smrtelnost, o tu samou smrt, která do světa přišla v Adamovi, o fyzickou smrtelnost lidského těla. 

Je častým argumentem proti kreacionistům to, že slovo "den" nebo "dnes" nemusí znamenat jeden den. Často se cituje: U Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let, jako jeden den. Jestliže tedy Bůh říká:  V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti, proč by to tedy apriori muselo znamenat, že zrovna ten den se sklátí Adam mrtev po tom, co pojí ono ovoce? 

Víte, podíval jsem se na věk  předpotopních patriarchů. Žádný z nich se nedožil tisíce let. Většina z nich se této hranici přiblížila, ale nikdo se ji nedotkl a nikdo ji nepřekročil. Není to zvláštní? Osobně dávám přednost výkladu, že fyzická smrt začala reálně existovat už od okamžiku pádu do hříchu, ale jestliže je tato možnost shledána nedostatečnou, pak postupme dále. Jestliže přijmu názor ne-kreacionistických vykladačů, že den v hebrejštině může znamenat i delší časvoý úsek a jestli se opři o citát z žalmů, že jeden den je pro Boha tisíc let a tisíc let je pro Boha jako jeden den, pak můžu vyslovit domněnku,

 že Adam skutečně fyzicky zemřel v den, kdy pojedl ono ovoce, de jure i de facto. Ale byl by to den Hospodinův, ne lidský

Jestliže mám pravdu, pak věta "prach jsi a prach se obrátíš" je hlavním prokletím člověka a fyzická smrt jeho hlavním problémem. Oddělenost od Boha by v takovémto případě byla vlastnost hříchu a vlastnost smrti, ale ne smrti samotnou. Pak by i druhá smrt, smrt v ohnivém jezeře, nebyla věčná v českém významu toho slova (s vyjímkou hříchu "rouhání proti Duchu Svatému"), ale byla by zakončena smrtí fyzickou. Peklo by nebylo místo, kde se hříchy trestají, ale kde se hříchy odhalují, kde se odhaluje Boží Svatost a Spravedlnost a kde jsou důsledky nevyznaných a v pokání neodevzdanýcj hříchů uvaleny na hříšníka a jejím smyslem by bylo přivést hříšníka k plnému poznání své vlastní viny a zodpovědnosti na straně jedné a Boží Spravedlnosti straně druhé..  Samotným trestem by všal byla až fyzická smrt

Víte, jestliže stojíme před dvěma výkladami, které si vzájemně protiřečí, věřím tomu, že ten jednodušší je pravděpodobnější. Čím méně výklad zanáší text pojmy, které ten text samotný nezná, tím je podle mého názoru ta pravděpodobnost větší.

O poddání se marnosti. Bratr Raus si myslí, že když apoštol Pavel píše, jak celé tvorstvo bylo vydáno marnosti, upozorňuje, že to nebylo změnou toho tvorstva, že to bylo vinou toho, kdo je marnosti vydal. Nešlo tedy podle jeho názoru o proměnu tvorstva, ale jeho postavení před Stvořitelem.

  Co na to říct? Ano, stalo se tak vinou Adama. Opět použiju obrazné přirovnání: Když člověk udělá chybu a bouchne řekněme Temelín, tak ozáření ovlivní přírodu. Vzniknou mutace. To nebude chyba těch zvířat, že budou radioaktivní, ale chyba toho člověka. Ale, i když to není chyba těch zvířet, neznamená to, že to s jejich těly nic neudělá a že se ty změny nepřenesou do dalšího potomstva.  Když se lidskou činností  mění podmínky života na zemi, není to chybou zvířat, že se poddávají stále větším a větším marnostem a že tyto marnosti mají vliv i na jejich životní prostředí, i na jejich těla.  A právě, na základě citované změně Božího názoru na své vlastní stvoření, na základě formulace apoštola Pavla, že smrt přišla na svět až s hříchem, a na základě poddaní marnosti můžeme říci, že se s jejich těly "něco stalo."

  Já osobně, když to tak čtu v kontextu Pavlova listu,  pokládám onu marnost prostě za podrobení fyzické smrti, utrpení, "evolučních" zákonů přirozeného výběru a přežití nejsilnějších, nemocí, a podobně, prostě za podrobení se stavu, který nebyl od počátku, ale kterému se musí podrobovat a zažívat kvůli Adamovi a Jeho chybě. Všimněme si, že když Apoštol Pavel hovoří o  marnosti, mluví jedním dechem také o "otroctví zániku" (Řím 8, 21)

  Autor v textu popisuje zlo ve stvoření  "jako svébytnou, komplexní, důmyslnou a velmi složitou entitu." Vyzívá nás, abychom "zkusili se někdy podívat na způsob života parazitů, je to úžasné." Podle autora článku, buď připustíme existenci druhého stvořitele ("satana"), anebo za autora tohoto "zla ve stvoření" označíme Boha. Protože to "něco", co vneslo do prostoru stvoření zlo, byl opravdu stvořitelský akt..  

Osobně tento stvořitelský akt nepopírám, jen si myslím, že se jednalo spíše, podle mého názoru, spíše o akt převoření než stvoření. Věřím tomu, že Boží Milost vyzbrojila živočichy pro život v novém prostředí, v prostředí přírodě založená na smrti. Někteří degenerovali na lovce, jiní na oběti a z Boží milosti, ti i ti, dostali "výzbroj", která jim umožňuje v tomto prostředí přežít. Nebot se nejedná o přírodu "poznání zlého," ale přírodu "poznání dobrého i zlého." Bůh se postaral, aby v novém prostředí přežili i ti parazité.

Jedna z velkých biblikých pravd je, že Bůh katastrofy dopouští - ale zároveň je svazuje Svou Milostí. Nikdy nenechává Zlo zvítězit, vždy je svazovává. Sám Satan v prologu příběhu Joba mluví o ohradě, kterou Bůh ohrazuje své stvoření a za kterou jít prostě nemůže. A i v katastrofech, které doléhají poslíze na Joba, vidíme, že jsou svázány Boží Milostí, onou ohradou z Božíhi Slova, za kterou Satan nemohl.  V každé katastrofě tedy, můžeme tomu věřit, je přítomná i Boží Milost.

Píšu zde o degeneraci již existujících druhů v době bezprostředně po pádu do hříchu. Příroda založená ne Věčném životě fungovala určitě jinak než příroda založená na smrti. My nemůžeme studovat přírodu, která již neexistuje a po které přirozeně nemohly zůstat (kromě písemné zprávy) žádné stopy (nepřítomnost smrti znamená také nepřítomnost zkamenělin), pouze přírodu, která existuje a z minulosti pouze přírodu, která zanechává po sobě stopy (zkameněliny, ropu, plyn..). A to je základní úkol vědy. A proto můžeme kklidně přiznat, že nevíme, jak vypadala příroda založená na Věčném životě (nebo - chcete-li -  "jak by vypadala"). Ale za to známe Boha a Jeho Velkou Moc a můžeme věřit, že existence takovéto přírody není nemožná, zvlášť, když ji Bůh v proroku Izajášovi vykresluje. 

Co když tedy také v  oné katastrofě, degenerace druhů po pádu do hříchu, byla přítomná stejně tak Boží Milost a Boží láska, která ze své milosti vyzbrojuje živočichy pro život v novém prostředí? 

O Boží Milosti i v této katastrofě nemusíme pochybovat, protože:

1) Byl to sám Bůh, který prokletí vyslovil (nebo možná oznamoval důsledky Adamovy vzpoury)

2) Byl to sám Bůh, kdo stvořil strom poznání dobrého a zlého

3) A byl to sám Bůh, který nestvořil tento strom pouze jako strom poznání zlého, ale jako strom poznání dobrého i zlého.

Nemusím zdůrazňovat, že slovo "poznání" má (nejenom v knize Genesis) hlubší smysl než pouze poznání akademické. Jedná se také o poznání intimní, až sexuální, poznání na vlastní kůži. Příroda, která vyšla z ovoce poznání dobrého a zlého, je příroda, ve které se až intimně poznává, zažívá zlé, ale stále stejně tak i to dobré.

Podle mého osobního názoru lidský pád do hříchu způsobil katastrofu (přirovnatelnou k výbuchu jaderné elektrárny a následnému ozáření) která změnila životní podmínky na planetě Zemi. Z přírody založené na Věčném životě vznikla příroda založená na smrti a v důsledku toho existující životní druhy zdegenerovaly (slovy apoštola Pavla: Byly vydány do Marnosti), když jedni zdegenerovali na lovce, druzí  na jejich oběti. Celý tento proces však se udál v intencích Boží Milosti, Boží Lásky a Jeho péče o všechny živé organismy. Osobně se domnívám, že tento scénář je v souladu s Biblickou zprávou o stvoření jak knihy Genesis a Ježíše Krista, tak i apoštola Pavla.

Použil jsem pojem "katastrofa." Proč? 

Jestliže čteme výklad Apoštola Pavla o stvoření a pádu do hříchu, pak, podle mého názoru,  uvidíme, že ji apoštol Pavel chápe globálně. Píše, že do světa přišla Smrt skrze Hřích, skrze neposlušnost Adama. Z Pavlova kontextu nic nevidíme, co by vyvracelo, že s ejedná o událost globálního významu. Také, když píše o podmanění tvorstva pod marnost, píše o události globálního významu. Stejně tak když Hospodin Bůh se před potopou dívá na svět, hovoří globálně o veškerém tvorstvu, které pokazilo svou cestu. Muselo se tu tedy stát něco globálního, a zároveň negativního, neboť i hodnocení Boží se z pozitivního ("velmi dobré") stává silně negativní ("veškeré tvorstvo pokazilo svou cestu"). Slovo "katastrofa" je pojem, který jsem použil ve stejné intenci: jako negativní událost s globálním impactem.

Na druhé straně si bratr Raus si nemyslí, že se pád do hříchu nějakým zásadním způsobem proměnil i přírodu na zemi. Ale jestliže se tedy ona "katastrofa" neodehrála, co tedy v tom případě je ona marnost?   Musí to být něco, čemu je příroda poddána, ale co zároveň nebylo v přírodě od počátku stvoření. Co to z čistě biologického hlediska mlže být? V Izajášovi je minimálně popsána příroda, která je založena na plnosti poznání Hospodina. Která plně odpovídá jeho charakteru. Navíc Genesis naznačuje přírodu, která je číste býložravá (všemu živému dal Bůh za pokrm zelené rostliny). Opět se  dostáváme k "velmi dobrému" - opravdu zde můžeme popřít etickou rovinu tohoto výroku? Co není pouze dobré, co je dokonce velmi dobré, je to, co plně odpovídá našemu plánu a to, co odpovidá našemu plánu, vychází z našeho charakteru, z toho, kdo jsme, kým jsme.  Sadista má jiné plány než ochránce přírody, sadista si libuje v něčem jiném, než milovník zvířat, sadista označí za velmi dobré něco jiného, než ten, který soucítí i s dobytkem. Jestliže je tedy příroda z tohoto hlediska pořád stejná, proč tedy Bůh říká, že všechno tvorstvo pokazilo "svou cestu", to znamená "svůj způsob" života. Ale jak může příroda pokazit svůj způsob života, když jedná na základě institků, které má od Boha?

Pokud je příroda stále stejná, pak stojí na těch samých principech, jako od počátku stvoření. Fyzická smrt nejenom že je v takovém případě v přírodě přítomná již od počátku světa, ale možná je dokonce i nástrojem, kterým Bůh přímo používal ke své tvorbě. Zde však vnímám rozpor s etickým charakterm Boha a s citacemi, které uvádím, a ze kterých podle mého názoru plyne, že v přírodě se vlivem pádu do hříchu "něco" odehrálo, že to "něco" mělo globální účinky a že to "něco" nebyla změna k lepšímu, ale degradace. Použil jsem slovo "katastrofa". Pří čemž nepopírám, že Bůh degradované druhy živočichů "vyzbrojil" pro život v nových podmínkách (drápy, čelisti, nové instinkty potřebné pro život v těchto podmínkách apod.)

Problém spatřuji také v tom, že se agresivita, násilí, přežívání silných na úkor slabých, nemoce a další jevy pozorované v současné přírodě legitimizují v tom smyslu, že pocházejí přímo z Boží ruky, že Bůh tyto "nástroje" používal ke své tvorbě. Osobně nekladu rovnítko mezi darvinismem a nacismem, od toho jsem dalek, nebezpečí vnímám u náboženského darwinismu, protože ten těmto přírodním silám, které jsou z hlediska světské evoluční teorie neutrální (přece např gravitace není dobrá, ani zlá) punc Božích nástrojů - a to už k nacismu, respektivě k jeho zlegitimizování, vést může.

Víte, jestli se vlivem pádu do hříchu nezměnila příroda kolem, pak se nezměnilo ani lidské tělo. Pak Boží Slova: "Prach jsi a v prach se obrátíš" neoznamují novou skutečnost lidského těla, ale něco, co bylo v lidském těle už od počátku stvoření. Ale tot tvrzení má také dalekosáhlé konsekvence.

Vždycky jsem se divili, proč my, křesťané, tolik protestujeme, když věda říká, že například homosexualita je vrozená. Copak to není to samé, co o ní píše apoštol Pavel? Věda říká, že homosexualita je věcí těla a apoštol Pavel píše - to samé! Když jde transexuál na operci změnu pohlaví, křesťané protestují, že se zde obviňuje Bůh, že si "spletl" pohlaví, že se pozměňuje tělo, jak ho stvořil Bůh. Ale když jde na operaci novorozeně kvůli vrozené vadě srdeční chlopně, nikdo se nad tím nepozastavuje. Copak touto operací také neříkáme Bohu, že se "nějak" spletl? Tak proč taky neprotestujeme?

Možná že i kvůli tomu. Jestliže se pádem do hříchu nezměnilo lidské tělo, tak se nezměnili ani vrozené dispozice. Vrozená vada srdeční chlopně nevadí, to u nás nemá morální rozměr, ale vrozená homosexualita, to je něco jiného. Ale je to skutečně něco jiného? Není také homosexualita, transexalita a další projevy porušené sexuality prostě tělesná postižení, která zkrátka, na rozdíl třeba od slepoty, nejdou na první pohled vidět?

Víte, když mi bylo dvanáct, třináct let, zamiloval jsem se - do kluka. Nebylo to proto, že by v mém okolí byl nějaký homosexuál a já jeho chování odkoukal, nebylo to proto, že jsem byl zblblý nějakými pornografickými časopisemi - věřte mi, ve svých dvanácti třinácti letech  jsem ještě nic takového neměl v rukou. Prostě se to stalo. Dodnes jsem vděčný za tátovu reakci: Totiž, že nebyla žádná. Táta to viděl, ale "přikryl" to. Neodsoudil mě za to. Nikdy se o tom nezmínil. 

Proč o tom píšu? Homosexualitu, nebo možná přesněji a obecněji řečeno "porušenou" sexualitu máme všichni v sobě. Homosexulitu nechytneme tím, že si před námi někdo kýchne. Stejně tak jako i další stránky "porušené" tělesnosti: Agresivitu, sobectví, vrozené nemoci. Máme to v sobě. Stačí pozorovsat malé děti na pískovišti. Díte je samo o sobě: Agresivní a sobecké. Je úkolem výchovy dítě vést.

Ale - jestliže pádem do hříchu nebylo změněno lidské tělo, pak zde hovoříme o sklonech, které jsou v člověku už od stvoření světa. Pak by to byli sklony, které nám dal do vínku dobrý Bůh - pak by to byly dobré sklony. Ale to je v příkrém protikladu s Pavlovskou etikou, která jasně definuje porušenost lidského těla vlivem pádu do hříchu, vlivem Adamova činu. S Adamovým tělem se "něco" stalo. To něco popisuje Bůh, věřím tomu, slovy: Prach jsi a v prach se navrátíš. Vzal jsem tě ze země, do ní se však vrátíš. Navíc by  bylo "něco špatně" s Boží etikou: Bůh by nás stvořil jako porušené a pak by nás trestal za to, že jsme porušení? To nedává smysl.

Jistě, uznávám, že v řečtině je rozdíl mezi slovy sarx a sóma. Ale ten rozdíl není až takový a význam obou slov se vzájemně překrývá. Dá se to asi přirovnat, když tak mě prosím opravte, českými slovy tělo a tělesnost, při čemž v řečtině myslím ten rozdíl není až tak obrovský, dokonce se v řečtině mohou použít i jako synonyma, sóma je tuším více tělo, maso a sarx je více tělesnost. Nebo naopak?. Ale i  tyto dva české pojmy jsou spolu vzájemně svázané. A dnes to můžeme pozorovat mnohem detajlněji, než kdy dříve.

S lidským tělem se pádem do hříchu "něco stalo." Stejně tak jako s celou přírodou. Člověk není odtržen od přírody, je pevnou součásti přírody. Člověk pádem do hříchu dostal do těla i projevy smrtelnosti: Agresivitu, sobectví, porušenou sexualitu, instintky potřebné k přežití ve smrtelném světě. Pozměnilo se jeho tělo směrem ke smrtelnosti. Totéž se stalo i v celé přírodě. Vznikl svět, ve kterém poznáváme "dobré i zlé", nepoznáváme pouze akademicky, školními osnovy, ale poznáváme to intimně, na vlastní kůži.

OK, můžeme říci, že proto byl v ráji strom života, aby vrozené tělesné sklony korigoval. Ale:

Bůh neříká: Jez ze stromu života, abys žil věčně, aby nezemřel, abys nespadl do pokušení. On říká: nejez ze stromu poznání, přotože v ten, kdy bys pojedl, bys smrtí zemřel. Pak by pád do hříchu nebyl proto, že by Adam pojedl ze stromu poznání, ale z toho, že včas nedostal "protilék" proti smrtelnosti, že včas nepojedl ze stroma života. Ale: To už je absurdní a přidává to do příběhu něco, co příběh sám neříká. Sám příběh říká to, že problém byl v pojezení ovoce ze stromu poznání, ne v nepojezení ovoce ze stromu života. Tento výklad posouvá příběh do roviny, ve které není. Místo porušení přikázání "nesmíš" tu je porušení přikázání "musíš", přikázání, které ani nebylo vysloveno.

Bratr Raus se ptá, že jestli neexistovala na počátku fyzická smrt, jak to, že Adam rozuměl, když mu Pán Bůh řekl, že zemře? OK, možná můžeme říci, že Adam nevěděl, co je fyzická smrt. Ale na druhou stranu, mohl se na to Boha přece zeptat. Ale strom poznání přece nebyl o zkoušce z vědomostí. Přece Bůh prvního člověka nezkoušel: A co milý Adame, nám mlžeš říct o smrti? To byla zkouška z důvěry Bohu: Bůh říká, že pojezení z tohoto stromu je nebezpečné a ublíží ti. Důvěřuješ Adame více Bohu, který tě varuje, nebo satanu, který říká: Bude to OK?

Můj osobní postoj je tedy následující. Věřím, že Bůh je dobrý, plný lásky, nejenom ke člověku, ale i ke všem živočichům a rostlinám (Jonášův příběh!). To není v protikladu s tím, že i tento dobrý Bůh tvoří Zlo.  Ano, i tento dobrý Bůh stvořil satana, ne proto, aby byl "vedoucím chval", ale stvořil "ničitele, aby ničil.". Ano, i tento dobrý Bůh stvořil strom poznání dobrého a zlého, z jehož ovoce pak vznikla příroda, ve které se poznává, zažívá, dobro a zlo intimně, na vlastní kůži, protože to byl člověk, který svým skutkem vyjádřil touhu "poznávat" dobro a zlo. Ano, i tento dobrý Bůh v "katastrofě" pádu do hříchu zasáhl svou Milostí, aby umožnil všem živým život ve změněných životních podmínkách, a to včetně druhů, které zdegenerovali do úlohy cizopasníků a parazitů. Nevíme, jaká byla úloha těchto druhů v ráji, ale můžeme na základě biblických míst (Gn 1,29, Gn 6,12, Iz 11, 1-9, Řím 8,20-21,  Řím 5, 11-21) věřit, že cizopasnictví nebylo v přírodě od stvoření světa 

Mám-li tedy pravdu, jaké důsledky by to mělo na výklad ostatních biblických knih  a míst?

Vezměme si například příběh o cizoložné ženě. Pokus je můj výklad prvních veršů Bible správný, pak farizeové a zákoníci chtěli ženu odsoudit k tomu samému trestu, ke kterému jsou oni sami, jako každý člověk na této planetě, sami odsouzeni. Nejedná se o trest menší, než trest Boží, ale o trest ten samý. A pak Kristova věta: Kdo jsi bez hříchu, první hoď na tu ženu kamenem, dostává novou naléhavost. Jestliže jsme sami pro náš vlastní hřích odsouzeni k trestu fyzické smrti, pak nemáme právo druhé rovněž odsuzovat k smrti, protože jestliže druhé odsoudíme k smrti, odsoudíme tím jen a pouze sami sebe. Neboť jakým soudem soudímě, takovým budeme souzeni a jakým metrem měříme, takovým bude naměřeno nám. Tato nléhavost se pak vine kázáním na hoře a slyšíme ji i v modlitbě Páně: Odpusť nám naše viny, stejným způsobem, jako my odpouštíme naším viníkům.

Neboť my, křesťané Nové smlouvy, na rozdíl od lidu Smlouvy Staré, bychom si   měli být vědomi, že nejsme spaseni tím, že Spravedlivý Bůh dá na jednu stranu naše hříchy, na druhou stranu naše dobré skutky, přeměří to a pak nás přijme za spravedlivé. My bychom si měli být vědomi, že před spravedlivým Božím soudem neobstojíme, že spravedlivým soudem jsme odsouzeni k smrti. Naše záchrana není v tom, že budeme souzeni spravedlivě, ale v tom, že na našem místě byl k (fyzické) smrti odsouzen někdo jiný (Ježíš Kristus) a že v důsledku toho nebudeme souzeni vůbec. Proto: kdo v Něho věří, není souzen, kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve  jméno Jednorozeného syna Božího. Proto: nyní není žádného odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. 

Poznámka (2.3.) - Předmětné číslo Brány je zveřejněno zde: http://www.i-brana.cz/mzine/index.php?i=1602

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Moderované komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář